Jste zde

Hlasy a ohlasy

Odezva na článek „Walter Kasper na Slovensku" od Pavla Hradilka v G 10/98, str. 224

Každý človek ak sa dostane do nového prostredia, vytvorí si o tomto prostredí svoj názor. Získa dojem, ktorý je jeho "súkromným majetkom" a má naň výsostné právo. Obyčajne si domorodci tento prvý dojem chcú u návštevníka kúpiť, pretože neskoršie naprávanie si vyžaduje omnoho vyššie investície. Možno aj moja reakcia na hore uvedený článok vyznie ako takáto investícia. Nechcem naprávať autorovi jeho názor; skôr tuším, že ho azda ešte viac utvrdím v názore, že vo Svite majú .od veci" nielen kostol, ale aj farníkov (čo nakoniec autor aj naznačil popisom piatočnej liturgie). Vrátiac sa ku svitovskému kostolu, kde bolo vynaložené obrovské množstvo „peněz na řešení, která nerespektuje základní zásady liturgického prostoru dané Všeobecným úvodem k římskému misálu (např. umístění svatostánku, umístění instrumentalistů)", dovolím si uviesť niektoré povrchné informácie na pravú mieru smerom k pravde odpovedajúcej môjmu dojmu zo svitovského kostola. Tento sa totiž utváral trocha dlhšie, počas stovák hodín strávených na stavbe tohoto kostola; nielen v krátkom okamihu ušetrenom počas usilovného premýšľania o podobnosti medzi „velkolepou folklorní slavností" a obyčajnou piatočnou omšou za účasti detí, ktorá sa aktuálne prispôsobila želaniu otca biskupa Baláža a bola spätne prispôsobená aj pre „dospelých". Takže ak by si autor článku našiel naozaj trocha viac času s prekvapením by zistil, že jednoliatou súčasťou kostola je aj gréckokatolícka kaplnka. Iste by ho to ako prispievateľa do ekumenického časopisu potešilo. Menej by ho ale potešilo to, čo by si v tichu tejto kaplnky, ktorú spája s rímskokatolíckym kostolom spoločná stena s unikátne riešeným spoločným svätostánkom, mohol prečítať vo vyššie spomenutých smerniciach rímskeho misála. Totiž .osobitne sa odporúča, aby miesto úschovy najsvätejšej sviatosti bolo v kaplnke vhodnej na súkromnú poklonu a modlitbu veriacich", pričom .má byť v každom kostole zvyčajne iba jeden svätostánok" (bod 276). A tak možno len ľutovať, že autor článku nebol dostatočne odolný risknúť spomínanú nedeľnú liturgiu, zažil by totiž paralelne slúžené liturgie dve - rímsku i grécku, pričom svätostánok s dvierkami orientovanými do obidvoch liturgických priestorov by sa razom v jeho očiach stal nielen symbolickým miestom stretnutia sa dvoch pohľadov na oslavu Boha, ale aj navýsosť miestom praktickým. A tak nebohý riaditeľ Biblického diela Ján Maga, či terajší generálny vikár novosibírskej diecézy Peter Fidermak, ktorí tvorili liturgický priestor kostola vo Svite tak, že kopírovali „pozdně středověké uspořádání liturgického prostoru odpovídajícímu tehdejšímu pojetí církve" môžu byť naozaj spokojní, lebo „chyba není v architektovi, ale v chabém teologickém vzdělání zadavatele". A možno nejaká chyba by sa našla aj v absencii toho, čo sa snažíme, okrem iného, rozvíjať aj v tých „skautíčatách" pred oltárom v čoby protiliturgicky „umístěných instrumentalistech", že totiž pozorovací talent treba rozvíjať celý život. V mene miestnej cirkvi vo Svite, mesta, ktoré nikdy nemalo vlastný kostol až do ukončenia stavby historicky prvého porevolučného kostola vo vtedajšom Československu, vám prajem nabudúce len tie najkrajšie dojmy z nášho mestečka na úpätí Tatier.

