Kapitalistická ekonomie a Bůh lásky k bližnímu

Několik teologických úvah

Stejně jako mnoho dalších farářů a farářek kázal 16. listopadu 2008 i Rowan Williams, arcibiskup z Canterbury a primas anglikánského společenství, na téma podobenství o hřivnách. Podle autora Matoušova evangelia řekl Ježíš učedníkům, že království Boží je, „jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu [...]. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a peníze ukryl." (Mt 25, 14-18) Ti dva, kteří hospodařili se ziskem, jsou bohatě odměněni; ten, kterému šlo jen o uchování majetku, musí dát své peníze tomu s pěti hřivnami, který už pět dostal. „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má" (v. 29). Při téhle pointě má člověk vlastně nutně nedobrý pocit.

Při svém kázání si byl Williams vědom, že světová hospodářská krize se v plné míře a ve všech důsledcích začne projevovat teprve postupně. Z podobenství o hřivnách vyvozuje Williams překvapivý pohled na charakter peněz, a tím i na hospodářství jako celek. Služebník, který svěřené peníze zakopal, podle Williamse nepochopil, že mu byl svěřen vztah. Skrze Ježíšovu zvěst o království Božím přijali lidé nový vztah k Bohu a k sobě navzájem. Vztah se nedá per definitionem izolovat; nelze jej udržet tím, že bude separován. Vztah, vzájemnost nelze buď investovat, nebo neinvestovat, jak to podobenství prostřednictvím obrazu peněz z počátku zdánlivě naznačuje a jak to třetí služebník zjevně také chápe. Vzájemný vztah existuje jedině a právě tím, že je investován. Děje se tak skrze formy vzájemnosti a vazby, v nichž jsou všichni účastníci zároveň dávajícími a přijímajícími. V tom tkví poselství tohoto podobenství.

Williams zastává názor, že nám toto podobenství tudíž sděluje něco důležitého o současné hospodářské krizi tím, že používá ekonomické chování jako metaforu pro něco, co je víc než ekonomika. V diskusích s lidmi z oblasti hospodářství mu prý často bylo nápadné, jak velmi jsou zaměřeni pouze na dosažení zisku. Prakticky je nelze přimět k tomu, aby obrátili pozornost ke vztahům, a nejsou téměř vůbec ochotni vynaložit čas na uskutečnění úspěšného obchodu se skutečně angažovanými lidmi. Jediné, o co jim jde, je finanční výsledek, a toho musí být dosaženo hned. Arcibiskup dochází k závěru: „Z těchto dvou problémů - neexistence vztahu a nedostatku času - se zrodil neskutečný, destruktivní svět spekulace, který zničil životy velkého počtu lidí, k nimž patří mnozí z nejchudších a nejslabších v naší společnosti a na celém světě."

Jsem přesvědčen, že tím formuloval důležitou myšlenku, jíž se chci v tomto článku poněkud zevrubněji zabývat.

Odklon od moralizující a paušalizující kritiky

Myslím si, že tato myšlenka otvírá cestu k teologickému chápání hospodářství a vědecké ekonomie. Toto chápání se staví vůči současným hospodářským vztahům a jejich logice kriticky. Děje se tak ovšem jiným způsobem, než to činili teologové osmdesátých a počátku devadesátých let, kteří kapitalismus energicky demaskovali. Mám za to, že v případě současného hospodářství potřebujeme jinou kritiku než tu, která ukazovala ekonomiku jen jako institucionalizovanou hamižnost, nemilosrdně vykořisťující chudší oblasti světa a bezuzdně ničící přírodní zdroje. Jak velice jsou změny nutné, ukazují neuvěřitelné platy ve finančnictví, obrovský rozdíl mezi chudými bohatými i pokračující devastace Země - Země, na níž by se vlastně život měl rozvíjet v plnosti. Ale právě tak, jako nám bolesti neukážou, kde je jejich příčina nebo jak by se daly nejlépe odstranit, tak ani morální rozhořčení nijak nepřispívá k vysvětlení toho, co se skutečně děje, nebo jak by bylo možné navodit změnu. Podle názoru německého odborníka na komunikaci Norberta Bolze existuje nebezpečí, že teologové kritizující kapitalismus jako ztělesnění totality tak činí k legitimizaci svého vlastního oboru.

