Ostatky v raném středověku

Vlastnění ostatků se kvůli bezmezné víře v zázraky, které svatí konají, pro obyčejný lid stalo tou nejdůležitější stránkou náboženství. Byl to jediný druh náboženské činnosti, kdy se laici i duchovenstvo ocitali ve stejném postavení. Ostatky sloužily celé škále praktických účelů. Prakticky nepostradatelné byly při celebrování mše, kdy byly připevněny k oltáři. Zásadní roli hrály v systému soudnictví, kde se jich užívalo při přísahách a soudních sporech. Králové je nosili do bitev: moc a rozruch, které se s kultem ostatků pojily, jakož i jejich přímý vliv na vojenské úspěchy představovaly jednu z příčin, proč byli barbarští vůdcové ochotni přijmout křesťanství. Když šel Vilém I. do bitvy u Hastingsu, měl kolem krku šňůru s ostatky, které mu jakožto obhájci pravé víry a reformy dal papež. O generaci později dal objev Svatého kopí mocný impuls první křížové výpravě. Pouti do míst, kde se nacházely významné ostatky, běžné již od čtvrtého století, se staly hlavní pohnutkou k cestování na dalších více než tisíc let; kromě toho také rozhodovaly o struktuře komunikací a často i o podobě mezinárodního hospodářství. Nešlo jen o to, že se kolem ostatků rozvíjela města; totéž platilo i o regionálních, národních a dokonce i mezinárodních trzích, které byly načasovány tak, aby se kryly s výroční přehlídkou hlavních ostatků. Například faktorem, který zásadně ovlivnil prosperitu severní Francie, byl velký trh, jehož kořeny tkvěly v procesí s ostatky, společně pořádaném opatstvím St. Denis a chrámem Notre Dame. Ostatky byly ceněny mnohem výše než drahé kovy. Pro vrcholné kovodělné umění temného středověku ve skutečnosti představovaly ten nejvýznamnější cíl, na který se zaměřovalo. Dobrým příkladem je relikviář svaté Foi, nacházející se v Conques. Foi údajně byla dvanáct let stará dívka, která zemřela mučednickou smrtí během posledního římského pronásledování křesťanů roku 303. Opatství v Conques získalo některé z jejích ostatků roku 866; bezprostředním důsledkem tohoto počinu byl rychlý výskyt zázraků, následovaný poutěmi a drahocennými dary. Kolem roku 985 byly ostatky uzavřeny do zlaté sochy, k níž byly později připevňovány dary, které měly podobu smaragdů, achátů, perel, onyxů, safírů, ametystů, křišťálu a starých římských kamejí. Její lebka, pokrytá stříbrem, byla ukryta v dutině na zadní straně sochy. Ve století desátém vzniklo takových luxusních relikviářů velké množství: zlatá schránka ve tvaru nohy pod kotníkem, zhotovená klenotnickou dílnou v Trevíru, v níž byl uchováván opánek svatého Ondřeje; či přes půl metru vysoký relikviář Panny Marie, zhotovený ze dřeva pokrytého zlatým plechem a určený pro vnučku císaře Oty I., která byla abatyší. Tento relikviář, který byl vyroben v Essenu, je pravděpodobně nejstarší samostatně stojící sochou Panny Marie, jež dosud existuje. Většina těchto nádherných, mistrných výtvorů lidských rukou zmizela v šestnáctém století, kdy byly uloupeny a roztaveny. Tak třeba v Rochesteru bývala kdysi souprava skládacích křesel, které byly darem matky krále Harolda, a slonovinový roh, který věnoval Vilém Dobyvatel. Opatství v Readingu vlastnilo nádhernou sochu Panny Marie, o níž jeden návštěvník z Čech v patnáctém století napsal: „Nikdy jsem neviděl jí rovnou, ani neuvidím takovou, jež by se s ní mohla srovnávat, i kdybych šel na kraj země." V ostatcích a jejich drahocenných schránkách byla zmrazena velká část likvidního kapitálu celé společnosti. Byl to jeden ze způsobů, jak bezpečně uchovávat peníze. Dobrá sbírka ostatků - či dokonce i jediný, leč výjimečný kus - představovala pro opatství či biskupský kostel metodu, jak přitáhnout poutníky a následně i bohatství. Králové ve snaze zvýšit svou prestiž a autoritu nahromadili sbírky stejně velké, jako byly ty, které byly k vidění v předních kostelích. Ty nejlepší z ostatků si brali s sebou, kamkoli šli, což jim mělo zajistit, že vždy zůstanou v dosahu působení