Demonstrace proti politickému působení
Dominika Duky a modlitba za Boží církev u příležitosti
jmenování arcibiskupa Duky kardinálem vzbudila řadu reakcí,
souhlasných i odmítavých. Hlavním záměrem vystoupení bylo
ukázat, a dostatečně zřetelně, že mezi katolíky jsou i takoví,
kteří s některými kroky arcibiskupa Duky (a České
biskupské konference pod jeho vedením) nesouhlasí, a uvědomují
si, jak negativně mohou tyto kroky působit na veřejnost. Šlo o to
pokusit se obraz církve a křesťanů, který, jak jsme přesvědčeni,
je tímto poškozován, jistým způsobem doplnit a obohatit. Nakolik
se nám podařilo, musí posoudit jiní. Následující text je
pokusem o hlubší pohled na věc, o ohledání problému, který je
možné nazvat „církev a křesťané mezi politikou a občanskou
společností".
Kardinálové a Evropa
Zatímco se pražský arcibiskup
Dominik Duka připravoval na cestu do Říma a převzetí
kardinálských insignií z rukou papeže, jeho předchůdce
v úřadu primasa českého Miloslav Vlk připojil svůj podpis
k petici tří stovek osobností vyzývajících premiéra
Nečase k podpisu evropské smlouvy o fiskální unii. Spolu
s Tomášem Halíkem se tak ocitl v nečekaném sousedství
např. s jedním z nejrezolutnějších kritiků dnes v
Evropě převládající neoliberální politiky, sociologem Janem
Kellerem. Vlkův nástupce by takovou výzvu zřejmě nepodepsal.
V projevu k výročí 20 let nadace Konrada Adenauera loni
1. listopadu přirovnal Dominik Duka snahu pokračovat v politické
integraci Evropy k extrémním postojům, blízkým demonstracím
neonacistů a dalších levicových radikálů.
Názorová propast mezi postoji dvou
českých kardinálů k evropské integraci je jen jedním, byť
výrazným projevem polarizace postojů v naší největší
křesťanské církvi. Toto názorové tříbení se přitom odehrává
na dvou základních osách - jednak mezi „špičkami" církve,
k nimž je vedle biskupů třeba počítat i společensky
uznávané a mediálně atraktivní jednotlivce z nižších
pater církevní hierarchie, jednak v těchto nižších patrech
samotných, kde proti sobě stojí vyhraňující se názorové
skupiny a okruhy založené na aktivitě poměrně malého počtu
osob. Jakákoli smysluplná úvaha o politické a sociální
angažovanosti katolíků přitom musí vzít v úvahu
skutečnost, že sám fakt takové angažovanosti, ať již
v jakémkoli směru (konzervativní „pravice", sociální a
liberální „levice"), není pro většinu z nich něčím
samozřejmým; svou víru prožívají v intimitě osobního
života a vztahů a necítí potřebu vstupovat na kolbiště
politiky a veřejné diskuse.
Společnost očima biskupů
V posledním zhruba roce jsme
svědky narůstajícího nepoměru mezi dynamikou vývoje společnosti
jako celku, zejména onoho obtížně uchopitelného otevřeného
prostoru střetání a formování názorů a postojů, označovaného
jako občanská společnost, a „výstupy", které v tomto
směru vycházejí z nejvyšších pater naší církevní
hierarchie. Jako první konkrétní příklad může sloužit
prohlášení České biskupské konference z ledna loňského
roku. Reaguje na vypjatou situaci kolem stávky lékařů a další
protesty, především ze strany odborů, proti programu reforem
současné vlády. Hlavním záměrem textu je uklidnit rozbouřenou
situaci, připomenout důležitost řádu, morálních principů a
odpovědnosti, vyzvat všechny k ochotě obětovat něco pro
společné dobro. Až potud je vše v naprostém pořádku.
Problémy začínají tam, kde se biskupové pokoušejí pojmenovat
konkrétní projevy toho, co považují za ohrožení, a příčiny
stávající situace.
