Josef II. – osvícený katolík nebo nepřítel církve?

Jen vymezení pojmů, obsažených v titulu by vyžadovalo mnohem více prostoru, než který je k dispozici. Měli bychom mluvit o vztahu církve a státu, podrobně probrat Josefův životopis se všemi faktory, které ho ovlivňovaly.

Co to vlastně je osvícenství? Toto slovo, které je kalkem německého Aufklärung, bylo původně používáno v meteorologii. Jeho vztah ke slovům „jas" a „světlo" evokuje představu - nám tak blízkou - předcházející doby barokní jako doby temna, do které zazáří světlo nové éry rozumu. To nakonec použil teolog Joachim Spalding ve svém díle „Betrachtung über die Bestimmung des Menschen", když mluví o osvícení „rozumného, přirozeného náboženství skrze zjevení, aby mohlo být lépe poznáváno a předáváno".¹

Bylo by jistě zajímavé diskutovat o pojmu katolické osvícenství v habsburské monarchii a porovnat názory jeho zastánců Andrease Posche, Hanse Sturmbergera, Eduarda Wintera i současných historiků (mj. Bernarda Plongerona²) proti názorům Ferdinanda Maaße, který ho odmítal a používal místo něj výraz josefinismus, jejž používal výhradně pro systém státní církve Marie Terezie a Josefa II., přičemž připisoval vznik tohoto sytému pronikání „moderního ducha nepřátelského církvi".³

Bylo tomu ale skutečně tak? Již starší práce Mitrofanova a Holzknechtové upozorňují na to, že církevně politická opatření Marie Terezie a Josefa II. nevycházela z ideologických, ale z praktických, hospodářsko-politických a fiskálních důvodů⁴. Z novějších prací na to ostatně upozorňuje Gustav Otruba, který se také podrobně věnuje předchůdcům josefinismu, Johannu Joachimu Becherovi, Wilhelmu von Schröder, Johannu Heinrichu Gottlobovi von Justi, Sonnenfelsovi a dalším⁵.

Myšlenky obsažené v jejich spisech se odrážejí v Politickém testamentu Marie Terezie z 50. let 18. století. Ani v jejích reformách není „proticírkevní duch", odráží se tu její starost o katolickou víru a křesťanskou mravnost, ohroženou tajným protestantismem v habsburské monarchii, nevěrou či pověrami, které se skutečnou vírou měly jen málo společného. V jejích církevně politických opatřeních lze od sebe jen těžko odlišit náboženské a hospodářsko-politické pohnutky, které ji vedly k jejich realizaci.⁶ Jisté je - a to nepopírá ani Maaß - že Marie Terezie chtěla a očekávala spolupráci nebo alespoň souhlas Svatého stolce. Klement XIII ale na rozdíl od Benedikta XIV. zastával tvrdé stanovisko.⁷ Wangermann zde soudí, že monarchii nezbývalo v její politice nic jiného, než prosadit církevně-politické reformy bez souhlasu papeže.⁸

Jak na tom vlastně byla katolická církev v monarchii? I o tomto tématu by bylo možné mluvit dlouho. Více než dvě stě let po tridentském koncilu bylo zřejmé, že dosavadní model vyžaduje změny. Převládala dvojkolejnost bohoslužby, propast mezi klérem a laiky se zvětšovala. Požadavky na reformu liturgie se ozývaly i z nejvyšších církevních kruhů - připomeňme jen úsilí Benedikta XIV., které ztroskotalo na odporu kurie. Četná volání po reformách zazněla i na obou shromážděních v roce 1786 - na synodě v Pistoji i na Emžském kongresu - nic se však ještě nepodařilo prosadit.

Biskupové si stěžovali, že veškerá lidová zbožnost spočívá ve vnějších pobožnostech, modlitebních formulkách a prázdných ceremoniích. Náboženský život byl rozdělen na posvátné a profánní, úkony každodenního života zatím nebyly zahrnuty do modlitby. Rozvíjela se sice pastorální teologie, ovšem jen pomalu. Že si však současníci negativní jevy v církvi uvědomovali je zřejmé např. z Obrazové galerie katolických zlozvyků od Josefa Richtera, v němž slovem i obrazem nastavuje zrcadlo soudobé společnosti - kněžím, řeholníkům i laikům.⁹

Po smrti Marie Terezie se chopil vlády její syn Josef. V církevní politice zastával radikálnější stanoviska než jeho matka, a ačkoliv byl po smrti svého otce spoluvládcem od roku 1765, nedostal od matky prostor pro uskutečňování svých záměrů ohledně církve.

