Hlavní menu
Sekundární menu
Jste zde
Kardinál Miloslav Vlk a jeho „kauzy“ v roli pražského arcibiskupa
Kardinál Dominik Duka v rozhovoru vysílaném na ČT24 bezprostředně před pohřbem kardinála Miloslava Vlka uvedl, že před rokem 1989 nepochyboval, že jednou bude Vlk „stát v čele církve“.1
Postupné obsazování biskupství koncem 80. let
Z překotného dění na přelomu let 1989 a 1990 zůstává ještě mnohé skryto a je otázkou, zda utajovaná jednání o personálních otázkách budou vůbec někdy odhalena nebo se budeme muset spokojit s útržkovitými informacemi. Je třeba připomenout, že konec 80. let 20. století byl ve znamení aktivního československo-vatikánského vyjednávání o jmenování biskupů, v jehož rámci zaznívala různá jména, z nichž někteří byli později po roce 1989 skutečně jmenováni.2 Tristní situaci konce 80. let ilustrovala návštěva československých biskupů „ad limina“, kdy se na audienci u papeže Jana Pavla II. dostavil v září 1987 pouze 88letý kardinál František Tomášek.3 Začátkem roku 1988 vláda v Československu dovolila jen třem biskupům vykonávat svůj úřad (Františku Tomáškovi v Praze, Jozefu Ferancovi v Banské Bystrici, Jánu Pásztorovi v Nitře), o dva roky později už byla obsazena všechna biskupství v Československu. Intenzívní československo-vatikánská jednání probíhala od konce roku 1987. Jednání doprovázela vatikánská zjišťováním situace místní církve. Např. v dubnu 1989 strávil v ČSSR měsíc arcibiskup Francesco Colasuonno (1925–2003) pověřený vyjednáváním s režimem, přičemž navštívil řadu míst, aby provedl předběžná šetření ohledně kandidátů na uprázdněná biskupská místa. Již v květnu 1988 došlo ke jmenováni dvou pomocných biskupů v Praze, Antonína Lišky (1924–2003) a Jana Lebedy (1913–1991).4 Od tohoto kroku si režim sliboval utlumení vlivu kardinála Františka Tomáška (1899–1992), který přes svůj vysoký věk aktivně vystupoval s veřejnou kritikou režimu a koncem roku 1987 vyhlásil program Desetiletí duchovní obnovy národa.5 Biskupské svěcení Lebedy a Lišky se uskutečnilo v pražské katedrále 11. června 1988 a stalo se významnou událostí nejen s ohledem na zástupce světové církve, ale i kvůli veřejnému vystoupení dvou domácích biskupů vysvěcených v minulosti bez státního souhlasu, kterým stát bránil ve výkonu biskupské služby: Kajetán Matoušek (1910–1994) byl spolusvětitelem a Karel Otčenášek (1920–2011) pronesl úvodní řeč.6 Celková atmosféra tohoto svěcení již signalizovala určitou změnu.7 Další jednání mezi státem a Vatikánem pokračovala. Jejich výsledkem bylo v červenci 1989 zveřejněné jmenování Josefa Koukla (1926–2010) litoměřickým biskupem a Františka Vaňáka (1916–1991) administrátorem olomoucké arcidiecéze.8
Stav sboru biskupů a ordinářů ČSR krátce po listopadu 1989 je zřejmý z prohlášení přijatého na zasedání v Olomouci 5. prosince 1989.9 Když bylo dne 6. prosince 1989 oznámeno pokračování československo-vatikánských jednání o obsazení dosud neobsazených diecézí, mohlo navázat na ta předchozí.10 Již v polovině prosince 1989 jednal místopředseda vlády Josef Hromádka ve Vatikánu a výsledkem bylo 21. prosince 1989 zveřejněné jmenování dvou dosavadních administrátorů sídelními biskupy: Františka Vaňáka olomouckým arcibiskupem a Karla Otčenáška královehradeckým biskupem. Koncem roku 1989 navštívil Prahu biskup Jaroslav Škarvada (1924–2010, titulárním biskupem byl jmenován v roce 1982), který v následné audienci u papeže Jana Pavla II. tlumočil pozvání k návštěvě Československa.11 Na 14. prosince 1989 byl do kostela sv. Josefa na Náměstí republiky v Praze svolán památný kněžský den, na který byli pozváni jak kněží z oficiální pastorace tak kněží bez státního souhlasu. Vystoupili na něm významné osobnosti tehdejšího dění, včetně Miloslava Vlka.12 Předpokládám, že to bylo jeho první veřejné vystoupení po listopadu 1989.