Ing. Andrej Legutký, diakon zo Svitu

Je mi líto, že jsem se dotkl ing. A. Legutkého, který svůj chrám zřejmě velmi miluje. Smyslem článku bylo poukázat na různé podoby dnešní slovenské katolické církve. Konstatování pozitivní daleko převažují nad tím, co chváleno nebylo a nemohlo být. Liturgie je v článku zmíněna jen okrajově. Kritika je míněna přátelsky a není třeba hledat v ní nic jiného než právě podnět ke kritickému přemýšlení o realitě. S kvalitním odborným programem symposia ve Svitu návštěva farního římskokatolického kostela přece jen kontrastovala, a to tím spíš, že všechny přednášky dokázaly, že myšlenky teologů jsou na Slovensku opravdu živé a rozvíjejí ducha koncilu. Ovšem liturgický prostor stavěný desítky let po koncilu mohl - podle mne - více respektovat hlavní tendence změněného pohledu koncilu na liturgické funkce jednotlivých aktérů liturgie. (Připomínat v této souvislosti, že jedním z autorů řešení je i vysoký církevní hodnostář, vzbudí jen rozpaky. Dispozice chrámu se tím přece nestane věrnější duchu reformy liturgie, o které byla řeč.) Zmíněná páteční liturgie obsahovala i řadu pozitivních momentů. Např. biskupové (Baláž a Kasper) nepoužívali žádné insignie ani fialové čepičky - "solidea". Bylo možné přijímat na ruku. Klasická paraliturgie „prvního pátku" s důrazy na statickou eucharistickou úctu byla sympaticky přetransformována na zpěv litanií k „Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu" během přijímání. Nekritizoval jsem výrazněji liturgii, protože bylo zřejmé, že co bylo připraveno, se muselo s příchodem biskupů na poslední chvilku modifikovat. Folklór nemá do chrámu vstup zakázán ani po reformě (inkulturace je žádoucí). Nekritizoval jsem liturgii, protože neznám místní poměry, místní možnosti. Liturgie se vyvíjí a za pár let může vypadat ve Svitu úplně jinak. Kostel je však stavěn na řadu desetiletí, možná staletí. Architektura má výraznou schopnost ovlivnit celý život člověka a jeho sebe-vědomí. Sakrální architektura pak značně přispívá k uchopení podstaty liturgického slavení. Kostel je ztvárněním sebereflexe místní církevní obce. Proto lze mít, dle mého soudu, i vyšší nároky na výsledek. Domnívám se prostě, že nový římskokatolický kostel ve Svitu ukazuje na jinou podobu církve, než měli koncilní otcové na 2. Vatikánu na mysli při debatách o směrech obnovené liturgické zbožnosti. V článku jsem uvedl dva příklady. Ing. Andrej Legutký se pokusil tyto kritické pohledy zpochybnit. Rozvedu je tedy a uvedu další.

Umístění a role svatostánku

Kaple mimo hlavní loď navazující na svatostánek jsem si opravdu nevšiml. Pokud je římskými katolíky skutečně používána k soukromému „doznění" přijetí svátostného Krista, k získávání lepší osobní dispozice pro ovoce eucharistie, tedy k přijetí sester a bratří, k odhodlání následovat Krista za všechny se vydávajícího, pak nelze nic namítat. Pak se musím omluvit ing A. Legutkému a ostatním čtenářům, že jsem je uvedl v omyl. Na druhé straně jsem byl nesporně svědkem jiné funkce svatostánku, než má mít. A těžko nevidět, že se tím nerespektuje ani Všeobecný úvodu k římskému misálu odst. 13, ani samotná konstituce Sacrosanctum concilium odst. 55. Eucharistický chléb ve svatostánku má sloužit jako zásoba pro nemocné, ne primárně jako zásoba pro přijímání během eucharistické slavnosti. O umístění svatostánku tedy domnívám se rozhodla spíš ta praxe, se kterou se koncil právě chtěl rozejít. Svatostánek se dvěma dvířky - do kostela a do eucharistické kaple - je běžný. Spojení římskokatolického a řeckokatolického prostoru skrze svatostánek asi opravdu unikátní je. To, že objekt slouží oběma církvím, je jistě chvályhodné. Ovšem doopravdy ekumenickým činem by byl až prostor sloužící také luterské církví, která si postavila kostel pár metrů odtud. (Takových řešení není už v Evropě málo, jsou ovšem hodně náročná na dobrou znalost liturgických zásad všech křesťanských církví.) Společný svatostánek však vyvolává řadu otázek, na které nemám hotové odpovědi. Může opravdu řeckokatolická kaple sloužící jako stabilní chrám východního ritu sloužit zároveň jako eucharistická kaple pro římskokatolíky? Může to být v době, kdy se tam souběžně slaví sv. liturgie? Není toto uspořádání spíš nežádoucí latinizací řeckého ritu? V řeckém ritu je svatostánek umístěn na prestolu např. spolu s myrem, spolu s evangeliářem, které rovněž zpřítomňují Krista. A hlavně: Co je na uspořádání praktického, když každý ritus užívá jiný druh chleba a není obvyklé jej zaměňovat?

