Právní význam kanonického práva

1. Problematika a potřeba reforem – v pravém světle

Kanonické právo není pouze pečlivě formulovaný právní řád; stejně závažné je jeho konkrétní uplatňování. Následující text chce položit pět důležitých otázek, obsažených implicitně či explicitně v pracích a publikacích někdejšího štrasburského profesora Jeana Werckmeistera (1947–2011), jednoho ze směrodatných církevních právníků minulých desetiletí.

Jean Werckmeister se podrobně zabýval důsledky a významem can. 915 z Kodexu kanonického práva (1983), který zní:

„K svatému přijímání se nepřipustí exkomunikovaní a trestaní interdiktem po uložení těchto trestů rozhodnutím nebo po jejich úředním zjištění; rovněž se nepřipustí ti, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu.“ ¹

Tomuto problému se Jean Werckmeister věnoval ve dvou článcích, otištěných v Revue de droit canonique v roce 1998, resp. 2001. Mezi těmito dvěma daty vydala Papežská rada pro legislativní texty prohlášení (24. 6. 2000), v němž šlo o to, zda mají být rozvedené osoby žijících v novém civilním svazku připuštěny k přijímání. Bez Werckmeisterova prvního příspěvku by toto prohlášení zřejmě nikdy nebylo vzniklo. Na ně pak reagoval francouzský kanonista svým druhým článkem.

Werckmeisterovy názory a postoj Papežské rady se liší a ukazují na pět zásadních aspektů debaty o současném kanonickém právu, které jsou významné i pro budoucnost.

2. Základní témata v diskusi o reformě kanonického práva

2.1 Role mens legislatoris při interpretaci textu zákona

U prvního z těchto témat, relevantních i v budoucnosti, jde o to, jakou roli a význam má při interpretaci textů zákona mens legislatoris. Otázka přitom zní, je-li úmysl zákonodárce důležitější než znění zákona.

Jak má být text zákona interpretován? Jean Werckmeister k tomu zaujímá ve svém článku z roku 2001 jasný postoj. Distancuje se přitom od názoru renomovaného belgického kanonisty Gommara Michielse, který soudí, že úmysl zákonodárce (mens legislatoris) má přednost před textem a jeho formulací: „Slovům je třeba rozumět nikoli podle jejich znění, nýbrž v souladu s úmyslem vyhlašovatele.“ To znamená, že zákonodárce – který je v kanonickém systému často také soudcem a hlavou exekutivy – stojí výše než text. Pokud mu znění textu v okamžiku aplikace nevyhovuje, může se prostě odvolat na svůj skrytý, protože špatně formulovaný úmysl. Michielsův postoj přitom přirozeně implikuje uznání přednosti teologie a církevní moci před ortodoxním chápáním práva.

Werckmeister se naproti tomu drží jiné tradice, kterou zastávají mj. Bouscaren a Pinero. Ta říká, že je-li text jasně formulován, nejsou zapotřebí žádné další způsoby interpretace. Tím jsou míněny paralelní texty, mens legislatoris a epikeia. Podobný názor hájil Francisco Suárez (1548–1617). Tento proslulý španělský filosof a teolog vycházel z toho, že bezprostředně po vyhlášení zákona nad ním zákonodárce ztrácí moc. Měl ji předtím – a později ji bude mít rovněž, protože k jeho úkolům patří i měnit zákony.

Nutno ovšem připomenout, že úmysl zákonodárce hraje roli jedině tehdy, není-li text jednoznačný. Werckmeister odvážně hájí jasné právní normy, které nesmějí být zamlžovány teologickými nebo pastoračními úvahami. Přednostní postavení textu je nevyhnutelnou podmínkou věrohodnosti kanonického práva ve společnosti opírající se o respektování zákonů. Vzhledem k těmto okolnostem je důležité korektně interpretovat nebo – je-li nutno – jednoznačněji formulovat can. 17 platného kanonického práva:

„Zákonům církve je nutno rozumět podle vlastního významu slov, sledovaného v textu a kontextu; jestliže význam zůstal pochybný a nejasný, je nutno použít paralelních textů, pokud jsou, a přihlédnout k účelu zákona, k jeho okolnostem a k úmyslu zákonodárce.“

