Moderní průvodce křesťanstvím

Pozvání na prezentaci knihy

V úterý 4. června t. r. v 18 hod. hodin bude v Rakouském kulturním fóru v Praze, Jungmannovo nám. 18, představena za osobní účasti autorů kniha Moderní průvodce křesťanstvím (v originále Die christliche Matrix).

Manželé Dr. Peter Pawlowsky, katolík, dlouholetý vedoucí náboženské redakce v rakouské televizi, a prof. Susanne Heineová, evangelička, profesorka na evangelické teologické fakultě vídeňské univerzity, napsali společně text odborně fundovaný, hovořící k modernímu člověku současným jazykem, přitom inspirovaný a inspirující. Pro paní Heineovou jde zároveň o symbolický návrat do rodné Prahy, kterou musela jako dítě za dramatických okolností opustit po 2. světové válce.

O knize promluví Petr Kolář SJ. V překladu Heleny Medkové ji loni vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Na ukázku přinášíme úryvek z kapitoly K čemu je náboženství. Její podtitul zní „Seznam provizorních odpovědí“.

Jak vůbec přišli lidé na myšlenku, že existuje nějaký neviditelný svět vyšších mocností, jak to, že mluví o bozích nebo o Bohu? Na to existuje řada teorií. Některé z nich náboženství oceňují, jiné odmítají, některé je považují za neodmyslitelný prvek lidského života, jiné za nemoc lidstva. Sotva zároveň s rozpadem Sovětského svazu ztroskotal i poslední státní ateismus, už se formuje nový druh ateismu. Celá řada bestsellerů přináší jako objev to, co kritikové náboženství tvrdili už dávno. Trvají na tom, že náboženství je nesmysl, že odporuje zdravému rozumu, snášejí na hromadu důkazy o hrůzách a krutostech, které napáchalo náboženství v dějinách, a docházejí k závěru, že Bůh je blud a náboženství jed, který všechno otravuje. Tato nová kritika je šířena s misionářskou horlivostí. Že by to snad byl projev určité bezmoci? Náboženství se totiž po všech dosavadních útocích vždycky zotavilo, i když mnohé výtky na jeho adresu vůbec nejsou vykonstruované. Mimořádná odolnost náboženství, tohoto „neštěstí“ v dějinách lidstva, musí mít nějaké důvody, které odpůrci náboženství zjevně nemohou odstranit.

Dík a prosba

Jedno z nejběžnějších vysvětlení pro existenci náboženství je – odborně řečeno – „zvládání kontingence“: Člověk, nadaný vědomím, odpradávna nutně docházel k poznání, že jeho schopnosti jsou omezené. Všechno se mu jevilo kontingentní, náhodné, a takové je to dodnes: všechno dostáváme i ztrácíme zcela nevysvětlitelně – vlastní život, původ, rodinu, jazyk, děti, přírodu, z níž žijeme, zdraví, nemoc i smrt. Nepoměr mezi tím, co můžeme sami vytvářet, a tím, co bez vlastního přičinění dostáváme a ztrácíme, nikdy nemohl být důvodem k sebevědomí. Mezitím sice s hrdostí hledíme na vymoženosti civilizace, ale život a smrt stále nemáme pod kontrolou. Aby se s tím člověk vyrovnal, aby přesto život zvládal – proto prý vzniklo náboženství. První krok učinil člověk tím, že o všechno, co nemohl ovlivnit, prosil a že za to děkoval. S prosbou a díkem se obracel na ony neznámé, neviditelné, nepochopitelné mocnosti, které všechno dávají a berou, protože život v univerzu, kde vládne slepá náhoda, by byl těžko snesitelný. Člověk hledal přístup k těmto mocnostem, a tak z proseb a díků vznikaly modlitby, rituály a oběti. Zprvu byli uctíváni zemřelí členové kmene, předkové. Představa, že nebyli prostě vymazáni, nýbrž přeneseni do jiného světa, umožňovala zajistit si jejich solidární ochranu; vědět o posloupnosti generací znamenalo dát vlastní krátké existenci jiný rozměr. Ostatně přesně tak to dodnes vidí šlechtici, kteří jsou hrdí na svůj dlouhý rodokmen.

