Jste zde

Z teologie věrnosti: Věrnost radikálně eucharistická

Boží věrnost je jednou z ústředních zvěstí Písma. Tato Hospodinova věrnost si žádá lidskou odpověď ve věrnosti lidské. Tak je také věrnost schopností a činem, kterým se člověk může - vedle milování - podobat Bohu, být jeho voňavým obrazem.

Podstata věrnosti

O podstatě věrnosti panují roztodivné představy: můžete slyšet, že manželka je věrná, protože nespává s cizím mužem. Někdo si myslí, že manžel je věrný, když se nehne z domova a žije jen pro tu svou; někdo zase jménem věrnosti vyžaduje, aby se za žádných okolností neslevovalo z určité jemu milé zásady. Zní to všechno sice chvályhodně, ale jen zní; ve skutečnosti tím oni hlasatelé požadavků nesledují nic jiného, než pojistit svá domnělá nebo skutečná práva. Nic takového ovšem nelze sloučit s poctivým následováním Krista evangelií. Pojišťuje se zákoník, pojišťuje se farizej. Kristus se naopak vydává v plen.

Křesťan musí být věrný jinak než tím, že se něčeho varuje, že něco nedělá.  Kristus Ježíš zahlédl ve svém Otci jinou věrnost. A proto také Pán od každého z nás očekává věrnost radikálně eucharistickou, věrnost sebevydávající, věrnost budující z trosek nová stvoření skrze smíření a vzkříšení.

Smysl věrnosti a znamení

Zkusme nejprve vydělit pojem věrnosti, hledejme její smysl a z toho pak i věrohodná znamení věrnosti. Učme se z nesporných znamení, na kterých stojí svět, společnost, kultury.

Smyslem mateřského vztahu je vybudovat v dítěti solidní základy jeho životní jistoty. Díky zkušenosti s matkou budoucí človíček porozumí, do čeho se vyplatí investovat, co obětovat ve prospěch něčeho ještě lepšího. Matka učí zakusit, co popisuje podobenství o perle nebo o pokladu v poli. Tak dává do základů dětské zkušenosti zakusit i to, co se slovy těžko postihne, například umění milovat, odpouštět, vycházet vstříc.

Matka je věrná svému mateřskému povolání tehdy, jestliže své děti dokáže všemi jejich zkušenostmi přesvědčit, že vedle tohoto zajímavého světa je také zcela zvláštní místo zvané „doma". Je to místo, kde domácí jsou vítáni, kde lze důvěřovat a experimentovat, kde smí každý být tím, čím je a čím být má; místo, kam se lze znovu a znovu vracet a kde budoucnost není tak hrozivá jako kdekoli jinde. Jinak řečeno: matka je věrná svému mateřství, jestliže se jí podařilo přesvědčit dětské srdce, že je milováno spolehlivě, a proto má smysl čelit (spolu s blízkými) i těm nepřátelským rysům přítomnosti.

Být věrný otcovsky zase znamená umožnit dětem zkušenost, že budoucnost je třeba hníst, tvořit, a proto nutno získat včas určité dovednosti; že i dítě bere někdo vážně i jako partnera dialogů a spolutvůrce dějin společnosti.  Otec formuje dětskou ctižádost a probouzí motivy pohánějící vpřed; dává objevit důvěru ve spravedlnost a hodnocení podle předem známých kritérií, vtiskuje človíčkovi smysl pro řád. Otec tak zakládá v dítěti smysl pro budoucnost teprve se rodící, teprve plánovanou; dává zakusit rozdíl mezi nezávazným sněním, tvůrčí fantasií a odpovědností za budoucnost.

Věrnost Hospodinova

Hospodin se veřejně přiznal, že tento svět miluje a je mu věrný. Díky tomu se může tento vyvolený lid spolehnout na bezpečí domova v boží náruči.  Může se spolehnout, jestliže chce budovat a investovat i do budoucnosti světa. Vyvolenec si může dovolit milovat a vydávat se lásce, tedy cílevědomě překračovat zájem přítomné chvilky jménem budoucnosti, vyvolenec ano.  Protože už jsme milováni nejen matkou a otcem, ale také Pánem dějin, máme odvahu i na tak nerozumné postoje a vztahy jako je láska k bližním, dokonce i k nepřátelům. Máme na to proto, že se přitom může opírat o jistotu „skály" za sebou i pod nohama.

Tak se tedy děje každá věrnost: Věrný je ten, kdo umožní svému bližnímu vírou a nadějí překročit jeho přirozené meze. Takový bližní se opře o zkušenost s naší stabilitou (tedy důvěřuje) a tvoří.

Také vy budete věrní svému manželskému zasvěcení jen tehdy, nalézají-li ve vás všichni vaši domácí dostatečný důvod ke své vlastní důvěře, k odvaze uvěřit v domov, uvěřit v blíženství lidí, uvěřit dobrotě jako dobrotě a trestu jako trestu.

Budete věrní svému povolání, jestliže ve vás rodina dětí božích najde lidi cílevědomě odpovědné, spolehlivé, soucítící a ochotné angažovat se pro druhé ne méně, než kdyby všichni ze společenství víry byli i biologicky vlastní.