Nejde přitom o to, že by nebylo problémem analyzovat kapitalismus. Problém je ovšem v tom, že prostě neexistuje prostor „mimo" kapitalismus, ani pro historiky nebo kritiky. Dnešní kapitalismus není představa, kterou by bylo možno z morálních důvodů hájit nebo odmítat. Je to používaný systém, v němž nepřetržitě jednáme a jenž je naším jednáním potvrzován.

Německo-židovský filosof Walter Benjamin (1892-1940) označil kapitalismus za „čisté kultovní náboženství". Podle Benjamina je kapitalismus náboženství, protože oslovuje tytéž starosti, úzkosti a obavy jako náboženství. Kapitalismus, píše Benjamin, je „možná nejextrémnější [kultovní náboženství], jaké kdy existovalo", protože nepředkládá žádné učení, jemuž by bylo nutno věřit. Je to čisté konání. Výroba, prodej, koupě a spotřeba jsou permanentní kult, který legitimizuje sám sebe svým hladkým fungováním. K tomu patří i to, že realitu kapitalismu nelze postihnout morální kritikou nebo čistě teoretickými analýzami, nýbrž praxí. Kapitalismus nevychází z teorie, nýbrž z praxe. Ani seberadikálnější teoretikové či aktivisté nemohou svoji účast na něm ukončit a žít dál. Jak jinak si opatří potraviny než prostřednictvím trhu, jak budou cestovat, kde bydlet, do čeho se budou oblékat? Jak budou ukládány a vyvolávány informace pro jejich analýzy, jak budou fungovat počítače a jak se bude na univerzitách topit a uklízet? Řekl bych dokonce: Představu, že by bylo možné nijak se nepodílet na situaci, v níž jsme, představu, že bychom byli schopni učinit krok ven a se situací navázat spojení jen z vlastní vůle, právě kapitalismus sám zesiluje, ne-li přímo vytváří. To je největší sen každého konzumenta: být svobodný, dostat a dělat, co ho napadne - z jediného důvodu: že to chce.

Na jiném místě Benjamin píše, že naše generace udělal zkušenost, že kapitalismus nezemře přirozenou smrtí. Je to snad důkaz, že kapitalismus je totalitární? Podle marxistické tradice ano. Karel Marx (1818-1883) v Komunistickém manifestu konstatuje, že proletariát je vůči kapitalismu radikálně kritický. Jako dělnická třída hraje klíčovou roli v kapitalistické výrobě, která vede k prosperitě, ale sám je třídou potlačovanou a vykořisťovanou, která nemá kromě svých řetězů co ztratit. Podle Marxe proletariát zahájí revoluci, která kapitalismus odstraní. Naproti tomu V. I. Lenin (1870-1924) zastával názor, že v kapitalistické společnosti jsou všichni lidé kapitalistickým systémem a jeho ideologií zaslepeni. Hlásal, že potřebují komunistickou stranu, která jim odhalí jejich skutečnou situaci a udělá z nich revolucionáře. V logice tohoto myšlení považoval George Lukács (1885-1971) společenskou skutečnost za uzavřenou totalitu, na níž se její účastníci mohou pouze podílet, aniž by si ji skutečně uvědomovali nebo ji chápali, natož kritizovali. Dělnická třída tedy zahájí revoluci jen tehdy, jestliže jí její objektivní situace, jak ji vidí Marxova vědecká analýza, bude vysvětlena pomocí propagandy.

Jasně vidíme, že toto vede téměř nevyhnutelně k totalitárnímu postoji. Z tohoto pohledu má komunistická strana nutně vždycky pravdu, protože jen ona má přístup k vědecké a objektivní, a tedy rozhodující pravdě o společnosti. Zkušenosti obyčejných lidí pak ovšem nejsou průkazné, protože vycházejí z kapitalistického systému, a proto jsou per definitionem mylné.

Přístup vycházející z inkarnace

Soudím, že křesťanství jde o zásadně jiný přístup. Přestože zůstává nejasné, jak by bylo možno kapitalismus analyzovat a kritizovat, křesťanský přístup vycházející z inkarnace vede k přesvědčení, že poznatky o společnosti nemohou být získávány tak, že bychom se od ní distancovali. Jestliže Bůh miloval svět tak, že mu daroval svoji zranitelnou přítomnost v podobě Ježíše Krista, pak křesťanskou reakcí v žádném případě nemůže být abstrakce od konkrétního. Odpovědí by naopak mělo být intenzivnější hledání v oblasti konkrétna. Výchozím bodem je pak právě přesvědčení, že s kapitalismem zásadně není něco v pořádku. Tento názor je plodem zkušenosti, pramení z pochopení toho, co se děje, jaký je stav věcí. Ať už je kapitalismus cokoliv - rozhodně to není uzavřený systém, který by předem efektivně vylučoval jakoukoli formu odporu, kritiky a kritické analýzy.

