Otázka, jež nevymřela

Letos v dubnu zemřela v Belgii poslední tamní bekyně, dvaadevadesátiletá sestra Marcella Pattynová. Středověké duchovní hnutí, jehož členky (a členové, existovali kdysi i mužští bekharti) žily životem poněkud podobným klášternímu, ale neskládaly sliby, tak zřejmě v zemi svého původu po osmi staletích zaniklo.

Bekyně si uchovávaly svobodu včetně svobody odejít z komunity, budou-li chtít, živily se vlastníma rukama a podporovaly vzdělání. Představovaly jednu z raných forem odpovědi na otázku, jak má vypadat život křesťanské ženy, která chce žít ze své víry, ale nechce se podřídit tradičním a dost úzce vymezeným rolím manželky nebo jeptišky a zcela obětovat svou vnitřní i vnější nezávislost. Zánik hnutí bekyň ukazuje, že se tato jejich odpověď již vyčerpala. Samotná otázka role křesťanky v církvi a ve společnosti však zdaleka nezmizela.

Během posledních několika staletí západní ženy dosáhly nebývalé míry nezávislosti a svobody. V právní oblasti se v zásadě vyrovnaly mužům. V běžném životě to někdy pokulhává, například platy prý mají za stejnou práci často nižší, nicméně nejsou to zpravidla rozdíly řádu, ale stupně.

A v katolické církvi? V církvi, která jako první prosazovala zásadu, že v Kristu není muž ani žena, tedy že pro křesťany nehrají roli vnější rozdíly mezi lidmi včetně rozdílu pohlaví? V církvi, v níž vznikly bekyně a mnoho jiných pokusů o duchovní i právní osvobození ženy? Katolická církev se snaží zůstat beze změny, udržet co nejvíc středověký, patriarchální ráz své vnitřní struktury. Dokonce si téměř dogmatizovala zásadu, že v Kristu je podstatný rozdíl mezi mužem a ženou: že jedině muž smí vstoupit před oltář a lámat chléb na Ježíšovu památku. Jako důvod se udává, že Ježíš byl muž a že kněz ho při obřadu zastupuje, a musí tedy být taktéž muž. Otázku, jak je pak možné světit na kněze Čechy, když Ježíš byl Žid a kněz ho zastupuje, a měl by tedy být taktéž Žid, asi nikdo ve Vatikánu neřeší...

Ve světské politice se změny dějí rychle. Pokud někdo mobilizuje proti nebezpečí opoziční strany, může trvat jen měsíc, než s touto stranou uzavře koalici. Pokud někdo nějaké uspořádání vyhlásí na věčné časy, může trvat jen dvacet let, než se toto uspořádání zhroutí. Ale v církvi běží čas mnohem pomaleji. Vezměme si například Syllabus errorum („Souhrn omylů“) papeže Pia IX. z roku 1864: muselo uplynout skoro přesně sto let, než katolická církev některé z těchto omylů oficiálně přijala za své, ačkoli již za časů Piových mnozí věřící upozorňovali, že mezi skutečnými omyly se v seznamu nacházejí i formulace nebezpečně blízké pravdě.

Patriarchální byl svět v dobách, kdy křesťanství vzniklo, to však neznamená, že církev musí tento rys nést napořád. O „odstraňování starých stereotypů v přístupu k roli pohlaví“ v tomto čísle Getseman píše i chorvatská autorka Rebeka Jadranka Anićová. Dále přinášíme dva texty k novému papežovi (Martin Vaňáč o jeho personální politice a Jon Sobrino o jím zastávané ideji církve chudých, která našla plodnou půdu v Latinské Americe) a mnoho dalšího. Do Česka snad po dlouhé zimě konečně přišlo jaro, ale věřím, že i tak budete mít čas si počíst.