Iluze věrnosti

Nenechte se mýlit tím , že většina povolaných rozumí věrností povolání obvykle něco docela jiného: dbají, aby se denně pomodlili příslušnou partii breviáře, nosili kolárek, dodržovali rubriky při mši a pečlivě zachovali celibát.  Není to málo, ale s věrností to má společného málo, spíš nic. Taková věrnost totiž bližním nepomůže, motivuje ji představa o osobní dokonalosti, nikoli pomoc bližnímu.

Věrnost totiž potřebuje ke své pravdivosti nutně i ty druhé: Tehdy je věrností, pokud v nich budí víru ve smysluplnost našich vlastních postojů, pokud zakládá a posiluje jejich důvěru, pokud je zve k odvaze sebevydání.  Kristova věrnost ukazuje, že každá forma naší věrnosti je tu pro druhé; jim svědčí, že lze být pružný a dynamický, a přesto i spolehlivý a důvěryhodný.

Deficit věrnosti

Mnoho lidí totiž trpí hlavně tím, že by rádi milovali, ale chybí jim k tomu odvaha; místo lásky žijí na náhražkách, na krátkodechých vazbách. Zatím neměli příležitost vybudovat si jistotu na důvěryhodnosti bližních. Nedostatek jistoty nedovolí člověku budovat vztahy láskyplné, ale jen vztahy víc či méně nedůvěřivé. A ten, kdo milovat nedovede, velmi tím trpí. Bůh sám jej totiž stvořil takto závislým na milování. Člověk je Božím obrazem i v tom, že činí lásku možnou těm kolem sebe, těm „bližním".  A platí to i v opačném směru: Pokud někdo svým necitelným, bezohledným nebo sobeckým chytráctvím druhým demonstruje, že si sám dovede vážit právě jen sebe sama a svých zásad, svého vyvolení a svých charismat, ten není věrný, třebaže mu nelze dokázat žádné nelegální vztahy.

Věrnost Bohu: spolehlivost smlouvě oddaných

Je ostatně smutné, jestli se poměřuje mezi křesťany věrnost právě jen mírou zábran v sexuálním styku. Také Bůh přece stojí o naši věrnost; a Bůh nehledí na pohlaví. Jemu jsme věrní, jestliže se na nás může opravdu spolehnout.  Dokonce kvůli tomu uzavřel Bůh skrze Krista v Duchu svatém zvláštní smlouvu, stvrdil ji krví, to přece každý ví. Také každý ví, čím se tato smlouva dennodenně připomíná v mnoha katolických chrámech. Jenže ne každý si ještě při dnešní mši v její dnešní podobě uvědomuje, co si ta prvá a zároveň poslední večeře slavená Ježíšem z Nazareta kladla za smysl a co vlastně je předmětem té smlouvy v krvi Beránkově uzavřené a do srdcí uložené.

Smlouva založená v krvi Beránkově

Smyslem té prvé eucharistické slavnosti bylo jistě i to, co dělal Izrael už celá staletí právě o svátcích Pesach: společně děkovat Hospodinu za celé dějiny spásy. Ježíš do toho vnáší nový prvek, který chce slavit nadále „na jeho památku": ať se to díkuvzdání děje tím, že se všichni společně smířeni, všichni navzájem jeden o druhého opřeni vydávají vzájemné službě, službě .jeden za všechny, všichni za jednoho".

Ježíš nás svým umýváním nohou při té příležitosti ujišťuje, že takovou důvěrou v bohulibost obyčejného je i Otec skrze Syna v Duchu svatém svrchovaně oslavován. Kdo to dokáže, dosvědčuje tím zároveň, že už konečně uvěřil evangeliu. Také tomu v evangeliu, že k boží oslavě netřeba ani býků, ani kadidla, ale že se Sláva Boží děje v Duchu a pravdě. Třeba tak, že na tomto zde už domněle ztroskotaném díle Nazaretského někdo postaví i svou vlastní odvahu doufat a bude slavit Otce právě tak.

Tak je uctěna nejen Ježíšova zdánlivě ztracená věc, tak se oslavuje celá Trojice jako ten Pán, který vládne našim dějinám jako Bůh věrohodný a tedy i věrný.

V eucharistii se tak nejen demonstruje, ale také dává okusit předchuť božího království. Může se to podařit na mnohý způsob: v přátelství lidí, v záchraně našich lidských radostí i v utření slz tou nejněžnější ze všech rukou, v lecčems. Sjednocují se nejen lidé a jejich osudy. Sjednocuje se tu i lidské společenství s Bohem. Věrnost člověka se tu pak sjednocuje s věrností boží. K radosti nebe, k užitku celého kosmu, k láskyplnému naplnění smyslu lidského bytí zde i Tam.

Věrný lze být na mnoho způsobů. Křesťanu však nic nesluší víc než jeho „obyčejná" věrnost kdekomu srozumitelná, kterou však naroubuje na věrnost Krista. Právě to se míní věrností radikálně (v kořeni) eucharistickou.

Z cyklu formačních meditací 1993 pro budoucí jáhny a jejich manželky