Boží věrnost je jednou z ústředních zvěstí Písma.
Tato Hospodinova věrnost si žádá lidskou odpověď ve věrnosti lidské. Tak je
také věrnost schopností a činem, kterým se člověk může - vedle milování -
podobat Bohu, být jeho voňavým obrazem.
Podstata věrnosti
O podstatě věrnosti panují roztodivné představy: můžete
slyšet, že manželka je věrná, protože nespává s cizím mužem. Někdo si
myslí, že manžel je věrný, když se nehne z domova a žije jen pro tu svou;
někdo zase jménem věrnosti vyžaduje, aby se za žádných okolností neslevovalo z určité
jemu milé zásady. Zní to všechno sice chvályhodně, ale jen zní; ve skutečnosti tím
oni hlasatelé požadavků nesledují nic jiného, než pojistit svá domnělá nebo
skutečná práva. Nic takového ovšem nelze sloučit s poctivým následováním Krista
evangelií. Pojišťuje se zákoník, pojišťuje se farizej. Kristus se naopak vydává
v plen.
Křesťan musí být věrný jinak než tím, že se něčeho varuje,
že něco nedělá. Kristus Ježíš zahlédl ve
svém Otci jinou věrnost. A proto také Pán od každého z nás očekává věrnost
radikálně
eucharistickou, věrnost sebevydávající, věrnost budující z trosek
nová stvoření skrze smíření a vzkříšení.
Smysl věrnosti a znamení
Zkusme nejprve vydělit pojem věrnosti, hledejme její smysl
a z toho pak i věrohodná znamení věrnosti. Učme se z nesporných
znamení, na kterých stojí svět, společnost, kultury.
Smyslem mateřského vztahu je vybudovat v dítěti solidní základy jeho
životní jistoty. Díky zkušenosti s matkou budoucí človíček porozumí, do
čeho se vyplatí investovat, co obětovat ve prospěch něčeho ještě lepšího. Matka
učí zakusit, co popisuje podobenství o perle nebo o pokladu v poli. Tak dává
do základů dětské zkušenosti zakusit i to, co se slovy těžko postihne, například
umění milovat, odpouštět, vycházet vstříc.
Matka je věrná svému mateřskému povolání tehdy, jestliže
své děti dokáže všemi jejich zkušenostmi přesvědčit, že vedle tohoto zajímavého
světa je také zcela zvláštní místo zvané „doma". Je to místo, kde domácí jsou vítáni,
kde lze důvěřovat a experimentovat, kde smí každý být tím, čím je a čím být má;
místo, kam se lze znovu a znovu vracet a kde budoucnost není tak hrozivá jako
kdekoli jinde. Jinak řečeno: matka je věrná svému mateřství, jestliže se jí
podařilo přesvědčit dětské srdce, že je milováno spolehlivě, a proto má smysl
čelit (spolu s blízkými) i těm nepřátelským rysům přítomnosti.
Být věrný otcovsky zase znamená umožnit dětem zkušenost, že budoucnost je
třeba hníst, tvořit, a proto nutno získat včas určité dovednosti; že i dítě bere
někdo vážně i jako partnera dialogů a spolutvůrce dějin společnosti. Otec formuje dětskou ctižádost a probouzí
motivy pohánějící vpřed; dává objevit důvěru ve spravedlnost a hodnocení podle
předem známých kritérií, vtiskuje človíčkovi smysl pro řád. Otec tak zakládá v dítěti
smysl pro budoucnost teprve se rodící, teprve plánovanou; dává zakusit rozdíl
mezi nezávazným sněním, tvůrčí fantasií a odpovědností za budoucnost.
Věrnost Hospodinova
Hospodin se veřejně přiznal, že tento svět miluje a je mu
věrný. Díky tomu se může tento vyvolený lid spolehnout na bezpečí domova v boží
náruči. Může se spolehnout, jestliže
chce budovat a investovat i do budoucnosti světa. Vyvolenec si může dovolit milovat
a vydávat se lásce, tedy cílevědomě překračovat zájem přítomné chvilky jménem
budoucnosti, vyvolenec ano. Protože už
jsme milováni nejen matkou a otcem, ale také Pánem dějin, máme odvahu i na tak
nerozumné postoje a vztahy jako je láska k bližním, dokonce i k nepřátelům.
Máme na to proto, že se přitom může opírat o jistotu „skály" za sebou i pod
nohama.
Tak se tedy děje každá věrnost: Věrný je ten, kdo umožní
svému bližnímu vírou a nadějí překročit jeho přirozené meze. Takový bližní se
opře o zkušenost s naší stabilitou (tedy důvěřuje) a tvoří.
Také vy budete věrní svému manželskému zasvěcení jen
tehdy, nalézají-li ve vás všichni vaši domácí dostatečný důvod ke své vlastní
důvěře, k odvaze uvěřit v domov, uvěřit v blíženství lidí,
uvěřit dobrotě jako dobrotě a trestu jako trestu.
Budete věrní svému povolání, jestliže ve vás rodina dětí
božích najde lidi cílevědomě odpovědné, spolehlivé, soucítící a ochotné
angažovat se pro druhé ne méně, než kdyby všichni ze společenství víry byli i
biologicky vlastní.
