Církev chudých: Úspěchy a nezdary

Od papeže Jana XXIII. po biskupa Romera

I. Papež Jan XXIII. v koncilové aule a „Pakt z katakomb“

Vyhlášení Druhého vatikánského koncilu 25. ledna 1959 bylo epochální událostí. Další epochální okamžik nastal, když papež Jan XXIII. ve svém rozhlasovém poselství 11. září 1962, měsíc před zahájením koncilu (11. října 1962), prohlásil: „Církev je dnes zvláštním způsobem církví chudých.“ To byl první úspěch církve chudých.

Už v době před koncilem tu byla hnutí podobného druhu: existovali dělničtí kněží ve Francii, kteří měli podporu kardinála Suharda, ozývaly se hlasy ze třetího světa – Dom Hélder Câmara z Brazílie nebo biskup George-Louis Mercier od afrických misionářů z Alžíru. A tyto skupiny se také zasazovaly o rozchod s kapitalistickou civilizací, s níž církev žila ve shodě.

Tímto směrem uvažovali někteří biskupové i na začátku koncilu. 26. října 1962 řekl na shromáždění v belgické katolické koleji kardinál Gerlier, arcibiskup lyonský, k tématu chudých, že církev je povinna zaměřit se na utrpení tolika lidí s maximální vnímavostí. A na adresu koncilu řekl: „Jestliže se tím nebudeme vážně a hluboce zabývat, pak riskujeme, že všechno ostatní bude k ničemu.“ A navázal na citovaná slova Jana XXIII.

Přesto kardinál Lercaro konstatoval 6. prosince, dva měsíce po zahájení koncilu, poněkud pateticky: „[Máme za sebou] dva měsíce úsilí a vpravdě šlechetného, pokorného a bratrského hledání … [Přesto] všichni cítíme, že koncilu až dosud něco chybělo.“ Chyběla mu právě ona církev chudých, o níž mluvil Jan XXIII. Tento pojem bylo sice možno na koncilu slyšet, ale nevěnovala se mu pozornost. To byl náznak jistého nezdaru.

Mnozí biskupové brzy poznali, že většině přítomných je představa církve vehementně se zasazující za chudé cizí, a rozhodli se, že se budou důvěrně, pravidelně a bez jakéhokoli sektářství scházet v Domus Mariae na okraji Říma, aby důkladně promýšleli téma „chudoba církve“. Několik dnů před skončením koncilu slavilo početné shromáždění koncilových otců eucharistii v katakombách svaté Domicily. Prosili o „věrnost Ježíšovu duchu“ a na konci eucharistické slavnosti podepsali to, čemu se později začalo říkat „Pakt z katakomb“. Tato úmluva, k jejímž inspirátorům patřil i Dom Hélder Câmara, byla výzvou „bratřím v biskupském úřadě“, aby vedli „život v chudobě“ a uskutečňovali církev „sloužící a chudou“. Její text začíná takto: „My, biskupové shromáždění na Druhém vatikánském koncilu, uvědomujíce si, jak mnoho nám ještě chybí k tomu, abychom vedli život odpovídající evangeliu, a vzájemně se povzbuzujíce ke společnému jednání bez jakéhokoli individualismu a nesnášenlivosti […] bereme na sebe v pokoře a u vědomí vlastní slabosti, zároveň však se vší rozhodností a silou, kterou nám dává Boží milost, tyto závazky […].“

Ve třinácti bodech se signatáři z Latinské Ameriky a dalších kontinentů zavázali žít v chudobě, odmítat veškeré symboly a privilegia moci a chudé učinit středem své pastorační služby. – Byla to doba úspěchů.

V koncilové aule samotné se samozřejmě o chudých mluvilo, ale zdrženlivě. A o církvi chudých se mlčelo. Byly schváleny dva nádherné texty, v nichž jsou zmínky o chudých a výslovně či nepřímo také o církvi: „[…] v chudých a trpících vidí [církev] obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu.“ (Lumen Gentium, 8) – „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků.“ (Gaudium et Spes, 1) Tyto texty vyjadřují důležité myšlenky o poslání církve a její spiritualitě, ale nezabývají se tématem chudé církve, ani církve pronásledované za to, že hájí chudé, ani skutečností, že chudí mohou přinášet církvi spásu.

