Přednáška pronesená na mezinárodní konferenci jáhnů 11. 10. 1997 v Brixenu
I. Jáhenský úřad
Již jen zjištění, že jáhenský úřad je základní, ano dnes nutný úřad v naší církvi, může vést k emocionálně vzrušeným debatám. Diakonát dodnes není ani zdaleka ve všech místních církevních obcích samozřejmě zakotven. To ukazují také terminologické nejistoty. U kněze se naprosto samozřejmě mluví o svěcení, u jáhna se ještě tu a tam hovoří o pouhém přijetí do služby. Na druhé straně slavnosti, při nichž jsou laici pověřováni ke službě v církvi, mají z pohledu vnějšího provedení někdy téměř charakter svěcení. Konečně je i dnes - víc než třicet let po II. vatikánském koncilu - pokud se teologické chápání jáhenského úřadu týká, mnohé ještě nejasné a sporné. Ještě stále stojí proti sobě různé teologické koncepce, z nichž pak vyplývá, že jsou jáhnům vymezovány úkoly s různým pastoračním zaměřením. Když koncilní otcové přijali myšlenku obnovení stálého jáhenství, jak víme, byli k tomu vedeni různými pohnutkami. 1. Některým se jevil na obzoru postupující nedostatek kněží a slibovali si od stálého jáhna pomoc a ulehčení vzhledem k přibývajícímu diasporálnímu způsobu života ve starých církevních obcích a misijní situaci v mladých církevních společenstvích. 2. Jiní se chopili myšlenky už před koncilem vznikajících jáhenských kroužků a usilovali o posílení diakonie v církvi. 3. A opět pro jiné byla otázka celibátu stálého jáhna a otázka celibátu vůbec základní otázkou při zavedení stálého jáhenství. Otázka celibátu hrála roli především u odpůrců stálého jáhenství. Obávali se, že vyvstanou debaty o kněžském celibátu. Tuto otázku v této souvislosti nechám nedotknutou, právě tak jako otázku diakonátu ženy. Jsou to problémy, které je nutno vzpomenout zvlášť při jiné příležitosti. Dále vycházím navíc z toho, že jáhen, který byl prostřednictvím koncilu koncipován jako samostatný stupeň svěcení, nemůže být chápán z hlediska nedostatku kněží, tedy ne jako náhrada za chybějící kněze. Proto se budu v následujícím zabývat především motivem, který jsem uvedl na druhém místě. Jsem totiž toho mínění, že ze stanoviska diakonie mohou být jáhenství vytyčeny cesty, které mu mohou otevřít dalekosáhlé vyhlídky do budoucnosti. V mnoha diecézích světové církve bylo zavedení stálého jáhenství připraveno pod vlivem pastoračních požadavků a zkušeností, vznikalo z hnutí zdola, zejména v tzv. jáhenských kroužcích. Tyto podněty „zdola" byly podpořeny už papežem Piem XII. a později mnohými biskupy světové církve byly přeneseny na II. vatikánský koncil. Rozpravy k této záležitosti měly více ráz pastoračně pragmatický než ráz teologický. Připojili se k tomu záhy zásadní teologické úvahy, zejména Karla Rahnera, Yvese Congara aj., a ty vedly rychle k objasnění skutečnosti, že v záležitosti znovuzavedení jáhenství nejde o vybudování laického apoštolátu, nýbrž o vytvoření ordinovaného úřadu v církvi. Toto pojetí bylo II. vatikánským koncilem potvrzeno a zatím se upevnilo. II. vatikánský koncil vidí v diakonátě .pro církev v nejvyšší míře životně důležitý úřad". Je výslovně řečeno, že umožnil znovuzavedení stálého jáhenství proto, že k teologické podstatě jáhenství přísluší v rozsáhlých oblastech takové úkoly, které mohou být jinak stěží vykonávány (Lumen gentium 29). Základy teologie církevního úřadu jsou obsaženy a závazně časově formulovány v církevní konstituci „Lumen gentium", dále jen LG. Zde stojí základní výpověď, že diakonát, tak jako presbyterát, patří k jednomu a témuž svátostnému úřadu, který je propůjčen vkládáním rukou a modlitbou, jehož plnost přísluší biskupům (LG 28f, par. 41, OE 17, AG 16). Kdo