Tady vstupuje do věci Rowan Williamson. Navazuje na velmi staré učení o hříchu a upozorňuje na to, že problém kapitalismu spočívá v tom, že ignoruje „vztahovost". Kapitalismus stojí na vztazích, vazbách a spojeních mezi lidmi. Ale je vůči nim slepý, dokonce je vehementně popírá. Typickým příkladem je oblíbené rčení někdejší anglické ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové: „Něco jako společnost neexistuje" - ideologií kapitalismu je individualismus. Tato ideologie je ovšem odedávna v rozporu s chováním lidí a zjevné lidské touhy ji zpochybňují. Jevy, s nimiž se setkáváme minimálně v celém západním světě, jako jsou tendence k populismu, nepřátelství vůči cizincům a hájení domnělé vedoucí kultury, můžeme hodnotit jakkoli, ale určitě z nich nelze jednoznačně usuzovat na zakořeněný individualismus. Klidně lze říci, že lidé nacházejí v populismu lék proti tlaku kapitalismu, z něhož se rodí pocit osamění a izolovanosti v prázdném světě. Tím přirozeně nechci popírat vrcholně problematický a násilný charakter populistické ideologie. Považuji však za důležité, abychom rozuměli protestu obsaženému v tom, co se jinak jeví prostě jako výbuch zatrpklé nenávisti.

Arcibiskup Williams zastává ve svém kázání z 16. listopadu 2008 názor, že peníze jsou skrytým výrazem společenství. Navazuje tím na tradici středověké mystičky Kateřiny Sienské (1347-1380). Ta spatřovala v tehdy se rozvíjejícím tržním hospodářství a v rostoucí dělbě práce výraz Boží vůle - přesvědčena, že tento vývoj podporuje vzájemnou závislost všech lidí. Podle jednoho z Kateřininých vidění se na ni Bůh obrátil s těmito slovy: „Abyste tedy jak vnějšími činy, tak vnitřními sklony osvědčovali lásku, nepropůjčila má prozřetelnost jednomu každému člověku veškeré vědění a umění, kterého je zapotřebí pro celé lidské bytí, nýbrž jeden umí to, jiný ono, takže se jeden druhého mohou ve své nouzi přidržeti. Což bych byl nemohl dáti každému vše? Přirozeně, avšak má prozřetelnost tomu chtěla, aby se jeden před druhým pokořil a oba byli nuceni osvědčovati lásku k bližnímu jak činem, tak smýšlením."

Tím, že lidé směňují zboží a služby (jinými slovy: tím, že obchodují na trhu), pečují jeden o druhého a takto jsou znamením a odrazem Boží lásky a osvědčují se jako ti, které Bůh stvořil ke svému obrazu.

Prostřednictvím ekonomiky se lidé mohou o sebe navzájem starat, vzájemně si poskytovat to, co je k životu potřebné. Rozhodující přitom ovšem je, že kapitalismus je vůči tomuto zásadnímu rysu ekonomiky slepý. A to vede k nebezpečným situacím jednak pro lidi na okraji společnosti (což je očividné od počátků kapitalismu), jednak, jak ukazuje současná krize, i pro společnost a její ekonomiku.

Jak ukázal Karel Marx před více než 125 lety, souvisí tato slepota těsně s ambivalentní funkcí peněz v kapitalismu. Kdo v situaci, kdy se určitých životně důležitých statků nedostává, nemá nic než peníze, rychle zjistí, že - jak na začátku současné finanční krize řekl poněkud neuváženě papež Benedikt XVI. - peníze „nejsou nic". Jen věci skutečné, pro lidský život skutečně hodnotné, které tiší hlad, chrání před zimou, šíří myšlenky - jsou skutečně něco. Marx ovšem také ukázal, že lidé, kteří mají pouze majetek, ale ne peníze, v kapitalistickém tržním hospodářství brzy objeví, že skutečně reálné jsou jedině peníze. Švec se skladem plným bot bude hladovět, pokud několik párů neprodá za peníze, aby si mohl koupit jídlo. Dělník může žít ze své práce, jen když ho někdo zaměstná a odmění. Vlastník továrny plné strojů, který má potřebné suroviny, může dělníky zaplatit jen penězi. V takových situacích jsou peníze velmi reálná věc.