Jaký ale Josef II. skutečně byl?

Od konce 18. století do současnosti byla vydána celá řada Josefových biografií a zdá se, že jejich výčet není ještě u konce. Přesto na otázku, kým Josef skutečně byl, můžeme jen těžko pravdivě odpovědět. Do jeho nitra nikdo neviděl, můžeme ho tedy hodnotit na základě jeho slov, činů, plánů a jeho díla - ať už zákonů, které vydal (ať je formuloval sám nebo s pomocí svých rádců), nebo skutečných výsledků, které jsou ale mnohdy zkreslené podle toho, zda či jak jeho poddaní tyto úmysly a plány pochopili. Skutečný výsledek svého díla, podle kterého je hodnocen, nemohl Josef zcela ovlivnit. Tušil, že jeho úmysly nebudou většinou současníků zcela pochopeny, proto všechno nejraději dělal jen sám. Konečně o mnohém vypovídá jeho obraz u současníků a u dalších generací.

Připomeňme jen stručně hlavní postavy, které Josefa ovlivnily.

Nejprve byla jeho výchova svěřena odpůrci jansenismu jezuitovi P. Frantzovi, kterému se však nepodařilo Josefa od jansenismu odradit, ba právě naopak. Josef se o náboženské otázky zajímal podle doložených svědectví od raného mládí, bylo však zřejmé, že se nenechá snadno ovlivňovat.

Značný vliv měl na budoucího císaře právník Karel Antonín Martini, který mu zprostředkoval italské katolické osvícenství založené Ludovicem Antoniem Muratorim. Mezi Josefovy oblíbené knihy patřil právě Muratoriho spis Pravá pobožnost (Die Wahre Andacht), z něhož čerpal myšlenky o očištění katolického křesťanství od zbytečných nánosů. Martini vštípil Josefovi zásady přirozeného práva, které ho ovlivnilo při tvorbě církevních zákonů v tom smyslu, že musí být odstraněno vše, co se protiví rozumu - zde ovšem hrozilo nebezpečí degradace náboženství na pomůcku morální výchovy.

Nelze ovšem jednoznačně říci, že jen tyto dvě osoby by byly inspirátorem Josefových reformních myšlenek. On sám byl bystrým pozorovatelem, což prokázal při inspekční cestě do Čech, Moravy a Slezska v roce 1771. Memorandum, které po návratu předal své matce, obsahuje i řadu návrhů na zásahy v církevní oblasti. Holerweger však připomíná, že duchovní originalita nebyla jeho silnou stránkou, většinu nápadů na reformy převzal z francouzských a italských zdrojů.¹⁰

Zde můžeme připomenout spor o původ Josefových reformních myšlenek, který se odehrál v prvním desetiletí 20. století mezi Hansem von Voltelinim a Georginou Holzknechtovou. Zatímco Voltelini¹¹ viděl původ císařových reforem v učení o přirozeném právu 18. století, zastávala Holzknechtová¹² názor, že josefinismus převzal svoje myšlenky ze spisů legistů a zastánců královského absolutismu.

Josefínská reforma církve

Josef spatřoval v reformě církve, kterou pro zjednodušení můžeme rozdělit na tři hlavní části (1. rušení klášterů, 2. reorganizace duchovní správy - zřizování nových far a 3. reforma bohoslužby) jednu z nejdůležitějších úloh své vlády. Vedlo ho k tomu vědomí odpovědnosti jako vládce vybraného, povolaného a pomazaného Bohem, který odpovídá a bude se zodpovídat i za duchovní stav svých poddaných, kteří mu byli svěřeni. To sebou neslo iura circa sacra (práva státu k náboženským společnostem):

- Ius advocatiae - všeobecné právo bránit církev

- Ius inspiciendi - dozor nad životem církve

- Placetum regium - právo schvalovat církevní výnosy před jejich zveřejněním

- Ius recursu ad abusu - právo odvolat se od církevního ke světskému soudu.