Projekce vzhůru

Teď můžeme hledat hypotézy, jak vznikaly pozdější představy Boha a zda prodělaly vysvětlitelný vývoj. Je logické předpokládat, že se viditelné projektovalo do neviditelného, že se společenský řád promítal do řádu nebeského. Už staré kultury v Egyptě a Mezopotámii si představovaly nebe plné bohů a bohyň, kteří měli na starosti určité události, dary a potřeby. Stejnou podobu měl neviditelný svět v řeckých, římských nebo germánských mytologiích; jména byla jiná, ale struktura a kompetence bohů odpovídaly všude klíčovým bodům lidské životní zkušenosti. Proto také se nepochopitelné životní protiklady a konflikty vysvětlovaly kompetenčními spory ve světě bohů a lidský rozum, vnášející do věcí pořádek, vtiskl hierarchii i světu neviditelnému.

Určitou roli přitom mohl sehrát politický vývoj. Rodiny a kmeny se spojovaly do větších útvarů, vznikaly první velké říše; analogicky ke společnostem a jejich organizaci byli nižší a vyšší bohové, polobozi a bozi podřizováni jednomu nejvyššímu božstvu, sestavovaly se jejich rodokmeny, vymýšlely mýtické příběhy lásky a žárlivosti. Až potud je možno chápat náboženství jako odraz pozemských poměrů. Podle těchto představ to v nebi funguje úplně stejně jako ve skutečném životě, až na to, že se neviditelným postavám tohoto divadla připisuje nesmrtelnost.

Raná kritika náboženství

Proti promítání příliš lidských představ „nahoru“ se stavěla už antická kritika náboženství. Kritias, jeden z nevydařených Sókratových žáků, soudil, že nějaký chytrák vymyslel vševědoucí bohy, kteří jsou schopni číst nejtajnější myšlenky lidí, nahánějí jim strach, a tak je drží v poslušnosti vůči vrchnosti. Kritias se nerozpakoval zavést v Athénách vládu násilí, která ovšem vydržela jen rok. Jeho učitel Sókratés to viděl jinak. Ani pro něho už athénští bohové mnoho neznamenali, i když sám se obvyklých rituálů účastnil. Ale důležitější než náboženství byl pro něho právní stát: chtěl, aby bez ohledu na formu vlády bylo zachováno právo. Pro Sókratovo odsouzení byly tudíž rozhodující důvody politické, avšak obžalován a odsouzen k smrti byl jako ateista, který kazí mládež. Toto obvinění ve své obhajobě odmítl a prohlásil, že stále naslouchá vnitřnímu hlasu (daimonion), hlasu Boha, který se staví proti státnímu bezpráví, Boha, o němž vždy mluvil v jednotném čísle. I to je forma kritiky náboženství, poněvadž je-li Bůh přesunut do lidského nitra, dostává se do centra pozornosti člověk. V roce 399 př. Kr. musel Sókratés vypít pohár jedovatého bolehlavu.

Už dvě století předtím se v Izraeli prosadilo jiné paradigma. Starý zákon sice umisťuje víru Izraelitů v jediného Boha (Jahve) už do nejranější doby, ale zároveň popisuje, jak dlouho přežívala představa rozmanitých bohů. Nebylo možno vyloučit vliv okolního světa, s cizími ženami v královských harémech přicházeli do země cizí bohové a rituály. Velcí bibličtí proroci, jako Eliáš, Izajáš a Jeremjáš, byli náboženští kritikové, kteří odmítali nebe plné bohů a propagovali víru v jednoho jediného Boha, naprosto odlišného od všech těch nebešťanů, jimiž byl jinak starověký nadpřirozený svět zalidněn.

Definitivně se víra v jednoho Boha prosadila teprve tehdy, když Izraelité ztratili vlastní stát a jejich elita byla v roce 586 př. Kr. zavlečena do babylonského exilu. Bůh Izraele byl Bůh neviditelný a nesměl být zpodobován. Proto je sporné dávat prvopočátek víry v jednoho Boha do souvislosti s vývojem v Izraeli. Už ve 14. století př. Kr. soustředil egyptský faraón Amenhotep IV. (Achnaton) náboženský kult na uctívání boha slunce Atona, což ovšem po jeho smrti opět zaniklo. Mnohem později zastával perský kněz Zarathuštra víru v jednoho boha jménem Ahura Mazda, ale tento druh monoteismu se rovněž v mnohém lišil od uctívání onoho Boha, o němž se věřilo, že řídí dějiny Izraele.