Podle marxistické analýzy peníze zdánlivě oddělují směnnou hodnotu věcí od jejich užitné hodnoty, dělají z nich zboží, které může být za určitou cenu získáno a prodáno. Ale směnná hodnota a užitná hodnota k sobě neoddělitelně patří. Důvodem, proč chceme něco koupit, je předpokládaná užitná hodnota věci. V oblasti ekonomie se však veškeré věci jeví pouze jako zboží reprezentující určitou směnnou hodnotu. Jinak řečeno, zdá se, že ve výrobním procesu má význam jen směnná hodnota - až z nějakého důvodu už nikdo není ochoten nebo schopen zboží koupit: pak jsou náhle peníze ničím. Pak je jasné, že věci vlastně nejsou zboží, které se vyrábí k prodeji, nýbrž že je lidé chtějí mít, aby s jejich pomocí mohli žít. To, že v roce 2008 nastal na světových trzích nedostatek peněz, bylo zjevně způsobeno trestuhodným zanedbáním skutečnosti, že věci slouží vlastně spotřebě a že směnnou hodnotu mají proto, že jsou užitečné. Ekonomika vyrábějící přemíru neužitečných produktů nakonec nevydrží. Takovými produkty přitom mohou být „skutečné" věci nebo i - jako v případě krize na trhu s kredity - finanční konstrukce, které svádějí lidi k mylné představě, že si mohou dovolit koupit dům, který fakticky nemohu zaplatit.

Společensky chápaná ekonomie

Z toho vyvozuje americký obchodník a pozorovatel finančních trhů George Soros závěr, že nemá smysl snažit znovu vzbudit důvěru v hospodářství - což je zhruba řečeno to, oč se od roku 2008 usiluje. Podle něho by bylo lepší přestat považovat hodnotu peněz na finančních trzích a hodnotu půjček a akcií za něco manipulovatelného. Ačkoli se o to mnozí snaží, trh se nedá změnit v uzavřený, k sobě samému se vztahující systém. Může být jen výrazem našeho kolektivního, byť do značné míry nevědomého vědění o reálném hospodářství, o ekonomice lidí, kteří věci kupují, prodávají a vlastní, aby tím utvářeli svůj život. Proto můžeme oprávněně položit otázku, jestli nás současný ekonomický systém skutečně zásobuje věděním, nebo jestli nám pouze předvádí nějakou iluzi - dokud tato iluze není odhalena a nenastane krize. Je důležité vyvíjet mechanismy, které budou finanční systém těsněji vázat na reálnou ekonomiku produkce a spotřeby, na výměnu statků a služeb a na potřeby lidí a jejich schopnost tyto potřeby uspokojovat. Jinými slovy: Je důležité, aby spotřební hodnota nezůstávala skryta za tajemnými mechanismy směnné hodnoty, nýbrž aby se opět stal výslovným cílem ekonomie dobrý život pro všechny lidi. Ve smyslu Kateřiny Sienské bychom měli lásku k bližním praktikovat nejen svými činy (což nemůžeme nedělat, jinak bychom nepřežili), nýbrž i svým smýšlením.

Tím bychom pak dali ekonomii opět roli při budování dobré společnosti a chápali ji v prvé řadě jako „politickou ekonomii". Na začátku bychom se nutně museli rozloučit s iluzí, že hospodářství je oblast s vlastními zákony, srovnatelnými např. se zákony přírodními. Ekonomie se všemi svými odvětvími, zabývající se zkoumáním ekonomiky, není věda exaktní - měla by být považována za praktickou společenskou vědu. Tak také ekonomii a hospodářské vědy chápe - explicitně či implicitně - také katolická sociální nauka. Většina ekonomů takové chápání své disciplíny dlouho dobu odmítala, ale vypadá to, že se věci trochu mění. Východiska, úkoly, odpovědnost a cíl tohoto vědeckého odvětví jsou dnes předmětem zásadních diskusí. Zdá se mi, že to nám teologům a teoložkám dává možnost do této debaty vstoupit a co nejkonkrétněji ukázat, že v úctě k Bohu, jenž je Bohem lásky k bližnímu, tkví počátek moudrosti lidské společnosti (srov. Př 9,10).

Z Concilia 5/2011 přeložila Helena Medková