jen trochu zná dějiny teologie, ví, jak málo samozřejmá byla tato výpověď v době koncilu. Tato výpověď totiž sahá až za středověký vývoj k liturgii a teologii prvních století. Koncil tak prolomil středověké zúžení církevního úřadu na úřad kněžský, který byl plně posuzován z hlediska moci kněze přijaté konsekrací. Z tohoto na konsekrační moc zúženého středověkého pohledu nebylo ani biskupské ani jáhenské svěcení možno chápat jako svátost. Obnovení bylo umožněno návratem k liturgii svěcení původní církve a k teologii církevních Otců. Ve světle této starší tradice mohl koncil z pozice učitelského úřadu objasnit náležitost presbyterátu a episkopátu k jednomu a témuž svátostnému úřadu církve. Obnovení jáhenství ve smyslu svátostného úřadu v církvi vzniklo tedy jak pastoračním rozpomenutím na problémy současnosti, tak i teologickým rozpomenutím na rozhodující pramen víry církve. Jen z tohoto obojího pohybu mohlo obnovení jáhenství získat v církvi svátostnou podobu. Také v určení poměru mezi episkopátem, presbyterátem a diakonátem došlo II. vatikánským koncilem k důležitému přehodnocení. Až do II. vatikánského koncilu byly různé stupně svěcení chápány jako vzestupná dráha. Koncil naproti tomu provedl obrat v posuzování stupňů svěcení. Ve smyslu prvotní církve vychází koncil od biskupa a potvrzuje mu plnost svátosti svěcení (LG 21). Jáhni a kněží mají na jednom a témž svátostném úřadu, kterého se biskupovi dostává v plnosti, podíl, a sice každý svým způsobem, specificky odstupňovaný. Oba jsou spolupracovníky biskupa a s ohledem na svoji závislost na biskupovi a jejich přiřazení k biskupovi jsou takto posuzováni. Tomu odpovídá, že vykonávají oba - jáhen i kněz - svoji službu v zastoupení biskupa, který vzhledem k rozsahu svého úkolu potřebuje spolupracovníky a pomocníky. Svým přiřazením k biskupovi se ale jáhni nestávají pouhou prodlouženou rukou biskupa. Původní dárce svátostného svěcení je přece sám Ježíš Kristus, svěcením je každému svěcenému uděleno svátostné znamení (character indelebilis), které ho uschopňuje být zvláštním způsobem podobný Kristu, Nejvyššímu knězi, Pastýři a Biskupovi. Tím se svátost svěcení, ale i vysvěcený, vymykají absolutní podřízenosti biskupovi. Svěcenému se dostává svátostí svěcení, dané mu bezprostředně Kristem, jisté samostatnosti a vlastní zodpovědnosti, která má být biskupem respektována. Biskup, kněží a jáhni mají tedy každý rozdílným způsobem účast na jednom a témž poslání Ježíše Krista, a jsou tak odkázáni na bratrskou a kolegiální spolupráci. S ohledem na různou účast na jednom a témž úřadu Ježíše Krista vyplývají i další důsledky pro bližší určení vztahu služeb kněze a jáhna. Pokud by diakonát byl jen průchodním stupněm ke kněžství, jevil by se jáhen v hierarchickém podřízení pod knězem. Toto hierarchické podřízení nebo nadřízení by se na první pohled dalo vyčíst i z LG 29. Tam totiž stojí: .V hierarchii jeden stupeň níže stojí diakoni. . ." Při přesnějším posouzení však zjistíme, že se zde nejedná o podřízení jáhna pod kněze, nýbrž o menší účast jáhna na úřadu biskupském. To vysvítá z LG 28, kde se praví: „Kristus, kterého Otec posvětil a poslal do světa (J 10,36) prostřednictvím svých apoštolů učinil biskupy - nástupce apoštolů - účastnými svého vlastního posvěcení a poslání. Tito opět úkoly svého služebného úřadu po právu spravedlivě předali v několikerém odstupňování různým nositelům v církvi. Tak je z Božího ustanovení určený služebný úřad vykonáván v různém pořádku těmi, kteří se od dob prvotní církve jmenují biskupové, kněží a jáhni. Různým stupňům účasti na úřadu biskupa odpovídá tedy různý řád." Tímto je v podstatě