Recenze

„Ctnost se v češtině stala téměř cizím slovem; nesetkal jsem se zatím mezi studenty s tím, že by toto slovo někdo napsal pravopisně správně," píše v doslovu českého vydání knihy Novou odvahu k ctnosti Jaroslav Vokoun. Kniha kolektivu renomovaných německých autorů, vydaná nakladatelstvím Vyšehrad, nemoralizuje a nehlásá „ctnost" v tradiční podobě sexuálního pokrytectví. Ale přináší v mnoha krátkých a leckdy velice půvabných příspěvcích poselství o potřebě lidského a láskyplného jednání s druhými. Fiktivní dopisy slavných osobností minulosti nebo zázračné příběhy dávných rabínů k tomuto poznání vedou spíše než složité teologické traktáty. Jak podle „záhrobního záznamu" H. Vorgrimlera dnešním teologům vytýká filozof Blaise Pascal: „Mluvíte mnoho o strukturách a kompetencích, málo o lidském srdci." Kniha Teorie jednání Pierre Bourdieua (nakladatelství Karolinum) zaujme především sociology a filozofy. Neměla by ovšem naší pozornosti uniknout kapitola Smích biskupů, kde autor popisuje zvláštní podvojnost, se kterou žijí lidé v církvi, totiž podvojnost mezi „ekonomickým" a „duchovním" pojetím jedné a téže skutečnosti. Na jednu a tutéž činnost lze např. nahlížet jako na „apoštolát" i jako na „marketing" a je nutno dovedně manévrovat mezi oběma popisy a souvislostmi, které je zařazují do zcela různých sfér života. Samozřejmě se sekulární autor na problémy církve nedívá s porozuměním, ale jev, který odhaluje, je důležitý a je dobré si ho uvědomit. Zdá se mi navíc, že při bližším přihlédnutí bychom kromě popsaných dvou rozměrů, které se navzájem kříží, objevili ještě další, v katolicismu přinejmenším ještě právní a estetický.  

Jan Jandourek, kacíři a svatí

Ten, kdo touží konečně se dozvědět, kdo je kacíř a kdo světec, jak se tím nejlepším způsobem vyrovnat s fenoménem mnohdy bizarních příkladů, které křesťanské církve či jiné náboženské systémy předkládají jako následování hodné, by knihu Svatí a kacíři světových náboženství Jana Jandourka číst neměl. To vše se tam totiž nedozví. Autor sám přirovnává životní příběhy svatých (či kacířů) k orientačním bodům mapy. Naznačují, kde všude se lze na duchovních cestách toulat, ale nevypovídají nic o kvalitě této mapy. Navrhuje, jak by bylo možno se vyrovnat s jejich šablonovitostí, sentimentem a mnohdy i zjevnými nepravdami. Ukazuje, že tam, kde se nejedná o historická fakta, ale o pokus vypovídat o jinakosti Boží, která se může odrážet v jinakosti životní zkušenosti člověka, to nevadí. Není to ale výzva k nekritickému a doslovnému přijímání všeho, co je nám předkládáno. Autor upozorňuje také na to, že tyto příběhy čteme vždy skrze brýle vlastních životních zkušeností a že je mnohdy chápeme tak, jak je chápat chceme. Máme dokonce právo interpretovat je pro sebe jinak, než jak byly interpretovány dosud. Ukazuje, že při čtení příběhu může dojít také k setkání s našimi stíny a strachy, že mnohé rozpaky nad nimi jsou působeny neochotou konfrontovat se např. s vlastní minulostí. Ten, kdo má odvahu klást sobě samému provokující otázky a riskovat i hledání odpovědí na ně, by si naopak knihu jistě přečíst měl. Jan Jandourek, Svatí a kacíři světových náboženství. Portál, Praha, 1998