O Josefově osobní zbožnosti nebylo pochyb - nepochybovaly o ní představitelé tehdejší církve, ba úředníci vlažní ve víře ji dokonce označovali jako pobožnůstkářství. Josef racionalizoval i svoji zbožnost - odmítal dělat úkony, se kterými nebyl vnitřně srozuměn. To, co odstranil ze soukromé zbožnosti, to odstranil i ve veřejném kultu. Mitrofanov přímo píše, že „byl a zůstal až do konce života věrným synem katolické církve a zbožným mužem"¹³.

Není pochyb o tom, že reformu církve vykonával - ostatně tak jako vše - horlivě, ale lze mu spolu s Marií Terezií vyčíst, že sledoval především jen svoje myšlenky a přání. O užitečnosti a správnosti reformy církve byl hluboce přesvědčen, dovolím si říci, že jí sledoval jak blaho církve, tak i poddaných. Lze mu vyčíst despotické rysy, ale i to vyplývalo z jeho přesvědčení, že nikdo nechápe jeho záměry.

Josef dokonce zamýšlel dát monarchii podle vzoru centrálních úřadů (Oberste Justizstelle či Hofkanzlei) jediného patriarchu pro všechny duchovní v říši. Spolu s dvorním radou Franzem Josefem Heinkem si uvědomoval, že církev je vlastně státem ve státě a chtěl ji začlenit do struktury státu tak, aby plnila své poslání a zároveň byla prospěšná státu.

Nejvíce nepřátel přineslo Josefovi zřejmě rušení klášterů a některé zásahy do liturgie, řekněme spíše do nánosů lidové zbožnosti, které původní smysl liturgie zastíraly a odsouvaly.

Josef II. v hodnoceních současníků i potomků

Málokterá postava vyvolává u současníků i následujících generací tak rozporuplné hodnocení jako Josef II. Zvláště markantní je to v katolické historiografii, kde je hodnocen většinou negativně. I seriózní práce mluví v souvislosti s Josefem a jeho církevními reformami o „nepochopitelné krátkozrakosti a zaslepenosti"¹⁴, nebo vysvětlují jeho dílo psychickými vlastnostmi (přísný umíněný samotářský puntičkář bez smyslu pro humor)¹⁵. Některé práce se vyjadřují opatrněji a tvrdí, že Josef osobně „nesmýšlel o církvi nepřátelsky a nebyl nevěrec"¹⁶.

V roce 1781 Josef zrušil cenzuru a díky tomu se vynořilo velké množství letáků, pamfletů a brožur, které dnes představují zajímavý pramen pro poznání doby¹⁷. Jejich autoři nešetřili ani císaře - jedna z brožur z roku 1785 dokonce slibovala přinést důkaz, že císař je protestant... Josef však byl vůči obsahu i hanlivých letáků imunní a tento druh čtiva sledoval. Viděl v něm zdroj informací o zlořádech doby a zrcadlo, zpětnou vazbu svých reforem. Jen neviděl rád, pokud se sepisováním brožur zabývali státní úředníci.

Není dostatek času podrobně rozebrat proměnu Josefova obrazu v české a rakouské historiografii, byť je velmi zajímavý a přínosný¹⁸. Pro ilustraci uveďme několik prací z 19. a 20. století, jak charakterizují Josefa a jeho církevní reformy. Většina autorů představuje Josefovy reformy na příkladu celé monarchie, nebo jen některé její části s místními odlišnostmi a s místní reakcí na změny.

Radoslav Kusej¹⁹ hodnotí Josefovy reformy pozitivně, chválí ho, že „moudrým duchem a pevnou rukou" položil základy církevního práva ve svých dědičných zemích a poznamenává, že církevní správa funguje v nezměněné podobě od Josefa až do počátku 20. století. V závěru své práce Kusej připomíná že „v dějinách zůstane trvalá památka na Josefovy zásluhy o církev."²⁰

Rudolf Hitmair zase představuje císaře jako „lovce popularity" (Popularitätshascher) v touze po lásce lidu.²¹ Kromě toho důrazně upozorňuje na rozdíl mezi Josefovými pozitivními názory a bezohledným a pedantským uváděním jeho opatření do praxe.