II. Medellín: Osvobozující církev chudých – sama chudá a pronásledovaná

Z dokumentu Chudoba církve, který je součástí závěrečných dokumentů Generálního shromáždění latinskoamerického episkopátu v Medellínu (1968), je znovu slyšet patos a étos Paktu z katakomb. Biskupové věrně reprodukují nářky chudých, „že hierarchie, klérus a řeholníci jsou bohatí a stojí na straně bohatých“ (14,2). Třebaže často bývá vnější zdání zaměňováno se skutečností, biskupové připouštějí, že k tomuto obrazu církve jakožto bohaté instituce lecčím přispěli: budovami far a řádových domů, které velikostí převyšují stavby v příslušné městské čtvrti; vlastními auty, někdy luxusními; způsobem oblékání, převzatým z minulosti. „V situaci, kdy většina latinskoamerického lidu žije v chudobě a dokonce v nouzi, my biskupové, kněží a řeholníci máme vše, co je k životu potřebné, i určitou jistotu, zatímco chudým chybí to nejnutnější a žijí ve strachu a nejistotě.“ (14,3) Biskupové dodávají, že chudí si stěžují nejen na rozdíly materiální úrovně, nýbrž právě tak na distancovanost a nesolidární jednání: „V mnoha případech chudí cítí, že jejich biskupové či jejich kněží a řeholníci se s nimi, s jejich problémy a úzkostí ve skutečnosti neidentifikují a že nepodporují vždy ty, kdo s chudými pracují nebo se za ně staví.“ (14,3)

Na závěr biskupové vyžadují „osvědčení“ o odpovídajícím způsobu života a správě majetku (14,12–17). A zdůrazňují nutnost distancovat se od společenského postavení a bohatství. „Přáli bychom si, aby se naše latinskoamerická církev osvobodila od pozemských okovů, od tajných dohod a dvojznačné prestiže; aby její služba, „svobodná v duchu a nezávislá na poutech bohatství“, byla viditelnější a silnější.“ (14, 18) – Toto jsou zásady, které se týkají církve chudých ad intra, tedy jejího vlastního vnitřního stavu.

Co se týče poslání církve, dokument Chudoba církve říká, že chudí vyžadují od církve, aby odsoudila hmotný nedostatek a hřích, jenž ho způsobuje. Tuto myšlenku podrobně rozvádějí oba úvodní dokumenty (Spravedlnost, Mír). Jejich obsah je dostatečně znám, ale připomeňme si to podstatné.

Dokument Spravedlnost začíná konstatováním, které slouží jako princip a základ celé myšlenkové konstrukce. Bez okolků se zde říká:

„O situaci lidí v Latinské Americe existuje řada studií. Všechny popisují nouzi, která doléhá na velké skupiny lidí na okraji společnosti. Tato nouze jako masový jev je nespravedlnost křičící do nebe.“ (1,1)

A biskupové dodávají, že tento křik musejí biskupové slyšet. „Sílí němý křik miliónů lidí, kteří prosí své pastýře o vysvobození, jehož se jim odnikud nedostává.“ (14,2) Závěr zní: „Latinskoamerický episkopát nesmí zůstat lhostejný vůči strašlivé sociální nespravedlnosti v Latinské Americe, vůči nespravedlnosti, která udržuje většinu našich lidí v bolestné chudobě, hraničící v mnoha případech s nelidskou bídou.“ (14,1)

Je důležité zaznamenat, že první slova biskupů nejsou náboženské povahy, nejsou biblická ani dogmatická. Jsou to slova o realitě tohoto světa, o jeho hříchu a o zjevných důsledcích tohoto hříchu pro poslání církve. Podobně drsně – i když jinými jazykovými prostředky – to vyjádřil dominikán Antonio Montesino v roce 1511. Skutečnost byla strašná a hřích majitelů komend obrovský. „Jak to, že je [tj. chudé] utiskujete a vyčerpáváte, aniž byste jim dali najíst nebo léčili jejich nemoci, jimž pod nadmírou uložené práce podléhají? Umírají, lépe řečeno zabíjíte je, abyste vy denně vydělávali zlato.“ Chování majitelů komend bylo krutě nelidské: „Jak to, že jste upadli do takového letargického spánku?“ – V Medellínu sebrala církev odvahu „probudit se z kruté nelidskosti“, pranýřovat vykořisťování a usilovat o osvobození vykořisťovaných. To jsou zásady týkající se jednání církev chudých ad extra, navenek.

Co následovalo, bylo neslýchané. Tím, že Medellín postavil do centra zájmu chudé a chtěl se zasazoval za jejich osvobození, vyvolával (na rozdíl od koncilu) od počátku rozhořčený odpor ekonomických, vojenských a policejních sil a z velké části i médií Latinské Ameriky. Vzpomeňme jen na zprávu Rockefellerovy komise z roku 1968, na dokument ze Santa Fe z roku 1980 a na tajná setkání vojenských představitelů na jihu kontinentu v průběhu osmdesátých let minulého století. Byla organizována krutá tažení, jichž se někdy účastnila i část institucionalizované církev.

