Bůh zamýšlí dobré

Rozhovor s prezidentem „Diakonického díla EKD", farářem Jürgenem Gohdem, spoluvydavatelem „Brennpunkt Gemeinde". Otázky za Brennpunkt Gemeinde kladl Wolfgang Riewe.

BG: Pane Gohde, mnohé analýzy uvádějí, že v současnosti dochází k citelné změně hodnot. Zdá se, jako by se etická měřítka, jako je zodpovědnost a sociální cítění, pozvolna vytrácela, zatímco sobectví, materialismu a sociální netečnosti stále přibývá. Co je podle Vašeho názoru příčinou těchto změn? 

Gohde: Rád bych tuto kritiku poněkud zrelativizoval. Je sice podstatným znamením současné situace, že probíhá proces, který je v sociální a hodnotové oblasti méně přehledný než dříve. Že však tato změna hodnot neznamená libovůli, je patrné na mladých lidech, kteří často velmi intenzivně usilují o závazné životní formy. Také ochota sociálně se angažovat je u mladých i starších lidí k dispozici stejně jako dřív. Nejobtížnější je situace pro lidi, kteří mají co ztratit. Tyto skupiny se pokoušejí zajistit si to, nač mají podle svého názoru právo. V tom vidím hlavní problém. Proto je rozhodující tuto změnu hodnot nikoli pouze konstatovat nebo nad ní naříkat, nýbrž poskytnout lidem nabídku, s jejíž pomocí lze najít novou hodnotovou orientaci. Je důležité, abychom dosáhli rovnováhy mezi individuální a společenskou orientací, případně abychom ji udrželi.

Neudivuje mě, že mladí lidé dnes nacházejí svou sociální motivaci převážně v ekologické oblasti. Tam vidí, že budoucnost jejich života je bezprostředně ohrožena. Podobně velkého významu dosáhne v budoucnu sociální otázka.  Mnoho lidí spíše než materiální úspěch hledá smysluplné a nadějné perspektivy.  Tady je třeba vedení skrze církev. Neboť evangelium je vůbec nejnadějnější nabídka, která kdy byla nám lidem poskytnuta. 

BG: Jaký ideál pro budoucnost má diakonie prosazovat v tomto společenském převratu?

Gohde: Diakonie musí vycházet z toho, že Bůh to s lidmi a s tímto světem myslí dobře. Životní okolnosti, v nichž lidé ztroskotávají a ztrácejí své naděje, nejsou žádnou nezměnitelnou nutností. Existuje jisté nezrušitelné zaslíbení.

BG: V čem vidíte nejdůležitější etické výzvy, za něž se církev a diakonie musí zasadit především?

Gohde: Ústřední etickou výzvou je, aby zůstala střežena a opatrována hodnota každého jednotlivého života. Další věcí, je dosažení a zachování míru pro každého jedince, pro lidi mezi sebou navzájem i pro vzájemné vztahy člověka s přírodou. Diakonie má zvláštní zodpovědnost za společnost, ale také za veškerý stvořený život. Právě toto je míněno tzv. „celostným přístupem".  "Celostný přístup" neznamená, že bychom neměli vnímat život v jeho jednotlivých fragmentech, nýbrž že bychom právě tuto .roztříštěnost" měli považovat za výraz celistvosti, stejně jako v kříži vidíme veškerou lásku.

V člověku, který ztroskotal, který trpí, i v člověku, který zavinil bezpráví, vidíme toho, s nímž to Bůh myslí dobře. Diakonie, která by nebyla chápána jako forma kříže, by nemohla po etické stránce ničím pohnout. 

BG: Bioetická konvence euro-aparátu narazila v Německu na silný odpor.  Protest směřoval především proti pokusům prováděným na embryích a proti přístupu k postiženým lidem. Jaké stanovisko zaujímá „Diakonické dílo"? 

Gohde: Hodnota jednotlivce je něco, co nesmí být obětováno finančním zájmům. Tady je nutné zachovávat velmi těsné hranice. Tyto hranice, tolik svádějící k otupování svědomí, musejí mít stále na paměti blaho jednotlivce, jeho právo na život i jeho hodnotu. Musíme být hlasem těch, kdo se sami nemohou projevit.

K výzkumu embryí jsme se vyjádřili velice kriticky. Nenarozený život má právě tak jako narozený nárok na ochranu. Není možné převzít odpovědnost za cílené zákroky na embryích, které počítají s jejich poškozením nebo zničením.  Pochybnosti jsou i ohledně genetických testů. Je třeba dbát na to, aby prediktivní genetika sloužila jedině individuální lékařské péči, a v žádném případě pro ni nesmějí být rozhodující eugenické nebo ekonomické zájmy.  (eugenika = zásah do genetické výbavy)

BG: Před časem vyvolal teolog Hans Küng rozruch svou obhajobou křesťanskoeticky motivované pomoci umírajícím. Co říkáte této diskusi vy?