2.2 Poměr mezi výroky učitelského úřadu a právními normami

U druhého diskusního tématu, které bude mít význam i v budoucnosti, jde o to, jak přesně rozumět poměru mezi výroky učitelského úřadu a právními normami. V článku z roku 2001 otvírá Jean Werckmeister diskusi textem Johna J. Myerse² o připuštění rozvedených osob žijících v novém vztahu k přijímání. Myers zastává názor, že účast na eucharistii je jim odpírána na základě Pavlova textu (Ef 5,25–30), v němž je láska manželů identifikována s Kristovou láskou k jeho církvi. Eventuální připuštění rozvedených a v novém svazku žijících osob k přijímání se proto dotýká zásadních otázek, jako je přítomnost Krista v eucharistii, nerozlučitelnost manželství nebo jednota církve a společenství věřících s Kristem v jeho církvi.

Werckmeister kritizuje Myerse za to, že mluví o identifikaci. Sám vidí v Pavlově textu spíše srovnání nebo analogii. Ještě více – a právem – pohoršují Werckmeistera Myersovy další právní úvahy. Podle Myerse má totiž ona identifikace jednoznačnou oporu v Katechismu katolické církve z roku 1992, který je kanonickému právu nadřazený a má bezprostřední právní váhu, protože byl vyhlášen apoštolskou konstitucí Fidei depositum (11. 10. 1992). A vzhledem k tomu, že apoštolská konstituce je zcela nepochybně právní text, katechismus – ve smyslu can. 16 – poskytuje autentický výklad can. 915. Tomuto názoru Werckmeister oponuje a formuluje dvě námitky: (1) Přirozeně je apoštolská konstituce Fidei depositum právní text, avšak je pouhým vyhlášením Katechismu. To neznamená, že Katechismus sám je právní text. (2) Katechismus nelze považovat za výklad Kodexu kanonického práva.

Werckmeisterova reakce je závažná ze dvou důvodů. Především odmítá zaměňování norem kanonického práva s teologickými zásadami, což se zhusta stává a vždy vede k tomu, že teologickým principům je přisuzována větší váha. Zadruhé Werckmeister otevřeně kritizuje biskupa – něco takového si za pontifikátu Jana Pavla II. hned tak nějaký kanonista nedovolil. Např. hlavní referáty na výročních zasedáních Canon Law Society of America tehdy přednášeli často biskupové, a to ne proto, že by snad byli vynikajícími kanonisty, nýbrž protože byli biskupové. Být biskup platilo (téměř?) jako kanonický argument

2.3 Význam forum internum v kanonických normách

Pokud se nemáme vzdát naděje na budoucí reformu kanonického práva, pak se musíme bezpodmínečně ptát, zda má mít v kanonických normách své místo forum internum. Tato otázka předznamenává třetí téma naší debaty a týká se záměny forum internum a forum externum, k níž došlo v can. 915. Těžký hřích se skládá ze dvou prvků, objektivního a subjektivního, přičemž subjektivní je výsledkem úmyslů a svobodné vůle potenciálního hříšníka. Podle zmíněného prohlášení Papežské rady z roku 2000 existují tři nutné podmínky pro to, aby někdo „tvrdošíjně setrvával ve zjevném těžkém hříchu“: (1) „Těžký hřích“ je nutno chápat objektivně, protože ten, kdo podává eucharistii, nemůže subjektivní započitatelnost posoudit. (2) „Tvrdošíjné setrvávání“ znamená, že existuje objektivní situace hříchu, která trvá v čase a kterou věřící nechce zrušit, přičemž k tomu, aby tato situace nastala ve své zásadní církevní závažnosti, nejsou nutné žádné další požadavky (vyzývavé chování, předchozí napomenutí atd.). (3) Charakter situace těžkého habituálního hříchu je zjevný.

Jenomže tyto tři podmínky, i když na první poslech znějí solidně, jsou všechno jiné než uspokojivé. Co je těžký hřích, lze obtížně uchopit; pouze jeho objektivní prvek – na rozdíl od subjektivního – je zjevný pro jiného člověka než pro potenciálního hříšníka samého. Je docela možné, že právně zjištěný těžký hřích není z hlediska teologie vůbec žádný hřích.