Budoucí biskupové z hnutí focolare
Pro zainteresované nebylo příliš velkým překvapením, že mezi šesti novými československými sídelními biskupy jmenovanými v únoru 1990 byl Miloslav Vlk.13 Všechna místa diecézních biskupů tak byla opět obsazena. Oficiální zveřejnění jmenování 14. února 1990 zastihlo Miloslava Vlka v Mnichově, kde byl spolu s dalšími kněžími z okruhu Desetiletí duchovní obnovy na poznávací cestě po rakouských a německých biskupstvích.14 Účastníci této legendární cesty, jejímž smyslem bylo seznámit se s fungováním katolické církve ve svobodném světě a připravit se tak na své budoucí působení, stojí za pozornost, neboť se v podstatě jednalo o velkou část pozdější české biskupské konference. Nejstarším a pravděpodobně díky znalosti němčiny a kontaktům prostřednictvím hnutí focolare nejzkušenějším byl Miloslav Vlk (1932–2017). Přes své mládí byl v aktivním navazování kontaktů další účastník Tomáš Halík (nar. 1948, koncem 80. let spolupracovník kardinála Tomáška, v roce 1990 sekretář české části biskupské konference),15 který ve svých vzpomínkách uvedl jména dalších spolucestujících: František Radkovský (nar. 1939, v březnu 1990 jmenovaný pomocným biskupem v Praze, od dubna 1990 prvním sekretářem celostátní biskupské konference a v letech 1993–2016 prvním plzeňským biskupem), Aleš Opatrný (nar. 1944, v letech 1991–2004 vedoucí Pastoračního střediska Arcidiecéze pražské), František Lobkowicz (nar. 1948, v březnu 1990 jmenovaný pomocným biskupem v Praze, od roku 1996 prvním biskupem ostravsko-opavské diecéze), Jan Graubner (nar. 1948, v březnu 1990 jmenován pomocným biskupem v Olomouci, od roku 1992 olomouckým arcibiskupem). 16 Dále ještě Halík uvádí jméno Mikuláška a z rozhovoru Františka Radkovského z roku 2014 je zřejmé, že šlo o Jiřího Mikuláška (nar. 1942, od roku 1992 generálního vikáře brněnské diecéze).17 Do funkce ho jmenoval brněnský biskup Vojtěch Cikrle (nar. 1946, v únoru 1990 jmenován brněnským biskupem), který byl podle Františka Radkovského rovněž účastníkem této cesty.18 Ve svém rozhovoru František Radkovský zmínil, že se o přijetí biskupského svěcení radil s Karlem Pilíkem (1918–2007). Pilík byl v letech 1968–1990 farářem v pražském Karlíně a jedním z hlavních organizátorů hnutí focolare u nás, který svými kontakty přispěl k tomu, že první porevoluční biskupové byli vybírání především z řad příznivců tohoto hnutí.19
Českobudějovickým biskupem (1989–1990)
Biskupské svěcení a slavnostní uvedení do úřadu se konalo v Českých Budějovicích 31. března 1990. Za své biskupské heslo si vybral známý citát z Janova evangelia „Aby všichni byli jedno“ (Ut omnes unum sint, J 17,21), což souviselo s jeho vnímáním jednoty s ohledem na zapojení do hnutí focolare. Když dosavadní kapitulní vikář a správce českobudějovické diecéze Josef Kavale (1919–2011) odmítl Vlkovu nabídku, aby se stal generálním vikářem, obrátil se s touto prosbou na Václava Dvořáka (1921–2008), výraznou postavu části podzemní církve.20 Rozsáhlé zahraniční kontakty Václava Dvořáka byly pro nového českobudějovického biskupa velkou pomocí. Václav Dvořák se rovněž výrazně zasloužil o zřízení teologické fakulty v Českých Budějovicích, která byla otevřena až po odchodu Vlka do Prahy.21 Za svého sekretáře si Miloslav Vlk vybral Daniela Hermana (nar. 1963), se kterým se seznámil zhruba v roce 1987, poté byl přítomen na jeho svěcení v červnu 1989 a navštívil ho v Klokotech u Tábora, kde od léta 1989 působil.22 Na rozdíl od Václava Dvořáka s ním Daniel Herman o rok později odešel do Prahy