Stručně shrnuto, podle našich
biskupů je příčinou deformací polistopadové demokracie morální
úpadek, projevující se kromě krize rodiny a demografického
poklesu egoismem určitých skupin, které by měly být ostatním
vzorem správného jednání. Následuje výčet těchto skupin -
lékaři, kteří si berou pacienty za rukojmí svého nátlaku;
právníci, kteří přestávají hledat spravedlnost; soudci, kteří
se obávají rozhodovat a protahují soudní řízení; učitelé,
kteří se více zajímají o své platy než o výsledky školství;
státníci, kteří se zabývají „populistickým sebe vynášením
a neřeší skutečné problémy" ; pracovníci médií, kteří
pracují bulvárním způsobem; a všichni, kdo se v běžném
životě chovají sobecky a škodí jeden druhému.
Na první pohled zarazí jednostrannost
tohoto pohledu na společnost a její krizi. Zarazí, co všechno ve
výčtu chybí - vlivové skupiny napojené na politiky a politické
strany, které zasahují do tvorby zákonů, uchvacují pro sebe
státní prostředky a „parcelují" si oblast veřejného zájmu;
soukromé firmy, které zneužívají svého postavení na trhu; nebo
ti politici a státníci, kteří se pokoušejí ovlivňovat
nezávislost justice, nebo kteří svými rozhodnutími mohou
způsobit vážné škody sociálnímu systému, kultuře či
životnímu prostředí. Tato část skutečnosti je zcela opomenuta,
stejně jako chybí alespoň náznak empatie k složité situaci
mnoha společenských skupin. Celé prohlášení působí dojmem na
objednávku psané obhajoby vládních reforem tak, jak jsou
prováděny, a paušálního odsouzení všech těch, kdo jsou s nimi
nespokojeni, ačkoli konkrétně (byť nevysloveně) se kritika
obrací zejména proti odborům jednotlivých profesí.
Takto pojaté vyjádření si ovšem
plně zaslouží výtku politizace - nejde přece o pokus
(každopádně ne o pokus zdařilý) na základě křesťanského
pohledu na svět, věrouky a morálky pojmenovat sociální
skutečnost v celé její složitosti a vyzvat k zaujetí
odpovědného a adekvátního postoje. Jde o, stručně řečeno,
vyjádření bezvýhradné podpory stávající vládě, oděné do
obecné výzvy k morálně správnému jednání. Tato výzva je
ovšem formulována tak, že se vztahuje nikoli k celku
společnosti, ale jen k její části. Umravňováni jsou
zkrátka jen někteří. Prohlášení, které chce být obecně
platnou výzvou ke shodě a společnému hledání obecného dobrého,
tak ve výsledku svůj záměr nemůže naplnit, protože není
založeno na poctivé a komplexní analýze skutečnosti.
Společně proti modernismu
Druhý příklad, a ve svých
důsledcích ještě závažnější, představuje zářijový projev
prezidenta Klause ve Staré Boleslavi a jeho přijetí ze strany
biskupů. Tři nejdůležitější body Klausova projevu jsou kritika
evropské integrace (demokratický stát je obětován „ve prospěch
nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou
legitimitu"), odpor proti přistěhovalectví a obhajoba „čistého"
národního společenství („přirozeně strukturovaná národní
společenství" jsou erodována tlakem na přijetí
multikulturalismu), a odmítnutí sociálního státu („Faleš
sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí
a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta
se přestává vyplácet.") Své oblíbené téma, odpor k módním
ideologiím neboli různým „-ismům" (humanrightismus,
environmentalismus, ngoismus aj.), tentokrát Václav Klaus obratně
přizpůsobil svým posluchačům tím, že za nepřátele označil
„oportunistické modernisty", „falešné proroky takzvaného
pokroku a modernismu". „Modernista" je přitom v určitých
konzervativně katolických kruzích synonymem pro (zchytralého,
nebezpečného) nepřítele.
Pozitivní stránka boleslavského
projevu je pokusem o formulaci konzervativního programu, založeného
na tradičních hodnotách jako je rodina, národ, vlast, odpovědnost
za sebe sama. Varování před módními postoji, „které pro
vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují
nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia",
muselo najít u mnoha účastníků poutní mši příznivé přijetí
- bezpochyby jako první taková skupina v mysli vytane
homosexuální menšina. Klausův projev je mimořádně obratný
také v tom, jak zasazuje některé důležité pojmy katolické
sensibility a etiky („přijetí života" evokující postoj
církve k potratům a antikoncepci) do nových, obsahově
disparátních souvislostí , jako je odmítnutí sociálního státu:
„Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho
smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se
z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou
vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného
štěstí (rozuměj: sociálního státu)."