cesta starého myšlení překonána. Tradiční teologie svěcení, tj. vzestupného žebříčku svěcení, a chápání biskupského svěcení jako nepodstatného přídavku ke svěcení kněžskému, jsou tímto překonány. Nyní je třeba mluvit o „teologii svěcení s různým stupněm účasti na biskupském úřadu", a proto o přiřazení jáhna bezprostředně k biskupovi, což ovšem zahrnuje spolupráci s kněžími, kteří se rovněž podílejí na biskupském úřadu. Tato koncepce odpovídá způsobu pohledu prvních století. Už sv. Pavel jmenuje jáhny v bezprostřední souvislosti s biskupy - episkopoi (Fp 1,1). Sv. Ignác z Antiochie označuje spolupracovníky (syndouloi) (Fil. 4, Smyrn. 4,1, Ef. 2,1, Magn. 2,1). Podle apoštolské tradice sv. Hippolyta jsou jáhni určeni „ne ke kněžství, nýbrž ke službě biskupa a k vyplnění jeho příkazů" (Trad. apost. 8). Didascalia Apostolorum upomíná: .Buďte jednoho smýšlení, biskupové a jáhni, neboť tvoříte jedno jediné tělo." Diakon je dokonce představován jako .ucho, ústa, srdce a duše biskupa" (Didasc. II,44). Občas se zdá, že jáhni na straně biskupa měli dokonce mocné postavení, a jak píše sv. Jeroným a sv. Ambrož, „že kněží proti tomu energicky protestují". Potom, co jsme objasnili, že diakonát má podíl na jednom svátostném úřadu, musíme se nyní přesněji ptát po konkrétním obsahu jáhenského úřadu. LG 29 k tomu ve zkrácené citaci apoštolské tradice sv. Hippolyta říká to rozhodující. II. vatikánský koncil zdůrazňuje, že .Diakon není svěcen ke kněžství, nýbrž ke službě." Kněžský úřad a jáhenský úřad jsou tedy zřetelně odlišeny. Jáhen není .minikněz", náhradník z nouze pro chybějící kněze. Tím také není úřad jáhna jen průchozí stupeň na cestě ke kněžskému úřadu, nýbrž samostatný úřad. Tento úřad představuje vlastní zvýraznění úřadu služby, který v církvi zřídil sám Ježíš Kristus. Posvěcení „ke službě" znamená, že jáhnovi je křesťanská diakonie přikázána zvláštním způsobem. Už Skutky apoštolské říkají: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stolu. Proto bratři, vyberte ze svého středu 7 mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plni Ducha a moudrosti a my je ustanovíme pro tento úkol." Potřebovali pomocníky. A tak říká již sv. Ignác z Antiochie, že jáhni jsou se službou Ježíše Krista obeznámeni (Ef. 2,1). A církevní řád sv. Hippolyta mluví o tom, že: „Jáhni se mají starat o nemocné a informovat o nich biskupa." (Trad. apost. 8, porovnej Didasc. II,44) Tak byli jáhni v prvotní církvi pověřeni biskupem, aby se starali především o chudé. II. vatikánský koncil výslovně cituje z dopisu sv. Polykarpa: „Jáhni mají být pamětliví upomínky - být milosrdní, horliví, žít pro pravdu Páně, který se stal sluhou všech." (LG 29). Blíženecká láska a bratrská služba jako následování Krista jsou samozřejmě uloženy každému křesťanovi, a to přijetím svátosti křtu a svátost biřmování. Jak II. vatikánský koncil neustále zdůrazňuje, má samozřejmě zrovna tak církevní úřad v celku, tedy i úřad biskupský a kněžský, charakter služby. Zvláště zřetelně říká LG 24, že biskupský úřad je „opravdová služba", proto i v Písmu svatém označován slovem diakonia, to znamená služba (porovnej Sk 1,17 a 25, Ř 11,13, 1 Tm 1,12). Biskupům, kněžím a jáhnům je tedy společně uloženo ve jménu Kristově v církvi vykonávat a rozvíjet diakonii Ježíše Krista vůči chudým a trpícím všeho druhu. Biskupovi je to při jeho svěcení dokonce výslovně a závazně kladeno na srdce. Jáhen má zvláštním způsobem účast na vlastní diakonální dimenzi, tzn. služebné roli Ježíše Krista, kterou má v církvi reprezentovat. Dekret o misiích říká zřetelně, že při této službě, diakonii, se však nejedná o jednostrannou sociálně charitativní úlohu. Jáhen není jakýmsi vysvěceným sociálním pracovníkem. Ve smyslu 1 Kor 4,1 říká o jáhnech sv. Ignác Antiochijský: „Jáhni, správci tajemství Ježíše Krista". „Neboť oni nejsou diákony pro pokrmy a nápoje, nýbrž služebníci církve Boží." (Trall. 