V určitém smyslu by se dalo říct, že jmenování bývalého sekretáře posledního českobudějovického biskupa Josefa Hlouchy (1902–1972) představovalo určitou kontinuitu. Jednalo se o kontinuity spíš v symbolické rovině, neboť jak uvedl ve svém prvním interview, které poskytl novinářům v Linci, církev v Českých Budějovicích začíná prakticky od nuly.23 Proto podle svých slov chtěl nejprve obnovit jednotu a společenství mezi kněžími a podpořit zapojení laiků. Když při svém odchodu do Prahy bilancoval své roční působení v Českých Budějovicích, uvedl jako konkrétní „krůčky“ v řešení základního problému nedostatku kněží, existenci šesti ženatých jáhnů a úsilí o vzdělání laiků.24 V rámci náročného úkolu obnovy náboženského života v pohraničí se věnoval nejprve záchraně a obnově chátrajících objektů („obnova farností, to je ještě hudba daleké budoucnosti“), což byly zároveň příležitosti k podpoře setkávání Němců, Rakušanů a Čechů, k jejich společným modlitbám, odpuštění a smíření.25 Zároveň si uvědomoval, že pro vzájemné smíření je třeba vykonat ještě velkou práci.26 V závěru rozhovoru uvedl, že po letech vynuceného mlčení považuje za nejdůležitější, naučit se vést dialog: „Umět naslouchat druhému, učit se vidět, učit se brát potřeby celku za vlastní.“ Již během svého působení v Českých Budějovicích se Miloslav Vlk věnoval ekumenickým aktům smíření. Jednou z prvních akcí bylo shromáždění poblíž Chotovin u Tábora v červnu 1990, kde spolu s plzeňským biskupem CČSH Milanem Semilským symbolicky ukončili 70leté mlčení mezi oběma církvemi.27
Ještě je třeba zmínit dvě důležité události roku 1990: 1) Dne 17. dubna, tedy bezprostředně před návštěvou papeže Jana Pavla II., po obdržení schválených stanov Kongregací pro biskupy došlo k ustavení federální biskupské konference.28 Na zasedání českomoravské části biskupské konference ČSFR 8. května 1990 došlo k vytvoření sekretariátu českomoravského sboru (v čele s Tomášem Halíkem) a byly ustanoveny jednotlivé komise, přičemž Miloslavu Vlkovi byla svěřena komise pro sdělovací prostředky a komise veřejného života.29 2) Druhou významnou událostí, která ovlivnila Miloslavu Vlkovi život, byla návštěva papeže Jana Pavla II. v Československu ve dnech 21.–22. dubna 1990. Při té papež nejprve v projevu k představitelům kultury a nekatolickým církvím (21. 4. 1990) vyzval k jednotě křesťanů a ke studiu Jana Husa.30 Při promluvě před modlitbou Anděl Páně na Velehradě (22. 4. 1990) oznámil „svůj úmysl svolat pro Evropu zvláštní zasedání Biskupského synodu“, aby poskytl biskupům možnost „zamyslet se s větší pozorností nad významem, který tato chvíle dějin má pro Evropu i pro církev.“31
Nepřijetí Miloslava Vlka v Praze a čtyři velké domácí „kauzy“
„To počáteční nepřijetí Miloslava Vlka v Praze bylo šílené. Někteří lidé na Hradčanech si asi mysleli, že si tu pozici v arcibiskupském paláci „vysedí“. Teď ze mě promluví Nepražák – takoví ti pražští patrioti. Neměl tři týdny ani dveře do svého bytu. Moje maminka mu první dny vařila, žehlila mu ornáty a šaty, nakupovala, prostě nikdo se o něj nepostaral. To bylo neuvěřitelné,“ vzpomínal na Vlkův příchod do Prahy jeho tehdejší sekretář Daniel Herman.32 Pověst aktivního člověka, který chce problémy řešit, vadila jak „starým strukturám“ v pražské arcidiecézi tak těm, kteří se prosadili v jistém porevolučním chaosu roku 1990. Přes popularitu kardinála Františka Tomáška byla jeho faktická autorita malá a leckdy záleželo jen na tom, komu se podaří přimět ho k vydání nějakého rozhodnutí. Ukázkou takového postupu může být situace na teologické fakultě, kde byl v lednu 1990 na návrh kardinála Tomáška jmenován děkanem Václav Wolf, což bylo schváleno státem i Vatikánem. Wolf později odmítal autoritu velkého kancléře fakulty pražského arcibiskupa Vlka s odvoláním na vyšší pověření přímo z Vatikánu.33