Iluze věrnosti
Nenechte se mýlit tím , že většina povolaných rozumí
věrností povolání obvykle něco docela jiného: dbají, aby se denně pomodlili
příslušnou partii breviáře, nosili kolárek, dodržovali rubriky při mši a
pečlivě zachovali celibát. Není to málo,
ale s věrností to má společného málo, spíš nic. Taková věrnost totiž
bližním nepomůže, motivuje ji představa o osobní dokonalosti, nikoli pomoc
bližnímu.
Věrnost totiž potřebuje ke své pravdivosti nutně i ty
druhé: Tehdy je věrností, pokud v nich budí víru ve smysluplnost našich
vlastních postojů, pokud zakládá a posiluje jejich důvěru, pokud je zve k odvaze
sebevydání. Kristova věrnost ukazuje, že
každá forma naší věrnosti je tu pro druhé; jim svědčí, že lze být pružný a
dynamický, a přesto i spolehlivý a důvěryhodný.
Deficit věrnosti
Mnoho lidí totiž trpí hlavně tím, že by rádi milovali, ale
chybí jim k tomu odvaha; místo lásky žijí na náhražkách, na krátkodechých
vazbách. Zatím neměli příležitost vybudovat si jistotu na důvěryhodnosti
bližních. Nedostatek jistoty nedovolí člověku budovat vztahy láskyplné, ale jen
vztahy víc či méně nedůvěřivé. A ten, kdo milovat nedovede, velmi tím trpí. Bůh sám jej totiž
stvořil takto závislým na milování. Člověk je Božím obrazem i v tom, že
činí lásku možnou těm kolem sebe, těm „bližním". A platí to i v opačném směru: Pokud
někdo svým necitelným, bezohledným nebo sobeckým chytráctvím druhým
demonstruje, že si sám dovede vážit právě jen sebe sama a svých zásad, svého
vyvolení a svých charismat, ten není věrný, třebaže mu nelze dokázat žádné
nelegální vztahy.
Věrnost Bohu: spolehlivost smlouvě oddaných
Je ostatně smutné, jestli se poměřuje mezi křesťany věrnost
právě jen mírou zábran v sexuálním styku. Také Bůh přece stojí o naši
věrnost; a Bůh nehledí na pohlaví. Jemu jsme věrní, jestliže se na nás může
opravdu spolehnout. Dokonce kvůli tomu
uzavřel Bůh skrze Krista v Duchu svatém zvláštní smlouvu, stvrdil ji krví,
to přece každý ví. Také každý ví, čím se tato smlouva dennodenně připomíná v mnoha
katolických chrámech. Jenže ne každý si ještě při dnešní mši v její dnešní
podobě uvědomuje, co si ta prvá a zároveň poslední večeře slavená Ježíšem z Nazareta
kladla za smysl a co vlastně je předmětem té smlouvy v krvi Beránkově
uzavřené a do srdcí uložené.
Smlouva založená v krvi Beránkově
Smyslem té prvé eucharistické slavnosti bylo jistě i to,
co dělal Izrael už celá staletí právě o svátcích Pesach: společně děkovat
Hospodinu za celé dějiny spásy. Ježíš do toho vnáší nový prvek, který chce
slavit nadále „na jeho památku": ať se to díkuvzdání děje tím, že se všichni
společně smířeni, všichni navzájem jeden o druhého opřeni vydávají vzájemné
službě, službě .jeden za všechny, všichni za jednoho".
Ježíš nás svým umýváním nohou při té příležitosti
ujišťuje, že takovou důvěrou v bohulibost obyčejného je i Otec skrze Syna
v Duchu svatém svrchovaně oslavován. Kdo to dokáže, dosvědčuje tím
zároveň, že už konečně uvěřil evangeliu. Také tomu v evangeliu, že k boží
oslavě netřeba ani býků, ani kadidla, ale že se Sláva Boží děje v Duchu a
pravdě. Třeba tak, že na tomto zde už domněle ztroskotaném díle Nazaretského
někdo postaví i svou vlastní odvahu doufat a bude slavit Otce právě tak.
Tak je uctěna nejen Ježíšova zdánlivě ztracená věc, tak se
oslavuje celá Trojice jako ten Pán, který vládne našim dějinám jako Bůh
věrohodný a tedy i věrný.
V eucharistii se tak nejen demonstruje, ale také dává
okusit předchuť božího království. Může se to podařit na mnohý způsob: v přátelství
lidí, v záchraně našich lidských radostí i v utření slz tou nejněžnější
ze všech rukou, v lecčems. Sjednocují se nejen lidé a jejich osudy.
Sjednocuje se tu i lidské společenství s Bohem. Věrnost člověka se tu pak
sjednocuje s věrností boží. K radosti nebe, k užitku celého
kosmu, k láskyplnému naplnění smyslu lidského bytí zde i Tam.
Věrný lze být na mnoho způsobů. Křesťanu však nic nesluší
víc než jeho „obyčejná" věrnost kdekomu srozumitelná, kterou však naroubuje na věrnost
Krista. Právě to se míní věrností radikálně (v kořeni) eucharistickou.
Z cyklu formačních meditací 1993 pro budoucí jáhny a
jejich manželky
Poslední komentáře