Výmluvné je také to, komu
v katolické církvi, kterou oslovil jako sympatizující host
zvenčí, prezident svůj program adresoval. Jsou to jednak
představitelé církve (biskupové), jednak venkovské farnosti, kde
se podle něj o krizových jevech moderní doby více hovoří
(doplňme: více než ve farnostech městských, např.
studentských). Celkově projev navozuje atmosféru defenzívy,
obležení, ohrožení , kdy ve veřejném prostoru dominují
oportunističtí modernisté a „druhá strana má převahu, zejména
mediální". Václav Klaus nabídl církevním představitelům
mimo jiné dlouhodobě pěstovaný obraz sebe sama, obraz shodující
se s pohledem jisté části církve na sebe sama - nositel
menšinových, mediálně zesměšňovaných, ale o to potřebnějších,
protože tradičních a neměnných názorů. Reakce představitelů
církve byla zřejmě i proto přesně taková, jakou si prezident
přál: přivítali bez jakýchkoli výhrad jeho projev s vyhraněným
politickým obsahem jako vyjádření těch nejdůležitějších
křesťanských hodnot.
V suterénu politické
(ne)korektnosti
Na první pohled sympatická představa
nekonformního nositele opomíjených a opovrhovaných tradičních
ctností má ale i svou odvrácenou stranu. Snad nejlépe ji odhaluje
pohled do útrob webu euportal (euportal.parlamentnilisty.cz),
jednoho ze serverů občanského sdružení Český portál. Jeho
stránky zdobí doporučení prezidenta republiky Václava Klause,
podle něhož je euportal „přední český eurorealistický
internetový časopis, který z pravicových,
konzervativně-liberálních pozic upozorňuje na možná rizika
evropské integrace a pozitivním způsobem tím přispívá k debatě
o tom, kam by integrace měla směřovat", je to „netriviální
diskusní platforma", poukazující na problémy dnešní Evropy
(následuje celá plejáda nebezpečných „-ismů" včetně
homosexualismu a multikulturalismu doplněná o politickou
korektnost) a podporující „spontánní integrační proces"
oproti snaze o vytváření evropského superstátu.
Bližší pohled do nitra serveru ale
ukazuje, že zdaleka nejde jen o „politicky nekorektní", tj.
otevřenou a necenzurovanou diskusi o problematice evropské
integrace. Hraje se na podstatně triviálnější notu, jako jsou
vtipy s protiromskou tematikou. Najdeme je mezi nejčtenějšími
příspěvky. Mezi další oblíbená témata patří Václav Havel
(V.H. jako opilec a pedofil, největší škůdce polistopadového
vývoje aj.), další osobnosti „pravdolásky" jako Karel
Schwarzenberg nebo Tomáš Halík („notorická banda havlistů pod
vedením „kněze" Halíka"), své místo má islamofobní
agenda („Islám aneb když pedofil založil náboženství").
Mezi autory euportalu figuruje i Adam B. Bartoš, autor „seznamu
pravdoláskařů", kde na způsob soupisů třídních nepřátel
shrnuje osobnosti závadného „havlistického" světonázoru.
Právě Bartoš, jehož články označil Václav Klaus na podzim
2010 za „geniální", čelí nyní za jeden ze svých textů hned
dvěma trestním oznámením za propagaci antisemitismu.
Seznam autorů je velmi rozsáhlý a
různorodý, najdeme v něm politiky současné i bývalé,
komentátory nejrůznějšího ražení, liberální i konzervativní.
Zejména mezi staršími příspěvky lze nalézt takové, které
naplňují představu o „netriviální diskusní platformě".
Bohužel jsou však zejména v poslední době překryty
zdivočelými projevy politické nekorektnostnosti, názory
přeháněnými do extrému, takže je Evropská unie srovnávána
s Hitlerovou Novou Evropou nebo Sovětským svazem. V této
radikalizaci hrají nemalou roli příspěvky autorů z
nejkonzervativnějšího křídla veřejně vystupujících a tedy
mediálně „viditelných" katolíků. Řada z nich patří
mezi signatáře Akce D.O.S.T. - Michal Semín, Radomír Malý,
Radim Ucháč, Ladislav Bátora nebo právě Adam Bartoš, do tohoto
okruhu ale patří např. i prezidentův vicekancléř Petr Hájek.