Karl Hron ve své publikaci klade do centra myšlenku „Los von Rom" (Pryč od Říma), bojového hesla německých nacionalistů, kteří pokládali klerikalismus za kořen veškerého zla v rakouské monarchii.²² Tato kniha názorně ukazuje, jak se na přelomu 19. a 20. století stal Josef II. ikonou německých nacionalistů. I tento autor poukazuje na to, že josefinismus pouze opisoval od francouzského galikanismu a aplikoval oddělení církve od státu v zemích habsburského domu.²³

Opomeňme oslavné spisy autorů typu českobudějovického ředitele měšťanské školy Josefa Waltera, které nepřinášejí nic nového, snad jen myšlenku, že zrušením nevolnictví „císař Josef ušetřil Rakouské země revoluce".²⁴

Důkladné studium pramenů je zřejmé u Hanse Schlittera, který věnoval pozornost Josefovu vztahu k římské kurii²⁵. Autor jasně dokazuje císařovo úsilí najít s papežem společnou řeč, poukazuje však na odpor kancléře Kounice a snahu zmařit případnou dohodu.²⁶ I Schlitter poukazuje na to, že čisté císařovy úmysly se dočkaly většinou tragických výsledků, převážně díky výběru osob a prostředků.²⁷

Již zmíněný ruský badatel Pavel Mitrofanov, jehož práci Schlitter označuje za první souhrnnou vědeckou práci o Josefovi, zničil po důkladném studiu pramenů legendu o Josefově liberalismu: „Čím hlouběji pronikám do archivních pramenů, tím více musím konstatovat, že Josefův liberalismus patří do říše legend."²⁸ Píše o Josefovi jako o „habsburském Hárún al-Rašídovi", jako o jedné z nejpopulárnějších, dosud však nedoceněných postav rakouských dějin. Význam Mitrofanova spočívá mj. v tom, že jako první zpracoval reakce lidu v letácích na Josefu činnost. Mitrofanov vyčítá Josefovi dogmatismus stejně jako Josefovi současníci: „Josef fanaticky a bezohledně mířil ke svému cíli, aniž by dbal na zakořeněná přesvědčení - a to všechno jen pro všeobecné blaho".²⁹ Nás bude také zajímat, že ve svém díle Mitrofanov přirovnává Josefa k Petrovi Velikému.

Závěr

Josefova osobnost nemá až dodnes jednoznačné hodnocení. Jak bylo řečeno již dříve, jen málokterý panovník je tak vášnivě oslavován či vášnivě zatracován všemi generacemi až do současnosti jako Josef II. Jedněm se jeví jako despota, jiným jako Bohem seslaný král.

Ale jaký? Nelze mu upřít výkonnost - za deset let jeho vlády vyšlo více než 6000 nařízení, které jsou cenným a nesporným pramenem pro jeho hodnocení. Jasně a nezkresleně z nich vysvítají jeho úmysly a plány. Z případných změn vidíme, zda a s jakým odporem obyvatelstva se setkaly (viz třeba zákon o pohřbívání v pytlích). Je nutné ovšem podotknout, že nebyly jen osobním Josefovým dílem, ale výsledkem spolupráce různých úřadů a osob. O jeho osobě ale vypovídají jeho vlastnoruční marginální poznámky na aktech a četné kabinetní listy (bilety).

Po Josefovi však nezůstaly osobní poznámky, které by přiblížily jeho osobní postoje, např. ve věcech víry, či politické názory. Naproti tomu jsou k dispozici edice četných dopisů, které posílal příbuzným, nejvyšším státním úředníkům a jiným evropským panovníkům, a také memoranda a zprávy z cest, o nichž jsem se již zmiňoval. Mohli bychom pokračovat ve výčtu pramenů, které by poskytly další materiál k poznání skutečné Josefově osobnosti.

Na závěr zbývá odpovědět na otázku, položenou na začátku - můžeme diskutovat o tom, zda byl osvíceným katolíkem. V každém případě byl vládcem, který chtěl veškerý náboženský a sociální potenciál své říše použít - aniž by to byla fráze - pro blaho jejích obyvatel. Ale v žádném případě nebyl nepřítelem církve.

1 Wolfgang Gericke, Theologie und Kirche im Zeitalter der Aufklärung, Berlín 1989, s. 19.

2 Bernard Plongeron, Was ist katholische Aufklärung?, in: E. Kovács (ed.), Katholische Aufklärung und Josephinismus, Vídeň 1979, s. 11-56.

3 Wangermann, s. 332, pozn. 2. F. Maass, Der Josephinismus. Quellen zu seiner Geschichte in Österreich 1760-1790 1 (Fontes Rerum Austriacarum II/71), Vídeň 1951.