Výměna obsahu

Takto se náboženství jeví z vnějšku jako prostředek plnící rozmanité účely, přičemž hlavním cílem je udržovat navzdory neovlivnitelným otřesům stabilitu individuálního života a společenského systému. Předpokládáme-li podobně jako sociolog Niklas Luhmann, že jde o specifickou funkci, pak z toho vyplývá, že náboženství nemůže být nahrazeno ničím jiným než opět náboženstvím, tedy něčím, co má náboženské rysy. Jedním z nich, a to podstatným, je hypotéza neviditelného světa, jenž obklopuje svět viditelný a v němž působí autonomní síly. To je formální, na obsahu nezávislé vymezení a tento rámec lze naplnit nejrůznějším obsahem. Když se nějaký obsah přežije, je nahrazen jiným. Od 18. století je tahle opakující se výměna jednou ze součástí zmatků, jež jsou pro dějiny Evropy určující.

Počínaje židovským exilem, tj. od konce 6. století př. Kr., se už víra v jednoho Boha šířila v kulturní oblasti Blízkého Východu a Evropy nezadržitelně. Prosadila se v křesťanství i v islámu a na novou radikální kritiku náboženství narazila teprve za evropského osvícenství 18. a 19. století. Příčinu k tomu nesporně zavdaly náboženské instituce a jejich představitelé. Církve se aktivně podílely na evropské feudální politice a měly po celá století monopol na vzdělání, což vedlo k nesnesitelnému poručníkování a vykořisťování lidí. Reformace v 16. století způsobila v důsledku těžkopádnosti Říma rozštěpení církve, přestože to reformátoři původně nezamýšleli. Následující války kvůli mocenským nárokům, vedené pod vlajkami soupeřících náboženských vyznání, proměnily Evropu na několik století v krvavé bojiště. Křesťanský východ Evropy byl západnímu světu zcela odcizen už od schizmatu v roce 1054.

Výměna obsahu spočívala nejdříve v tom, že jedno vyznání bylo nahrazeno jiným. To se teď změnilo. Jako důsledek poreformačních náboženských válek, ale i předchozích křížových tažení (11.–14. století) a stále se vracejících střetů s islámem se zrodila myšlenka, že mír a lidská důstojnost mohou být zaručeny jedině bez náboženství, v opozici k němu. Evropské osvícenství (na rozdíl od amerického) bylo tudíž z politicko-historických důvodů nutně protináboženské. Francouzská revoluce pozvedla rozum na božstvo a uctívala jej rituály, vypůjčenými z křesťanské liturgie. Kromě této principiální kritiky náboženství jako takového existovala i vnitronáboženská kritika, která vedla k těžkým názorovým rozporům v etablovaných církvích, především v římskokatolické. Běžná představa Boha už dávno znovu nabyla někdejších příliš lidských rysů, jediný Bůh byl zase obklopen ne sice jinými bohy, ale nesčetnými svatými, kteří měli na starosti různé záležitosti a z nichž někteří, především Maria, matka Ježíšova, jsou dodnes uctíváni téměř jako božské bytosti. Mohli bychom mluvit o tajném návratu polyteismu, jehož prvky a způsoby myšlení se vkradly do křesťanského monoteismu (což platí přinejmenším v oblasti lidové víry).

Tak se podobně jako v antice opět sešly různé důvody pro zásadní kritiku. Náboženství bylo znovu demaskováno jako lidská projekce. Ludwig Feuerbach s ním zúčtoval, Sigmund Freud je prohlásil za iluzi. Friedrich Nietzsche vystavil Bohu úmrtní list. Se zpožděním se tento trend objevuje i ve vnitronáboženské kritice – ve 20. století vznikla teologie „smrti Boha“, která žádá, aby byl Bůh zastoupen člověkem. Podle jejího názoru jsme dlouho očekávali, že Bůh udělá něco pro člověka; teď prý je na čase udělat něco pro Boha.

Tradiční náboženství na politické scéně dohrála a zanechala po sobě prázdné místo, které vyplnily ideologie 20. století. To byla nejnebezpečnější výměna obsahu: měla za následek masové vraždění lidí. Údajně nenáboženské režimy si teď samy osvojily náboženské manýry: své diktátory – od Hitlera přes Stalina a Mao Ce-tunga až po Pol Pota – uctívaly jako božské hrdiny a rozhodně nehájily mír a lidskou důstojnost. Osvícenci a kritikové náboženství vylili s vaničkou i dítě a odmítali připustit, že náboženství se přes nepopiratelnost kritizovaných jevů nedá prostě odstranit. Dnes církvím stále ubývá členů, ale zájem o náboženství nemizí, jen jeho podoba je jiná. K velkým protináboženským světským koncepcím se mnoho lidí staví právě tak skepticky jako k tradičním náboženským systémům. Zase se vyměňuje obsah – tentokrát nastupuje zájem o východní moudrost a volné formy ezoteriky, jimiž se lidé zabývají individuálně nebo ve volných společenstvích bez závazné institucionální organizace.