Umístění instrumentalistů

Umístění zpívající mládeže během liturgie před oltářem bylo jistě v duchu liturgické reformy. Vadilo mi však, že se jednalo o umístění nouzové, že projekt nepočítal s odpovídajícími vyhrazenými místy (ve smyslu odstavců 274 a 275 Všeobecného úvodu k římskému misálu) pro aktivní účastníky liturgie - zpěváky, varhaníka a hráče na jiné hudební nástroje. Liturgický prostor má být tak členěn, aby naznačoval různost úctyhodných služeb ve shromáždění (srov. odst. 257 Úvodu). Kostel ve Svitu má ideově vyjádřen pouze presbytář (místo pro předsedajícího) oproti ostatním místům.

Celkové pojetí prostoru

Svou zmínku o středověkém typu chrámu jsem nemyslil negativně. Kostel ve Svitu je uspořádán daleko více stylem jeviště-hlediště než stylem připomínajícím večeřadlo; jinak řečeno: stylem inspirovaným daleko více pozdním středověkem než antikou či raným středověkem, kdy liturgii ještě slavila celá obec, ne jen aktéři v presbytáři. Postrádám podporu stylu, který daleko více připomene všem jejich obecné kněžství. (Zvovuobjevení obecného kněžství je jeden z hlavních plodů koncilu.) Má být se služebným kněžstvím v rovnováze. Architektura by měla pomoci to vyjádřit, vyzvednout vážnost scholy (v tomto případě zpívající mládeže). Rozdíly v pojetí liturgie během epoch jsou nesporné a není třeba zakrývat různost jejich nosných idejí - a právě to jsem naznačil. Myslím, že na řadě míst se podařilo ztvárnit liturgický prostor lépe než ve Svitu, ale na řadě míst i hůře. A protože jsem se nedomníval, že by zadavatel chtěl vědomě ignorovat přání koncilu i příslušné rubriky misálu, pak tedy mi zbývalo jen vysvětlit si to mezerkou v liturgickém vzdělání. To neznamená, že bych si nevážil stovek hodin, kteří jednotliví lidé odpracovali na stavbě jejich kostela. Věřím, že jim to pomohlo stavět chrám živý, který je mnohem důležitější, než chrám postavený z cihel. To je dostatečným důvodem, proč mají svůj chrám rádi takový, jaký je. Ale také lze snad bez hořkosti pochopit, že náhodný návštěvník nemá k prostoru citový vztah, ale vztah objektivní. Ač si chrám vůbec nemíní přivlastnit, zkouší jej hodnotit funkčně, poměřovat jej platnými doporučeními i logikou liturgické reformy.

-pH-

Jednání za obzorem

Redakční článek „Jednání na obzoru" (G 10/1998 str. 208) o začlenění kněží dříve skryté církve končí otázkou, proč by tito kněží měli opustit své osvědčené biskupy, a někde dokonce přijmout biskupy, kteří kdysi tiše spolupracovali s komunistickou mocí. Čtenář P. M. reagoval následujícím dopisem: Vaše konstatování je nepochybně přiléhavé situaci, a to nejen církve. Protože si neumím představit, jak tuto situaci změnit, přijímám ji za svou. Objevuji tak roviny a oblasti, kde lze potřebnou změnu alespoň chystat. Pokud to nejde na vrcholu pyramidy, zbývá periferie. Pohraničí, věznice, nemocní, dnes převážně duševně. Překvapivě zde nacházím nejen obdoby ústředních problémů, ale pro jednoduchost a přehlednost situací i náznaky řešení. Ne snad levná řešení, připravená na export. Ani ozdravení bukolickou iluzí světa. Spíše příležitost zhodnotit odlišnost v odlišném prostředí, než je několik jednotvárných center. Snad je to i ušlechtilá tradice, kdy netypické osobnosti odcházely na různé periferie, kde boj o moc ztratil význam a otevřelo se pole spolupráce. Je typické pro vězně, lidi zbavené svobody, že nepřiznávají druhým jejich kvality. Vyžadují, aby druzí měli kvality jich samotných, odlišné nemohou tolerovat. Prostředí periferie, která je prostornější, svobodu dopřává hojnou mírou, proč jí nevyužít. I exkardinace pro tento směr je snažší.