Gohde: Co je to pomoc umírajícím? Je to vlastně pomoc, jež má doprovázet jednu etapu života. To ale není pomoc, která by napomáhala procesu, jenž bývá označován jako eutanazie. Pomoc umírajícím je pomocí k zcela vědomému utváření a vnímání této životní fáze. Přístup k umírání nutno chápat jako součást přístupu k životu. To se také skrývá za „hospicovými" iniciativami. Mnoho lidí je ochotno otevřít se takové mezní zkušenosti.  Tím, že žiji s vědomím smrti a svých vlastních hranic, začínám naléhavě pociťovat význam a hodnotu okamžiku.

BG: Reorganizace sociálního státu je v plném proudu. Heslem se stalo více hospodárnosti. Povede sociální stát k sociálnímu trhu?

Gohde: Diakonie se v žádném případě nesmí nechat zatlačit pod primát hospodárnosti. Avšak sociální stát a hospodárnost nesmějí být alternativami. Ze svobody diakonie je možné odvozovat také transparentnost a zodpovědný hospodárný přístup k finančním zdrojům. Každý má nárok na hodnotu v rámci, který nelze vyjádřit vpenězích. Lidi potřebující pomoc je třeba vnímat jako bližní, nikoli jako zákazníky.

BG: V ambulantní péči vzrůstá soutěživost soukromníků se sociálními svazy.  Těm se vyčítá, že jejich hodinové tarify bývají oproti soukromým poskytovatelům příliš vysoké.

Gohde: Diakonie se neobává soutěže. Přispívá zajisté k tomu, aby kvalita a podmínky byly vzájemně srovnatelné. Máme kvalifikované spolupracovníky a spolupracovnice a jsme toho názoru, že vazba na tarifní systém musí být zachována. Jsem si jist, že kdyby v pečovatelských oborech pracovali převážně muži, nebyly by tyto otázky takto kladeny. Proč by měla být hodina v opravně auta dražší než hodina pečovatelské služby? 

BG: Křesťané jsou podle Ježíšových slov solí a světlem světa. Otcové a matky Vnitřní misie se podle těchto slov zařídili. Pustili se - často s nedostatečnými prostředky, zato s důvěrou v Boha - do práce v oblastech, které stát zanedbával. V čem spočívá inovační síla diakonie dnes? 

Gohde: Má tuto sílu, Bohu díky! Reaguje různým způsobem, např. v přístupu k uprchlíkům. Zde vidím jeden z nejpřesvědčivějších příkladů síly diakonie posledních let. Jsou to především ženy, které se ochotně angažují.  Chápou, že utrpení lidí strádajících vlivem násilí a vyhoštění je mnohem větší než utrpení jedné úzce ohraničené skupiny. Z jejich jednání je patrné, že život veškeré společnosti by mohl být ohrožen, kdyby migrovalo stále větší množství lidí. Věrohodnost církve také díky iniciativám orientovaným na chudé byla posílena. Centra, která přijímají bezdomovce, jsou svědectvím toho, že se církev otevírá životní realitě lidí i realitě Boží. Noviny pro bezdomovce, a především hospicové hnutí - to jsou další příklady inovační činnosti. Jako dříve existují také iniciativy, které jsou zakládány bez velkých finančních prostředků, jako třeba nově vznikající „polévkové kuchyně". 

BG: Nemusí diakonie vedle dobročinnosti sledovat také svou funkci zastánce? 

Gohde: Ano. To jsou dvě strany jedné mince: věnovat se lidem potřebujícím pomoc a - což se od sebe nedá oddělit - snažit se vytvořit struktury, v nichž by lidé rozvíjeli vlastní schopnosti. Kuchyně pro bezdomovce, výstavba bytů a služba Bohu patří dohromady.

BG: Existuje ale také duchovní chudoba v naší zemi. Nesmyslný konzum stálé nesoustředěné sledování médií - ubíjení času vhernách; a duchovní chudoba, která se projevuje sílícím odcizením lidí Bohu i sobě navzájem. Gohde: Vůbec si nemůžeme dovolit připustit, aby lidé žili bez naděje. Kdo je opravdu chudý, ví, že je odkázán na naději, která jej dokáže nést. Předávat tyto perspektivy naděje dál - to je misie, a bez takové misie je církev pro své členy i pro ostatní lidí nemyslitelná.

BG: Od čeho se musí podle vašeho názoru diakonie do budoucna oprostit? Jakých perspektiv musí dosáhnout?

Gohde: Diakonie se musí rozejít s navyklým pečovatelským myšlením. Musí mít odvahu k nové duchovní kvalitě a odvahu jít po nových cestách. Když se mění finanční systémy, neznamená to konec diakonie.

Záleží na přítomnosti evangelia. Církev je přítomností evangelia, diakonie je přítomností evangelia. Proto je všechno poměřováno tím, zda v nás lidé mohou vycítit, že žijeme z naděje. Království Boží nepominulo, nýbrž přichází.  Bůh je před námi, vedle nás a s námi v našem putování. Diakonie slouží této cestě naděje.

Z časopisu Brennpunkt Gemeinde 1/96 přeložila Jana Růžičková