Uplatňování forum internum v kanonickém právu je právě tak riskantní jako přímé uplatňování etiky namísto kanonického či světského práva. Z hlediska práva může uplatňování etiky znamenat katastrofu. Ohrožuje se tím právní jistota, což je významná právní hodnota. Právník by měl být natolik skromný, aby se nevyjadřoval k vnitřním motivům a morálním pohnutkám, o kterých nemůže nic vědět, protože každý člověk je pro druhého viditelný jen částečně.

2.4 Význam pohoršení v kanonickém systému

Čtvrtý problém, o němž se bude v budoucnu debatovat, se týká pohoršení. Je nejvyšší čas zabývat se důkladně významem, jaký má v kanonickém systému představa pohoršení. Jakou váhu přisuzuje představě pohoršení kanonický systém, v němž jde především o pravdu?

Představa pohoršení má v kanonickém právu dlouhou tradici, a to ne vždy slavnou. Přisuzovat váhu pohoršení znamená vycházet z toho, že v kontextu, kde jde primárně o pravdu a o existenciální úvahy, mohou i pouhé pověsti, drby a pocity vyvolávat určité právní důsledky.V podstatě mohou nastat dvě situace, v nichž lze v rámci výkladu can. 915 mluvit o pohoršení. První se zdá být logická: Věřící jsou (nebo nejsou) pohoršeni tím, že se rozvedenému a v novém svazku žijícímu člověku, kterého dobře znají a jehož si váží, upírá přijímání. V takovém případě spočívá pohoršení v reálných, konkrétních pocitech snadno identifikovatelných lidí nebo určitého společenství.

Avšak podle prohlášení papežské rady z roku 2000 jde o jinou formu pohoršení: „V konkrétním případě, kdy jsou ke sv. přijímání připuštěny osoby rozvedené a v novém občansky uzavřeném svazku žijící, se pohoršení – chápané jako jednání, které svádí druhé ke špatnosti – dotýká jak svátosti eucharistie, tak nerozlučitelnosti manželství. Toto pohoršení existuje i tehdy, když takové jednání už bohužel nevyvolává údiv; ano, právě vzhledem k deformaci svědomí je o to nutnější, aby duchovní postupovali trpělivě a zároveň rozhodně na obranu křesťanské morálky a v zájmu správné výchovy věřících.“Pohoršení už očividně nesouvisí s konkrétním cítěním věřících nebo s pozorováním viditelné skutečnosti. Stává se teoretickou a filosofickou představou, která by měla být vždy přítomna, dokonce i když – vycházíme-li ze zkušenosti – přítomna není. To je skutečně triumf dedukce!

2.5 Kanonické právo mezi induktivním a deduktivním postupem

Nejdůležitější rozhodnutí, před nímž stojí kanonické právo, spočívá možná ve volbě mezi induktivním a deduktivním postupem.

To vede k závěrečné a zásadní otázce, kterou Jean Werckmeister klade ve svém článku z roku 2001: Má kanonické právo používat postup deduktivní, nebo induktivní? Werckmeister se se jasně vyslovuje pro induktivní postup. Z jeho hlediska je kanonické právo jako každý jiný právní systém mnohem pružnější, než si lze na první pohled abstraktně představit. Reálné právo se snaží spojovat teorii a praxi. Musí tudíž respektovat jak principy, tak nevypočitatelné faktory. Duchovní a soudci, kteří se zabývají konkrétními případy, nalézají často nová a osvobozující řešení. Kanonické právo se v průběhu svých dějin výrazně rozvinulo. Stále se v různých směrech přizpůsobuje a rozmanitě aplikuje.

3. Shrnutí

Těchto pět diskusních bodů ukazuje, že úkol kanonického práva nespočívá pouze, a ani ne především v převádění teologie do právních zásad a norem. Právě tak důležitý je způsob, jakým se právo konkrétně aplikuje a jakým se o právo pečuje. Kromě toho je kanonické právo vizitkou římskokatolické církve před vnějším světem. Při uvažování o budoucnosti kanonického práva by se proto měla věnovat velká pozornost metodice uplatňování právních norem. Na základě pouhé abstraktní krásy teologicky podložených právních norem nemůže kanonické právo trvale existovat.

Z Concilia 5/2016 přeložila Helena Medková, odborná revize překladu Jiří Kašný