duchovní moci. Primitivní svíčkové hodiny, které podle slov biskupa Assera vynalezl král Alfréd, byly používány k tomu, aby skýtaly věčné světlo, nesené před jeho putovní sbírkou ostatků. Měly-li tyto sbírky zapůsobit na veřejnost, musely být úplné. Stejně jako u sbírek moderního národního umění i v tomto případě existovaly věci, bez nichž se taková sbírka prostě neobešla; její součástí pak musel být i průřez ostatky místních svatých. Je škoda, že toho o velkých sbírkách temného středověku nevíme více. Dochovaly se ale podrobné soupisy pocházející z pozdějších staletí. Máme kompletní seznam sbírky, kterou mezi dvacátými a devadesátými lety dvanáctého století dalo dohromady nově založené opatství v Readingu. Sestávala celkem z 242 položek, mezi nimiž byl i střevíc Našeho Pána, jeho plenky, krev a voda z jeho boku, chléb z Nasycení pěti tisíců a z Poslední večeře, závoj a rubáš Veroničin, vlasy, lůžko a pás Panny Marie, hole Mojžíšova a Áronova a rozličné ostatky svatého Jana Křtitele. Tento výčet nebyl tak impozantní, jak by se mohlo zdát: ostatky byly samozřejmě jen drobnými zlomky; všechny položky ze seznamu bylo ve dvanáctém století možné snadno koupit v Konstantinopoli; většina z nich pak byla téměř určitě padělky. Obzvláště běžné byly vlasy Panny Marie. Anglické ostatky, které Reading měl, byly podle všeho opravdové. Opatství sbírku průběžně aktualizovalo - což byl další významný rys - díky čemuž disponovalo skvělým seznamem relikvií, na němž se nacházely drobné pozůstatky Tomáše Becketa, ostatky Bernarda z Clairvaux, svatého Malachiáše z Armaghu, pozůstatky oblíbených chlapeckých světců Viléma z Norwiche a Roberta z Bury, kteří byli oba údajně zavražděni Židy při „protikřesťanských" obřadech, a - což byla velká vzácnost - hlavu, čelist, šat, žebro a vlasy svaté Brigity, k jejichž „objevu" došlo v Downpatricku nedlouho předtím - roku 1185. Nejcennějším majetkem Readingu však byla ruka svatého Jakuba, kterou její dárkyně, císařovna Matylda, uzmula z německé císařské kaple a která svého času byla ve vlastnictví císaře v Konstantinopoli. Téměř stejnou hodnotu měla i „hlava" svatého Filipa (tedy vlastně kost, uschovaná v hlavě ze zlata), kterou ke sbírce později přidal král Jan. Tato trofej byla součástí lupu čtvrté křížové výpravy, která vyplenila Konstantinopol a která se tím stala vydatným zdrojem původních ostatků. S ostatky ale byla ta potíž, že jejich hodnota neodvratně přitahovala zločince. Existovalo několik různých období, kdy docházelo k intenzivnímu padělání ostatků: v Sýrii a Egyptě v době po vládě Konstantinově; v Germánii osmého století, v době karolinské, kdy došlo k inflaci ostatků, které kočovní italští prodejci ve velkém množství pokoutně prodávali Frankům; a na počátku století třináctého, kdy vyplenění Byzance vedlo k tomu, že západní Evropu zaplavila spousta „opravdových" ostatků a spolu s nimi ještě větší množství ostatků čerstvě padělaných. Podvody ve velkém měřítku však existovaly vždycky. Papež Pavel I. vydal roku 761 výnos, v němž protestoval proti tomu, že „mnohé hřbitovy svatých mučedníků a vyznavačů Kristových, slynoucí velkou starobylostí, jež leží za hradbami Říma, byly zanedbány, a nyní se kvůli ničivým nájezdům bezbožných Langobardů nacházejí v troskách, neboť tito lidé je nanejvýš svatokrádežně znesvětili, vykopali mučedníky z hrobů a těla světců si odvezli jako kořist." To ale nebylo nic nového: Řehoř I. zjistil, že nějací řečtí mnichové v Římě po nocích vykopávali těla obyčejných lidí. Když byli po svém uvěznění tázáni, proč to dělali, řekli, že odváželi kosti do Konstantinopole, kde je vydávali za ostatky svatých. Tihle mniši však byli aspoň tak poctiví, že trvali na kostech římských. Ukázka z překladu knihy Paula Johnsona Dějiny křesťanství (A History of Christianity, Atheneum, NY 1987), která právě vychází v brněnském Centru pro studium demokracie a kultury. Možno objednat na adrese CDK, Mendlovo nám. 1a, 603 00 Brno.