Vedle politického programu, který lze
stručně charakterizovat jako „maďarskou cestu", lze v jejich
příspěvcích najít i program teologický. Najdeme zde např.
převzatý text pod názvem „Papež Lev XIII.: Nerovnost je základ
společenského řádu", pochopitelně odmítnutí
„modernistického" 2. vatikánského koncilu, především
otevřenosti vůči nekřesťanským náboženstvím, včetně útoků
na nositele těchto zavrženíhodných moderních omylů („zednářský
papež Jan Pavel II."), a přihlášení se k té části
církve, která koncil odmítla a s Římem se rozešla
(arcibiskup Marcel Lefebvre). A nechybí ani často nevybíravé
výpady na dnešní protivníky - tedy na jinak, „moderně"
smýšlející katolíky, především Tomáše Halíka a Miloslava
Vlka.
Mezi přispěvateli euportalu figuruje
také jméno Dominika Duky. Jeho studie o španělské inkvizici (pod
názvem „Líčení o inkvizici a krvavých a sadistických scénách
jsou vymyšlené báchorky") byla na portálu publikována 9. února
tohoto roku. Text je zajímavý tím, že vedle obhajoby metod
inkvizice obsahuje útok na osvícenství a liberalismus, sugeruje
představu, že dnešní evropské vlády (konkrétně jmenovány
„socialistické vlády Francie, Španělska a Malty") jsou
nedemokratické, protináboženské a protikřesťanské, protože
usilují o likvidaci církevních škol. Přirovnání ke Goebbelsovi
a Stalinovi na sebe nedá dlouho čekat. Snad ještě více varující
než hrubý metr, kterým Dominik Duka měří nesrovnatelné systémy
a ideologie, je to, že se jeho text objevuje také na stránkách
strany Národní sjednocení, již lze bez nadsázky označit za
fašistickou, založenou na představě stavovského státu
korporací, nacionalismu a izolacionismu, včetně požadavku
vystoupení ČR z Evropské unie. Představitelé Národního
sjednocení adresovali kardinálu Dukovi vřelé blahopřání k jeho
kardinálskému jmenování.
Mezi politikou a občanskou
společností
Z myšlenkové blízkosti primasa
českého jisté (krajní) části našeho politického spektra jistě
nelze vyvozovat dalekosáhlé závěry o směřování církve jako
celku. Přesto je ale tato rýsující se koalice ultrakonzervativců,
nacionalistů a pravicových extremistů, zaštiťující se osobou
pražského arcibiskupa a kardinála, stejně jako podporou stávající
hlavy státu, velmi znepokojující. Jinou nepříliš povzbudisou
skutečností je to, že římskokatolická církev ústy svých
představitelů ztrácí schopnost oslovovat velkou část
veřejnosti, včetně těch jejích složek, které by jí měly být
svým zaměřením blízké. Nesnaží se oslovit jednotlivé složky
občanské společnosti, od ekologických iniciativ až po univerzity
bouřící se v těchto týdnech a měsících proti navrhované
reformě vysokých škol. Hlasy, které z církve do společnosti
znějí, jsou pak nutně vnímány jako ojedinělé volání
výjimečných či do jisté míry izolovaných osobností nebo
aktivních až aktivistických, v každém případě malých a
okrajových skupin.
Přesto se v posledních měsících
a týdnech objevují i nadějné náznaky. K již vzpomenuté
reformě vysokých škol se v minulém týdnu vedle dalších
fakult jasně vyjádřila akademická obec Katolické teologické
fakulty UK, když odmítla podřízení vzdělání a kultury tržní
logice. Podpořil ji přímo na místě i Miloslav Vlk. Autoři
loňské Svatováclavské výzvy reagující na prezidentův
boleslavský projev vyvinuli značné úsilí a podařilo se jim
dosáhnout několika osobních setkání s biskupy. Z pohledu
společnosti církev obklopující se ale lze ptát, zda výsledky
tohoto dialogu nejsou přece jen nedostatečné. Jedním z nich
bylo připomenutí dokumentu Pokoj a dobro, obsahujícího mimo jiné
kritiku některých aspektů polistopadové ekonomické transformace
a varování před uplatňováním tržních principů na oblasti,
které se bytostně řídí jinou logikou. Tento dokument byl ale
vydán již v roce 2000, a od té doby podobně promyšlený a
propracovaný materiál ke společenským a ekonomickým otázkám
z prostředí naší církve nevyšel.
