K čemu symbol kadidla?

Při slavnostních bohoslužbách se opět používá kadidla více než před ještě několika lety. Přesto se zdá, že stále není jasné, zda existují pravidla pro to, kdo a co má být okuřováno a jaký význam dnes ještě vůbec může mít používání kadidla. Je třeba zalistovat starými rubrikami, abychom pochopili dřívější složitá pravidla okuřování, kdo nebo co mělo být okouřeno (incensováno) jedním, dvěma nebo také třemi „tahy" nebo „kruhy". Dnes se na rozdíl od toho jen prostě říká: „Kadidla se může používat podle vlastního uvážení při kterémkoli způsobu slavení mše" (VPŘM 235). Při liturgii je možné použít kadidlo: při vstupním průvodu; na začátku mše k okouření oltáře, při průvodu k evangeliu a před jeho čtením; po položení darů na oltář k okuřování darů, oltáře, kněze a lidu; při pozdvihování hostie a kalicha po proměňování. Neexistuje tedy žádný závazný předpis pro použití kadidla vždy při všech jmenovaných příležitostech. Význam kadidla popisuje „benedikcionál": Je to „především výraz slavnostní radosti a slavnostní modlitby". A při svěcení oltáře, při němž jsou na oltáři zapalována kadidlová zrna, biskup říká: „Pane, ať moje modlitba stoupá k Tobě vzhůru jako kouř kadidla. A jako se tento dům naplňuje vonným kouřem, tak ať naplní libá vůně Krista tvůj chrám." Protože kadidlo platilo v pozdně antickém kultu panovníka za znamení božské úcty k císaři a tedy jako odpad od křesťanské víry, používali ho křesťané sice při pohřbívání mrtvých (k potlačení hnilobného zápachu) a k osvěžení, na Západě však až od doby karolínské, především pod vlivem starozákonních motivů (např. Ex 13,21: .Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém. . ."; Ž 141,2: .Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě"). Nejstarší liturgické použití kadidla je při čtení evangelia, nejprve jako uctění Krista-Vládce, pak jako symbol vůně jeho učení. Oltář, evangeliář a eucharistie - to jsou stále „znamení Pána přítomného slavení eucharistie, který je uctíván vonným kadidlem jako Kyrios" (B. Kleinheyer). Zdá se, že do toho nezapadá okuřování darů položených na oltář, přičemž Všeobecné pokyny k římskému misálu (VPŘM 51) k tomu uvádějí: .Dary. . . se mohou okouřit,. . . aby se naznačilo, že oběť církve a její modlitba stoupá jako dým kadidla před Boží tvář. Po okouření darů a oltáře mohou být jáhnem (či jiným přisluhujícím) okouřeni i kněz a lid." Nejde přitom o uctění darů ani o uctění osob, ale o znamení účasti na oběti, k níž se obec připravuje. „My sami jsme před Bohem darem; kadidlo, stoupající vzhůru, je symbolem našeho vlastního vydání. Proto by odporovalo smyslu, kdyby zůstala obec při okuřování sedět. Ta má ostatně při modlitbě nad dary stát. Když obec při okuřování stojí, pak tím také dává najevo: Směřujeme vzhůru, protože naše srdce stoupají vzhůru - jako kouř kadidla, stoupající k nebi" (B. Kleinheyer). Dříve celebrant, když dával kadidelnici z ruky, říkal: „Pán ať v nás zažehne oheň vydanosti, plamen neuhasínající lásky." Náš život má být předložen před Boží tvář, má být jeho chválou. Tato vysvětlující slova vypadla, protože je kvůli zpěvu obec stejně nemohla slyšet. Je tedy třeba občas obci připomenout smysl tohoto konání. Romano Guardini vysvětluje stoupající kouř takto: „Bez nějakého účelu, čistý jako píseň. Krásné plýtvání vzácnými věcmi. Dávající, všechno nabízející láska. . . A to je také v kadidlu: Tajemství krásy, která nemá žádný účel, jen volně stoupat vzhůru. Láska, která hoří a shoří, a kterou prochází smrt." Pro Baltasara Fischera je „symbolem té atmosféry modlitby, kterou představuje prastaré zvolání představeného na prahu vnitřního prostoru eucharistické slavnosti: Sursum corda - vzhůru srdce. . . Žádné znamení nemůže vyjádřit pohyb vzhůru tak prostě a tak účinně jako kadidlo." Jsou-li při přípravě darů okuřovány i osoby, nepřicházejí na řadu jako první, ale až po incensaci darů a oltáře. Přitom se nejedná v žádném případě o uctění osob, neboť kadidlo je vždy znamením úcty k Pánu přítomnému eucharistické slavnosti, především v oltáři, evangeliáři a eucharistických darech. Když je při přípravě darů okouřen po darech a oltáři i celebrant s obcí, pak může ještě dnes dojít k nedorozumění, protože to připomíná minulé doby, kdy bylo okuřování osob chápáno jako jejich pocta, když „v prostoru chóru byl každý klerik jednotlivě okuřován; a v katedrálách docházelo k jemnému rozlišování, kdo má být okouřen třikrát, kdo dvakrát a pouze jednou" (B. Kleinheyer). Na mnoha místech se také zdá, že není jasné, jak se má s kaditelnicí zacházet. Římská kongregace pro bohoslužbu odpověděla již v roce 1976 na příslušnou otázku, protože k ní nejsou v úvodu do misálu uvedeny přesnější pokyny. Mluví se při tom o „třech pohybech" při každém okuřování. Dříve obvyklé kruhovité pohyby již nejsou zmiňovány. Není již pamatováno na modlitby, ani při vkládání kadidla do kaditelnice, ani při samotné incensaci. Oltář se má konečně při okuřování obcházet. Není-li oltář oddělen od stěny, pak je okouřena nejprve pravá, následně pak levá strana. Jestliže je na oltáři nebo v jeho blízkosti kříž, je okouřen jako první; jestliže se kříž nachází za oltářem, je okouřen až tehdy, kdy kolem něj kněz prochází. Není bez významu, že ministranti jinak drží kaditelnici v klidu. Kdyby byla neustále v pohybu, vycházel by z ní kouř, a pak by znamení už nevypovídalo o tom, co má označovat. Skutečnost, že k tomu všemu již neexistují směrnice zacházející do podrobností, odpovídá změněnému chápání liturgie, které ovšem i v těchto otázkách vyžaduje přemýšlení o tom, co je přiměřené, aby vysvětlilo smysl konkrétního znamení. Existují bezpochyby i jiné možnosti, jak může toto znamení „promluvit" zřetelněji. I mládež změní okamžitě přístup při následujícím postupu (který se ovšem hodí nejlépe pro malé společenství): Kaditelnicí nebude pohybováno, bude umístěna před oltářem. Pak budou mít všichni účastníci možnost vložit zrnko kadidla na řeřavé uhlí; to se uskuteční ve velkém tichu, přičemž ve spojení s tímto meditativním tichem se může při vkládání kadidla zpívat „kadidlový žalm" 141: „Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, můj Pane a můj Bože." To se nejspíše hodí k modlitbě breviáře, třeba při nešporách před Magnificat. Vyplatí se tedy přemýšlet nad dnešním jazykem zastaralých znamení v liturgii. Mělo by se rozumět samo sebou, že čich mohou „urazit" pachy, které se mu nezamlouvají. Jen příjemná vůně může vyjádřit žádanou symboliku.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 141-144, přeložil Ondřej Bastl.