Jste zde

Sebepoznání církve

Všeobecné koncily, ale i místní sněmy představují v dějinách církve mimořádnou příležitost k reflexi dosavadního postoje celého organismu církve, k přiznání chybných postojů, k vymezení priorit i k upřesnění nové orientace. Církevní historik nás poučí o tom, nakolik bývala v minulosti taková příležitost využita, resp. naplněna. Vyslovovat v této věci prognózu znamená pohybovat se na tenkém ledě. Ale přece jen lze říci, že využití takové příležitosti bývá úměrné přípravě. Nejen organizační či profesionálně teologické, ale prostě přípravě všech, celého Božího lidu. Jistěže v míře církevním obcím i jednotlivcům dostupné, ale měla by to být příprava skutečná, ne pouhé setrvačné opakování či lpění na osobních představách a navyklých stereotypech. Určitou „služebnou" studijní a informační pomocí při této přípravě by mohlo být několik u nás nedávno vydaných publikací. Patří k nim např. Druhý vatikánský koncil O. H. Pesche; dále svědectví o životě a myšlení koncilového papeže Jana XXIII. s nikoli nepřípadným podtitulem originálu „Bolestná cesta jednoho papeže" od W. Bühlmanna; a ve zvláštní míře užitečná kniha Laici a klérus? jejímž autorem je prof. Peter Neuner. Shrnuje množství přístupně formulovaného materiálu teologického i historického k jednomu ze závažných problémů církve, totiž k její struktuře. Jenže jak už naznačuje otazník v samém názvu knihy, je vlastně takto formulované téma zjednodušující. To si uvědomíme, sledujeme-li s autorem vývoj církevní struktury od obcí prvotní církve přes církev „dvou stavů", tj. kléru a laiků - v dějinách, a nejen středověkých, vůči sobě někdy až nepřátelských - po znovuobjevení a ocenění biblické zvěsti o božím lidu. Nejenže se při tom dovíme množství informací historických a teologických, ale možná tu najdeme nejednu inspiraci ukazující kudy a jak dál. Dnes po II. Vatikánu by už jistě bylo možno souhlasit s autorem, když říká: „Církev nelze rozdělit na církev učící a církev slyšící a poslušnou. Jako celek udílí svátosti a jako celek koná svou službu ve světě. Jak se říkávalo ve staré církvi, co se týká všech, musí být také rozhodováno všemi. Rozděluje-li se církev na duchovenstvo, které rozhoduje, a laický stav, který poslouchá a v lepším případě radí, odporuje to obrazu božího lidu, jak jej rýsuje Písmo, jak ho žila stará církev a jak na ně znovu navázal II. Vatikánský koncil." Nakolik bude odkaz tohoto koncilu poznán, přijat a dále rozvíjen, na tom závisí nejen příprava a osud českého sněmu, ale sama povaha a existence české církve vůbec. Proto je systematická reflexe minulosti i přítomnosti tak naléhavá.