Nechybí přitom hlasy „zdola"
k tomu vybízející, jako byla loňská Výzva k sociální
angažovanosti biskupů. Ačkoli časově předcházela
Svatováclavskou výzvu, jejím autorkám, dvěma katolickým
laičkám, za pět měsíců nikdo z České biskupské
konference neodpověděl. Jeden z kritických hlasů z prostředí
církve, jezuita Václav Umlauf, nedávno vznesl otázku, zda naše
katolická církev zažije 17. listopad. Sám fakt položení takové
otázky svědčí o tom, že situaci, v níž se dnešní církev
nachází, lze vnímat jako totalitní. Její autor se podivuje nad
neschopností laiků v naší církvi založit hnutí podobná
rakouskému a německému Wir sind Kirche. Důvody k této
opožděnosti není zase tak těžké najít - nedostatek
teologicky vzdělaných laiků, celková podvyživenost občanské
společnosti u nás, křesťanskou složku nevyjímaje, a snad i
celkově pasivní, konzumní mentalita mnoha katolíků, spokojeně
zabydlených ve své středostavovské existenci.
Jiná cesta než probuzení „zdola",
aktivizace na základní úrovni, na úrovni laiků přitom není.
Otevřená občanská společnost, tedy takový typ společnosti, ve
které žijeme a doufejme budeme žít, vyžaduje aktivitu při
vyhledávání informací, zastávání názorů, utváření
seskupení soustředěných kolem hodnot, které daná skupina
považuje za důležité. Tuto aktivitu musí na sebe vzít každý
jednotlivý křesťan, žádná vyšší autorita to za něj neudělá.
K této aktivitě přitom patří i odvaha postavit se tomu, co
považujeme za nesprávné a nebezpečné, a vystavit se tak třeba
kritice i neporozumění. Jedno z hesel, která jsme použili
při našem vystoupení, to vyjadřuje výstižně: „I křesťané
jsou občané".
Komentáře
Kardinál Dominik Duka je
Kardinál Dominik Duka je člověk, který nehledá pravdu. Není schopen přiznat své chyby ani při upozornění na ně, není ochoten je napravit i když jsou evidentní všem okolo něho, není ochoten změnit své chybné rozhodnutí a jedná z pozice církevní moci proti pravdě. Názory laiků nebere na vědomí, je schopen lživých úskoků, aby laiky zdiskreditoval. Píši to proto, abych ušetřil zklamání ty, kteří do něho vkládají nějaké naděje.
Biskupové udělali z
Biskupové udělali z Plenárního sněmu katolické církve v ČR velkou frašku. Tím ztratili morální právo vést církev. Jednotným přístupem ke sněmu, kde bylo na názory laiků v církvi z vysoka kašláno, jsou vinni všichni biskupové, kromě Vokála, který byl ještě za horama. Nikdo z nich veřejně nevystoupil, že takto jednat s božím lidem je nehorázné, hříšné, do nebe volající nespravedlnost. Nůžky mezi názory laiků a názory vedení církve se opět více rozevřely.
Obroda církve může vzejít od laiků a některých kněží. Bude to vyžadovat vysoké osobní nasazení a oběti. Obroda přijít musí, neboť není jiné cesty. Otázka je, kdy bude v církvi 17. listopad 1989.
Kdykoliv navštívím
Kdykoliv navštívím stránky jakékoliv protestantské církve, čtu jen pomluvy Katolické církve. Protestantská církev nežije ničím jiným než kritikou Katolické církve. Dovedete si představit, že byste psali jen o víře, o své církvi?
Nechte druhé církve žít svým životem, starejte se hlavně o svou církev, o svou víru.
Bůh se nebude ptát, z které církve pocházíš, ale jakou máš víra a hlavně jak miluješ. On nás miluje bez rozdílů. Dělejme to taky tak.
Josef
Protestanté
Moje zkušenost je od té vaší zcela opačná, zejména v realitě.
Vzájemná úcta a respekt, přijetí v lásce. Internet je příliš anonymní, tak tam píše kde kdo... Ale asi nečtete moc pozorně.