A byla to také doba mučednictví, toho, co bylo z církevního dění Ježíšovu duchu nejbližší: mučedníci žili, jednali a byli vydáni na smrt jako Ježíš z Nazareta. Pronásledování a mučednictví se staly – jistě v různé míře – historickým existenciálním rysem církve chudých.

Církev jako instituce byla pronásledováním zděšena; kromě toho s úzkostí sledovala, jak Medellín a někteří významní biskupové a ještě více teologie osvobození povzbuzují křesťany, kteří se angažují na straně chudých, ke svéprávnému jednání a k odvaze. Cítila, jak se moc její hierarchie začíná otřásat. A reagovala. Někteří biskupové byli potrestáni a teologie osvobození byla napadána.

Pronásledování rozmnožilo nezdary, utrpení a slzy, ale také úspěchy – tak nějak to bylo také v Ježíšově případě. Církev chudých se stala realitou.

III. Biskup Romero a Ignacio Ellacuría – církev chudých: pronásledovaná, na kříž přibíjená, spásu přinášející

Tato církev se uskutečnila v různých částech latinské Ameriky a ve velmi pozoruhodné míře i v El Salvadoru.

Ignacio Ellacuría učinil důležitý teologický krok se značnými praktickými důsledky, když přesněji vymezil, jak je třeba rozumět pojmu „církev chudých“. Napsal na toto téma tři texty, z nichž budeme citovat to podstatné (bez přesného odkazu na stránku). Církev chudých není část církve, nemá regionální těžiště, nýbrž je konstitutivním a konfigurativním rysem církve jako celku. Vyznačuje se tím, že se staví na stranu chudých a bere na sebe důsledky tohoto rozhodnutí – důsledky jak pro hierarchický a organizační stav církve jako instituce, tak pro její hlásání evangelia. Je to církev solidární, solidární především s chudými a jejich problematikou. A proto je to církev pronásledovaná, přesně řečeno pronásledovaná bohatými. Zaujímají-li chudí v církvi to místo, jež jim přísluší, pak je církevní jako instituce naplněna Duchem. A blahoslavenství se pak mohou jevit jako zakládací listina církve chudých.

Rozeberme si to na čtyřech bodech:

1. Církev chudých není církev, která „stojí mimo svět chudých a odtamtud jim nabízí velkorysou pomoc“. Církev se nekonstituuje v logické nezávislosti na chudých, aby si pak – dodatečně – kladla otázku, co s nimi.

2. Základ církve chudých je vposledku teologální. „Spojení Boha s lidmi, jak je uskutečněno v Kristu Ježíši, je – na dějinné úrovni – uskutečňováno spojením Boha, který se zříká sám sebe, se světem chudých.“

3. Chudí jsou podmínkou a zdrojem spásného charakteru církve. „Tím, že se církev realizuje mezi chudými, že jim v poslední instanci zasvěcuje svůj život a umírá pro ně, může se křesťansky stát účinným znamením pro všechny lidi.“

4. Chudí tvoří církev zevnitř, což bylo a stále ještě je prakticky ignorováno. „[Církev chudých je] církev, v níž jsou chudí hlavním subjektem a principem vnitřní struktury.“ To se možná málo ví a ještě méně se to praktikuje. Znamená to, že chudí jsou – spolu s evangeliem a pravou evangelijní tradicí – jedním z principů, jež dávají tvar následování, spiritualitě, učení, liturgii, morálce, církevnímu právu atd.

Chudí konfrontují církev s evangeliem – úplně samozřejmě a bez vytáček. A jestliže jim církev nejen stojí po boku, nýbrž se stane jejich obhájkyní, pak se ex opere operato dostává do konfliktu s modlami, s božstvy přinášejícími smrt. Pak se nutně stává pronásledovanou církví a vítězí nad všeobecností koncilových formulací: „Církev při svém putování prochází mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha […]“ (Lumen gentium, 8)

Biskup Romero takto církev chápal a takto ji žil. A řekl, že pravou církví je tato církev, a žádná jiná. Uchvácen evangeliem blahořečil pronásledování: „Raduji se, bratři, že je naše církev pronásledována, a to právě proto, že dala přednost chudým a že se v zájmu chudých snaží vzít na sebe tělesnou podobu.“ (Kázání z 15. 7. 1979) A jindy uchvácen evangeliem řekl: „Bylo by smutné, kdyby v zemi, kde se tak strašně vraždí, nebyli mezi zavražděnými také kněží: oni jsou svědectvím církve, která uprostřed chudých na sebe vzala tělesnou podobu.“ (Kázání z 24. 6. 1979) Církev chudých je také církev pronásledovaná a na kříž přibíjená.