3,3, cit. LG 41). Oni jsou „úzce svázáni s oltářem" (AG 16) a mimo to mají účast na hlásání Božího slova (SC 345,4, DV 25). Tuto ve jménu Ježíše Krista jáhnem vykonávanou diakonii musíme v obsáhlém teologickém a eklesiologickém smyslu chápat tak, že jáhenská služba v sobě zahrnuje také službu hlásání a službu u oltáře a také některé úkoly vedení (AG 16, porovnej CIC can. 1008n). Mezi chudé nepatří jen nemajetní. Existují také duševně a duchovně chudí, zbídačení, strádající, hledající a často ponechaní o samotě. Tak je tedy i hlásání radostné zvěsti službou člověku. Učit nevědomé bylo už ve starověku skutkem duchovního milosrdenství a v dnešní době bez orientace nabývá tento skutek velkého významu. Podobným způsobem platilo i o úkolu přinášet nemocným a umírajícím od oltáře eucharistii, což od počátku patřilo k základním povinnostem jáhna - rovněž jako skutek křesťanské diakonie. Konečně je skutkem lásky a milosrdenství navštěvovat lidi v jejich opuštěnosti, vést je k pospolitosti, a tak budovat křesťanské obce. Služba jáhna z pohledu diakonie v úzkém smyslu toho slova musí obsahovat a musí se v ní prolínat všechny tři základní dimenze církevní služby: martyria, leiturgia a diakonia. Prof. H. Hoping, sám jáhen, to formuluje takto: „Kněží zastupují biskupa v místě, to znamená v církevních obcích, když tam zodpovídají za vedení místní církve (farnosti), která jim byla svěřena. Proto také předsedají eucharistickým slavnostem. V tomto smyslu se také kněží ve velké míře podílejí na apoštolském poslání biskupa. Oni (jáhni) ale zastupují biskupa v místní církvi (ve farnosti), vykonáváním diakonie, která - jak vyplývá z řečeného - patří k biskupově zodpovědnosti za řízení církevní obce. Jako úloha církevního řídícího úřadu je diakonie rozdílná od skutků lásky každého věřícího, vyrůstajících z víry, tak jak je rozdílná od organizované diakonické práce v Diakonickém díle a v Charitě. Protože kněží zastupují biskupa v místě, vyplývá z toho i jejich přiřazení ke kněžskému řídícímu úřadu. Proto LG 29 o jáhnech říká, že svoji službu vykonávají ve společnosti biskupa a jeho kněží. Jestliže tedy k základnímu poslání církevního úřadu náleží reprezentovat službu Ježíše Krista, jako hlavy a Pána církve, pak to platí též pro diakonát, patřící k církevnímu ordo (řádu/úřadu). V katolickém smyslu z toho plyne, že jáhni proto mají podíl na plné moci vedení církve." Shrnuto to znamená: jáhen reprezentuje zvláštním způsobem Ježíše Krista, který přišel, aby sloužil (Mt 10,45), sám sebe se zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka (Fp 2,7). V zastoupení biskupa v místě (ve farnosti) a ve spolupráci s kněžími vede, tzn. inspiruje a motivuje, diakonii církevní obce. Tímto způsobem ve vztahu k diakonii mají jáhni na základě svého úřadu podíl na plné moci vedení církve. Jáhenství jako ordinovaný úřad zřetelně ukazuje, že diakonie je podstatná dimenze odpovědného vedení církve. Na tomto pozadí je nutné dát si otázku. Potřebuje dnes naše církev takového diakona? Jaký má tento úřad vztah ke koncilní eklesiologii communia (communio = společenství, eklesiologie = učení o církvi), která vzala v úvahu jednu z nejnaléhavějších otázek našeho času, totiž touhu po společenství, jež vstoupila a roste v podvědomí mnoha věřících, že totiž všichni patříme k církvi.
Přeložil Jan Kaplan; dokončení v příštím čísle
Poslední komentáře