Určitě jste narazil i na kritiku do vlastních řad.....
JM
ad. protestanté
Dovoluji si nesouhlasit....... jsem protestant ale nežiju jenom kritikou katolické církve, přeji vše dobré a více... humoru
Může člověk určovat
Může člověk určovat Stvořiteli,co je správné?Není snad situace opačná?Nemá ten kdo je níže,poslouchat a přemýšlet a tom,comu bylo řečeno?Situace Církve je stejná.Laik-tedy ten kdo je dole-má naslouchat a přemýšlet o tom,co po něm chce biskup,protože biskup zastupuje Církev,která je tu 2000 let.Narozdíl od toho konkrétního laika má církev jisté zkušenosti s člověkem a jeho hříšností.Ale to by laik musel uznat,že je hříšník,což většina katolíků neumí,protože žijí ve své spokojenosti bez těžkého hříchu.Ale teprve až bychom se těžkého hříchu dopustili,bychom zjistili,jak velice potřebujeme své biskupy,kteří mají moc nám hříchy z moci svého úřadu odpustit.Takže když chcete,pokračujte ve svém boji za svobodu proti biskupům,já už dole byla,takže se k vám nepřipojím,ale raději budu přemýšlet,jestli náhodou v hlasu svého biskupa nazaslechnu Krista,který byl pokorný a poslouchal Otce.
Člověk Stvořiteli jistě ne, ale...
Člověk Stvořiteli zajisté nic určovat nemůže (tedy může, ovšem pak by měl počítat s tím, že Stvořitel se tím bude ne královsky, ale přímo stvořitelsky bavit), byv tím Stvořitelem stvořen. U biskupů, papežů, guruů, rabínů apod. je ovšem situace poněkud jiná: oni si své laiky nestvořili a jsou s nimi svou podstatou na naprosto stejné úrovni - lidé jako oni.
Dovolím si pochybovat,že
Dovolím si pochybovat,že je možné dávat biskupy na stejnou úroveň jako jiné pochybné vůdce,kteří většinou hlásají sami sebe.Kněží pokud vím hlásají Krista a jsou těmi,které On si vybral pro svou službu.Zajisté zůstávají lidmi,ale vzdali se částečně své svobody,aby nám přinesli Ježíšovu spásu.Čerpají z pokladů Církve milosti,které laikům zůstávají skryty.Ale k tomuto poznání je třeba víra,kterou dává Bůh.Ani já ji dřív neměla,ale nyní to chápu,poslechnout biskupa je pro mé dobro.Pokud má někdo jiný názor,neberu mu ho,jen se chci rozdělit sesvou zkušeností.Jako Ježíš miloval apoštoly,tak miluje i své biskupy.Kdyby ke spáse člověka nebyla nutná hiearchie,Ježíš by nezaložil Církev.Petra B.
Jak jsam se stal odpurcem proti všem víram
Na základě svích zkušenosti a praktikam novodobe inkvizice v oblasti působení věřicích ve státní spávě jsem zhnusen nad všemi věřicími.Zkráceně mne okradly a aby se mne zbavily ještě křivě obvinily proto jsem z cirkve vystoupil a budu do konce života proti všem cirkvím bojovat.Boj za zdravý rozum a pravdu musí někdy zvítězit.Doufam že věříci si své demagogy platit a ne ateiste ze svých dani jako za feudalismu.
Boj za zdravý rozum a
Boj za zdravý rozum a pravdu? Ukažte mi jediného člověka, který se do této kategorie vejde. My věřící o sobě víme, že jsme hříšníky a podle svých sil a poznání se snažíme s tím i něco udělat. Věřící nejsou téměř nikdy lepší lidé, jak jste se mylně domníval, ale uznávají nad sebou autoritu zvanou Bůh. Ten disponuje i zdravým rozumem i pravdou. Naším cílem je zamilovat si tohoto Boha, poznat ho, přijmout jeho Syna Ježíše Krista za svého spasitele. V tom jsme si my věřící křesťané podobní, jinak nám zůstávají stejné chyby, jako ostatním, snažíme se však žít tak, abychom Boha neuráželi. Pokud jste zhnusen věřícími, nezbývá mi než Vám přát, abyste našel Toho, který Vás nezklame.Petra.