Ani vysoká úroveň technické civilizace včetně úspěchů v medicíně a sociální péči, dosažená stejně jen v malé část světa, nám není schopna dát tak definitivní jistotu, abychom mohli zapomenout, že nejsme pány vlastní existence. Život, láska a smrt se nedají naplánovat. Na tuto těžko snesitelnou skutečnost reagujeme zase postaru, nábožensky: prosíme a děkujeme. Na koho se přitom obracíme, to už tak jasné není. „K čemu své srdce upínáš, nač spoléháš, to je tvůj Bůh“, řekl Martin Luther. Adresát proseb a díků ztratil svou zdánlivě jednoznačnou tvář, skrývá se za různými maskami – a přesto zůstává naším zřejmě nepostradatelným protějškem.

Trýzeň vědomí

Cesta od polyteismu k monoteismu je posuzována různě – jako vzestup a pokrok, nebo jako politováníhodná ztráta rozmanitosti a tolerance. Pokud je monoteismus spojen s politickou mocí, je skutečně důvod činit jej odpovědným za netoleranci a násilí. Monoteismus, který pěstuje obraz autokratického Boha a z něho odvozuje legitimitu monokratických politických systémů, rychle přestává být k člověku přátelský. Ale přestože i křesťanství v průběhu svých dějin znovu a znovu upadalo do této léčky, primitivní odůvodňování monokracie monoteismem odporuje křesťanskému obrazu trojjediného Boha.

Tak se znovu dostáváme k základnímu problému: K čemu je náboženství? To záleží na tom, jestli chrání člověka před násilím a netolerancí, nebo ho zbavuje svéprávnosti a podrobuje autoritářskému systému; jestli je konstruktivní pomocí pro zdařilý život, nebo jen narkotikem, abychom vydrželi to, co se nedá změnit (náboženský člověk se pak jeví jako narkoman a náboženství jako „opium lidu“ – termín Karla Marxe). Ale protože náboženství nelze vykořenit, protože lze jen vyměnit jeho obsah, není jeho původ otázkou pouze pro historiky a sociology, nýbrž i pro psychology. Vznik a vývoj náboženských představ se obráží ve spisech a tradici jednotlivých náboženství; avšak takové představy se vždy rodí v lidech také z příběhu jednotlivé duše.

Vědomí, tato schopnost vidět vlastní stav a přát si jeho změnu, ukazuje člověku jasně, jak je jeho situace děsivá. Americký psycholog Ernest Becker popisuje lidskou existenci z biologické perspektivy drasticky: „Život na této planetě je krvavé divadlo, příšerná scéna ze science-fiction, v níž zažívací trakty, vybavené na jednom konci chrupem, rvou každý kus masa, jehož se mohou zmocnit, a na druhém konci zanechávají hory agresivních exkrementů.“ Ale člověk je „organismus, který ví“, a tedy ví především, že zemře. To, že příroda nevnímá člověka jako jedinečné individuum a že nakonec zmizíme v naprosté nicotě, pociťujeme jako útok na vlastní sebeúctu, říká Becker. Abychom si navzdory této přirozené mizérii mohli sami sebe vážit, vznikla touha něco znamenat, touha, aby náš život, práce, trápení a smrt na této planetě měly nějaký smysl.

Jak se lze vyrovnat s tímto rozporuplným stavem, ukazuje chasidský příběh o rabínovi, který radí žákovi, aby s sebou nosil v jedné kapse lístek, na němž je napsáno „Kvůli mně byl stvořen svět“, a v druhé kapse lístek s větou „Jsem jen prach a popel“; být moudrý znamená vytáhnout v pravou chvíli jeden, nebo druhý.

