Hugo Grotius

Ač je Hugo Grotius (Huigh de Groot, 1583–1645) proslulý především díky svým právnickým dílům, stojí za to jej zmiňovat i jako teologa, filosofa a historika. Narodil se 10. dubna 1583 v Delftu, kde byl jeho otec purkmistrem a později se stal kurátorem leidenské univerzity. Otec se staral o výchovu svého syna v humanistickém duchu bez jednostranných konfesních vlivů.

Nejen otcův vliv a vzor, ale i talent vedly k tomu, že Grotius absolvoval právnické studium na leidenské a na orleánské univerzitě ve velmi mladém věku 17 let. V této době také sepisoval světskou i duchovní poezii a věnoval se i historii nizozemské revoluce. V roce 1604 vypracoval pro Nizozemskou východoindickou společnost pojednání De iure predae (O právu zajímat lodě), kde se vyjadřoval k aktuálním případům zajímání nizozemských obchodních lodí Portugalci.

Toto dílo zůstalo v rukopise až do 19. století, pouze kapitola De mare librum (O volném moři) vyšla tiskem anonymně roku 1609. Zde byl poprvé v historii představen názor, že moře nepatří žádnému státu a obchodní plavba nemůže být omezována, což bylo v rozporu s tím, co ostatní námořní velmoci té doby považovaly za svá práva (Španělsko a Portugalsko odvozovaly své nároky na světová moře z Tordesillaské smlouvy a také Anglie odmítala vpouštět cizí lodě do blízkosti svých břehů).

Od východoindické společnosti přešel Grotius roku 1607 do služeb holandských provinciálních stavů a v roce 1616 se stal městským syndikem v Rotterdamu. Od roku 1608 by ženatý s Marií van Reigersberchovou, dcerou purkmistra z Veere. Měli spolu celkem osm dětí, z nichž čtyři přežily do dospělosti.

Také do remonstrátského (arminianistického) sporu, jenž štěpil nizozemskou církev i politickou scénu na počátku 17. století, vstoupil Grotius jako právník. (Portrét Jacoba Arminia, který myšlenky remonstrátského hnutí poprvé formuloval, jsme přinesli v únorovém čísle Getseman.) Vůči leidenské univerzitě Grotius hájil práva holandských stavů i na rozhodování o duchovních věcech. V této otázce se tak dostal do konfliktu i s místodržícím nizozemských provincií princem Mořicem Oranžským, který se v té době přiklonil k ortodoxně kalvinistické, proti­remonstrátské straně. V roce 1619 byl proto Grotius uvězněn a odsouzen k doživotnímu trestu.

O dva roky později se však Grotiově manželce s pomocí služebné podařilo zorganizovat útěk: slavného právníka pronesli z vězení na hradě Loevenstein ukrytého v truhle na knihy. Následující léta žil Grotius v Paříži, kde sepsal další právnické veledílo De iure belli et pacis (O právu války a míru), jež se stalo jedním ze základů zásad mezinárodního práva závazného pro všechny, jak se prosadilo po skončení třicetileté války.

Grotiova právní filosofie vycházela z aplikace přirozeného práva. Sice znamenala jistou sekularizaci (právo se neodvozuje přímo od božího zjevení, platilo by, „i kdyby Bůh nebyl“), současně však přirozené právo chápala jako součást vrozené lidské povahy odvislé od řádu stvoření, a tedy neoddělitelné od křesťanského výkladu světa. Grotiovy postoje tak měly blízko k osvícenskému deismu.

Grotius Paříž opustil v roce 1631 vzhledem k nejistým perspektivám dalšího zajištění svého živobytí. Nakrátko se vrátil do vlasti, kde se však necítil bezpečně, cestoval do Hamburku, vstoupil do švédských služeb a jako švédský vyslanec se o tři roky později vrátil do Paříže. Vedle diplomatické služby se v následujících letech věnoval i teologické, právnické a historické práci. K teologickým dílům z tohoto životního období patří různé biblické komentáře a v roce 1642 zveřejněný spis Via ad pacem ecclesiasticam, kde žádal znovusjednocení církví na základě vzájemné tolerance. V roce 1645 byl Grotius uvolněn z diplomatické služby. Byl slavnostně přijat ve Stockholmu na dvoře královny Kristiny a bylo mu nabídnuto místo v královské radě. Avšak Hugo Grotius se nechtěl natrvalo usídlit ve Švédsku. Na zpáteční cestě ztrostkotala loď, na které se plavil, při pomořanském pobřeží, a Grotius zemřel na následky utrpěných zranění o dva dny později, 28. srpna 1645 v Rostocku. Tělo pak bylo převezeno do vlasti; Hugo Grotius je pohřben v Novém kostele v Delftu.