V této souvislosti je nutno připomenout, že jak biskup Romero tak také P. Ellacuría byli přesvědčeni o důležitosti pojmu „lid“ na Druhém vatikánském koncilu. Oba nakonec dospěli k tomu, že mluvili o „ukřižovaném lidu“. Ellacuría napsal například články Ukřižovaný lid. Pokus o historickou soteriologii (1981) a Lid přibíjený na kříž je stále znamením doby (1981). Biskup Romero přirovnává 19. června 1977 v Aguilares, měsíc po zavraždění rolníků, trpící lid k ukřižovanému Kristu: „Vy jste obrazem probodnutého Krista [… Tento lid] je obrazem všech, kdo jsou probodáváni a tupeni jako ti z Aguilares.“

Tady jsou z pohledu zjevení, christologie a soteriologie zřetelně vidět úspěchy a nezdary církve chudých. Byla to církev biskupa Romera, biskupa Samuela Ruize, biskupa Leonidase Proañose – a dnes je to církev biskupa Pedra Casaldáligase.

IV. Závěrečná reflexe: církev v situaci zmrtvýchvstání

Koncil neřekl nic k pronásledované církvi a ještě méně k církvi přibíjené na kříž pro spravedlnost. Doba nebyla vhodná na to, učinit středem církve lidi skutečně chudé a jejich kříž – spolu s jejich Pánem. Koncil takříkajíc otevřel možnosti, ale o samotných chudých mluvil pouze zdrženlivě. A bylo smutné (i když za to koncil nebyl odpovědný), že vatikánská hierarchie a jiné, lokální hierarchie chtěly potom „církev chudých“ urážet a vytrvale o ní mluvily jako o „lidové církvi“. Odmítání církve chudých nemělo logiku – byl to pouze projev odhodlání skoncovat s církví toho druhu, o jaké jsme právě mluvili, a skoncovat také s teologií osvobození.

Ani různé aktuální teologie se tématem církev chudých nezabývají často. O Paktu z katakomb se neví. A mluví-li se o církvi, pak jako by nebylo známo, že ústředním bodem Starého zákona je „hluboké vyznání Izraele, že jediným silným pomocníkem je Jahve, podpírající bezmocné“. A v Novém zákoně je rozhodující, že „království Boží patří toliko chudým“. A zapomenuta je i věta biskupa Romera: „Slávou Boží je chudý, který žije.“

Dnes je náš reálný svět stále světem chudých, utlačovaných a obětovaných. Pedro Casaldáliga píše:

„Dnes je na světě více bohatství, ale také více nespravedlnosti. Na Zemi jsou dvě a půl miliardy lidí, kteří mají k životu méně než 2 eura denně, a podle Organizace pro výživu a zemědělství při OSN umírá denně 25 tisíc lidí hladem. Rozšiřující se pouště ohrožují život 1,2 miliardy lidí ve stovce států. Vystěhovalci nenacházejí bratrské přijetí a živoří zcela bez perspektiv. Spojené státy stavějí zeď proti Latinské Americe, dlouhou 1500 km. A Evropa zřizuje na jihu Španělska hráz proti Africe. To všechno je ničemnost, a nadto plánovitě prováděná.“

To se netýká minulosti. Ani současný svět tato slova nevyvrací. A význam chudých je i dnes vpravdě teologální.

Církev chudých by bez Druhého vatikánského koncilu nebyla možná, avšak dospěla dál, než sahaly jeho představy. Podle mého názoru pomohla církev chudých přinejmenším v Latinské Americe dějinně zakotvit a obohatit postoje k zásadním tématům koncilu, jakými bylo např. Boží slovo, Boží lid, znamení času, slavení liturgie, společenství …

Závěrem ještě jednu věc: Církev chudých se nachází v situaci zmrtvýchvstání. Již v rámci dějin prožívá zmrtvýchvstání, když jsou chudí naplněni Duchem a žijí; když se ona sama energicky obrací ke světu a humanizuje jej tím, že usiluje o civilizování chudoby. To je dědictví, jež nám odkázali biskup Romero a Ignacio Ellacuría.

Z Concilia přeložila Helena Medková