Člověk potřebuje vztah

Od prvního nadechnutí jsou lidé odkázáni na to, že mají nějaký význam. Potřebují k životu, aby je někdo vnímal, aby jeden pro druhého něco znamenali a aby bytí na této zemi znamenalo něco pro ně. Mnohem dříve, než se dítě naučí mluvit, poznává z chování dospělých, zda je vítáno, nebo považováno za náhodu či dokonce nehodu, poznává, jestli je někdo chrání, nebo zanedbává, a z jeho emočního stavu rostou jeho přání a fantazie. Tak se utváří sebechápání a identita člověka, jeho vnímání toho, co ve světě znamená a jestli k němu svět zaujímá láskyplný, nebo nepřátelský postoj, zda ho ochraňuje, nebo napomíná, chválí, nebo trestá. Z tohoto základního pocitu „jsem na světě“ roste vztah dítěte nejprve k okolí, pak k celému světu. V této fázi stojíme na prahu náboženství, neboť náboženství je celostní sféra představ a nabízí svůj obsah člověku, který touží po smyslu a hledá souhrnný pohled na svět. I psychologický pohled nám říká, že na tomto místě se rodí obrazy Boha, protože – alespoň v monoteistických náboženstvích – postava jednajícího Boha je personifikací kosmu.

Argentinská psycholožka Ana-Maria Rizzuto se zabývala různými obrazy Boha v lidské duši. Je ostatně zajímavé, jak se ke svému tématu dostala. V roce 1963, kdy zasedal 2. vatikánský koncil, ji požádal děkan papežského semináře v argentinské Córdobě, aby studentům, kandidátům kněžství, vysvětlila možnosti osobního vztahu člověka k Bohu, protože tím se tradiční dogmatika vůbec nezabývá.

Ana-Maria Rizzuto ukazuje, jak se podoba pozdějších obrazů Boha připravuje v raném dětství: Ať už různé náboženské instituce vyučují náboženství sebepůsobivěji, pro toho, kdo nemá základní vztahové zkušenosti, zůstane náboženství pouze vyučovacím předmětem. Vyučovaná látka nechává člověka vnitřně chladným, pokud se nespojuje s city, vzpomínkami a vnitřními obrazy vzniklými v průběhu dětství. Kdo dokáže pohlédnout dost hluboko do svého nitra, ví velmi dobře, že vlastní emoční pozadí zabarvuje i osobní obraz Boha. Strach, láska nebo nedosažitelná vzdálenost jsou zkušenosti, které vedou štětec, jenž maluje vnitřní ikonu Boha. Změnit ji mohou jen nová setkání, která dokáží dřívější vztahové zkušenosti vymazat nebo transformovat. Protože člověk je bytost, která potřebuje vztah.

K čemu je náboženství

Všechny odpovědi na tuto otázku zůstávají nejednoznačné. V podstatě se totiž veškeré historické, sociologické a psychologické pokusy o vysvětlení vztahují k člověku jako k bytosti nedokonalé, k jeho slabosti a omezenosti, která má být pomocí fantazií a projekcí učiněna snesitelnou. Dokonce i poznání, že člověk je bytost, která potřebuje vztah, může být vykládáno tak, že člověk je nedostatečně autonomní. Je očividné, že člověk není schopen žít sám; to platí, už když přichází na svět „fyziologicky předčasně“, i později, když se probudí jeho sexualita, a vůbec vzhledem k jeho potřebě nalézt domov ve společenství. Je-li pro nás ideálem představa člověka v každém směru nezávislého, pak se tohle všechno skutečně musí jevit jako politováníhodná slabost. Onen ideální obraz je ovšem snadné demaskovat jako nerealistický a nelidský sen. Náboženství však vidí člověka takového, jaký je, a nežádá od něho, aby se zřekl své potřeby sounáležitosti s druhými nějakým hrdinským gestem. To, že člověk je bytost potřebující vztah, není slabost, říká náboženství: je to příležitost.

Ale naše nepotlačitelná touha po společenství se ve všech našich prožitcích naplňuje jen částečně a přechodně. Kromě toho, že různá náboženství tuto lidskou potřebu uznávají, dávají i konkrétní odpovědi – každé z nich podle svého obsahu. Kdo nebo co odpovídá na lidskou touhu po vztahu? Co zůstává, když jsou lidé skutečně sami? Existuje nějaké kompetentní místo, kam se můžeme obrátit, když už všechno selhalo? Je tu někdo, když už tu nikdo není? Ať už náboženství vzniklo tak nebo tak, ať už přijalo v dějinách, ve společnosti či v duši člověka jakoukoli podobu – k čemu je dobré, o tom rozhodne jeho účinnost. Tím se ale dostáváme k jiné úrovni vnímání. Jen ve vztahu k určitým náboženským obsahům se může ukázat, co náboženství člověku přináší. Tato kniha chce čtenáře provést jedním ze světových náboženství – křesťanstvím.