4 Paul von Mitrofanov, Joseph II.Seine politische und kulturelle Tätigkeit, díl I,II, Vídeň 1910. Georgine Holzknecht, Ursprung und Herkunft der Reformideen Kaiser Josephs II. auf kirchlichem Gebiet , Innsbruk 1914.

5 Gustav Otruba, Probleme von Wirtschaft und Gesellschaft in ihren Beziehungen zu Kirche und Klerus in Österreich, in: E. Kovács (ed.), Katholische Aufklärung und Josephinismus, Vídeň 1979, s. 115 nn.

6 Srovnej E. Wangermann, Josephinismus und Katholischer Glaube, in: E. Kovács (ed.), Katholische Aufklärung und Josephinismus, Vídeň 1979, s. 333.

7 Maass, Josephinismus, 1,21-22.

8 Wangerman, c.d., s.334.

9 Josef Richter, Bildergalerie katholischer Misbrauche, Frankfurt u. Leipzig 1784-5.

10 Hans Hollerweger, Die Reform des Gottesdienstes zur Zeit des Josephinismus in Österreich, Řezno 1976, 40.

11 H. v. Voltelini, Die natiurrechtlichen Lehren......

12 G.Holzknecht, Ursprung und Herkunft der Reformideen Kaiser Josephs II. auf Kirchlichem Gebiete. Forschungen zur inneren Geschichte Österreichs, ed. A. Dopsch, 11. sešit, Innsbruck 1914.

13 Paul von Mitrofanov, Joseph II., sv. II, s. 673

14 Blažej Ráček, Církevní dějiny v přehledu a obrazech, Praha 1940, s. 539.

15 Marian Banaszak, Historia kosciola katolickiego 3*. Czasy nowozytne 1758-1914, Varšava 1991, s. 17.

16 Jozef Špirko, Cirkevné dejiny II., Turčianský sv. Martin 1943, s. 290.

17 Helene Bitter, Kirchenreformen Joseph II. im Spiegel der Broschürenliteratur seiner Zeit, Dizertační práce, Vídeň. Hildegard Winkler, Die Reformen Josephs II. im Urteil der Broschüren. Ein Beitrag zur Nichtperiodischen Publizistik des 18. Jahrhunderts, Dizertační práce, Vídeň, 1970.

18 K rakouské literatuře viz Johanna Schmid, Die Wandel des Bildes Josephs II. in der österreichischen Historiographie von den Zeitgenossen bis zum Ende der Monarchie, Dizertační práce, Vídeň, 1972.

19 Radoslav Kusej, Josef II. und die äussere Kirchenverfassung Innerösterreichs. Bistum-, Pfarr- und Klosterregulierung. Ein Beitra zur Geschichte des österreichischen Staatskirchenrechts. Kircherechtliche Abhandlungen, ed. U.Stutz, Heft 49./50., Stuttgart 1908, s. 6n.

20 Týž, s. 328.

21 R. Hitmair, Der josefinische Klostersturm im Land ob der Enns, Freiburg 1907, s,.39.

22 K.Hron, Der Habsburgische „Los-von-Rom" -Kaiser. Eine Studie über die antiösterreichischen Tendenzen des ultramontanen Klerikalismus, Vídeň 1901, s. 9.

23 Týž, s. 130.

24 J. Walter, Kaiser Josef II. der Volksfreund auf dem Throne, České Budějovice 1907

25 H.Schlitter, Die Reise des Papstes Pius VI. nach Wien und sein Aufehnthalt daselbst, Vídeň 1892. H.Schlitter, Pius VI. und Josef II. von der Rückkehr des Papstes nach Rom bis zum Abschlusse des Konkordats. Ein Beitrag zur Geschichte der Beziehungen Josephs zur römischen Kurie. Fontes rerum austriacarum II, 47, Vídeň 1894.

26 Schlitter, Die Reise des Papstes, s. 69.

27 H. Schlitter, Die Regierung Josefs II. in den österreichischen Niederlanden, Vídeň 1900, s. 16.

28 Paul von Mitrofanov, Joseph II. Seine politische und kulturelle Tätigkeit, Vídeň-Lipsko 1910, Úvod.

29 Mitrofanov, Joseph II., s. 346.