Od samého počátku na sobě pociťoval pravdivost tvrzení, že doma není nikdo prorokem. Zatímco na mezinárodním poli jeho kariéra a věhlas rostly, doma se problémy jen vršily. V souvislosti s jeho působením v Praze jsou zmiňovány čtyři „kauzy“, ke kterým se obsáhle vyjadřuje i ve svých bilančních rozhovorech v letech 2007 a 2010.34 Jiří Zajíc tyto kauzy ve své otázce formuloval následovně: „Integrace určitých skupin kněží působících před rokem 1989 v některých aktivitách tzv. „skryté církve“, řešení spolupráce kněží s předchozím režimem, včetně StB, dění na pražské teologické fakultě a konečně spor o katedrálu.“35 Omezím se na stručný komentář. Prvním bylo začlenění kněží z podzemních církevních struktur, které se nedařilo, neboť ne všichni se nechtěli zříct své služby z doby nesvobody a zpochybnit ji tím, že by se nechali znovu vysvětit, což bylo stanoveno jako podmínka jejich dalšího působení.36 Naopak ti, co v minulosti s režimem spolupracovali se přes opakované výzvy za tuto spolupráci veřejně neomluvili, takže to za ně musel udělat pražský arcibiskup sám.37 Jenže od poloviny 90. let se s postupným zpřístupňováním materiálů StB ukazovalo, že míra nepřiznané spolupráce byla mnohdy rozsáhlejší a církev se s ní dostatečně nevypořádala. Skandály kolem jednotlivých aktérů (např. kardinálova blízkého spolupracovníka historika Františka Holečka nebo generálního sekretáře České biskupské konference Karla Simandla) církev v očích veřejnosti poškodily. Autoritě arcibiskupa se postavila Katolická teologická fakulta, kterou děkan prof. Václav Wolf vedl k uzavřenosti vůči zbytku univerzity i vůči zahraničním institucím.38 Miloslav Vlk spor o fakultu později zhodnotil jako nejtěžší zkoušku svého biskupského působení.39 Zatímco v bilančním rozhovoru už jasně mluvil o nečestném způsobu, kterým se vedení fakulty zbavovalo některých vyučujících, v polovině 90. let jeho veřejný postoj tak jednoznačný nebyl.40 Např. když se v roce 1996 vedení KTF zbavilo Ivana Štampacha tím, že mu nejprve změnilo a poté neprodloužilo pracovní smlouvu, kardinál Vlk se ho nezastal a ještě ho za kritiku vedení KTF napomenul.41 Několik let trvající spor ukončila nucená správa rektora v letech 2001-2002. Fakultu se podařilo zachránit a provést potřebné reformy (např. umožnit denní studium i těm, kteří nesměřovali ke kněžství, včetně žen), jednalo se o další skandál, v němž se na veřejnosti projevily ostré spory uvnitř české katolické církve. Možná ještě víc fungování církve poškodila skutečnost, že řada absolventů z 90. let vnímala konflikt jako osobní spor autoritativního arcibiskupa a populárního pedagoga. Jedním z kontextů tohoto sporu v 90. letech byl kromě hledání identity a poslání církve fenomén polarizace, který zasáhl českou katolickou církev nepřipravenou na dialog, vzájemné naslouchání a toleranci k různým formám církevního života a zbožnosti.42 Arcibiskup Vlk, který na začátku svého působení tolik zdůrazňoval dialog, je nyní již obezřetnější. Např. ve sporu o časopis Anno Domini prosazoval, aby místo otevřeného dialogu především formovalo mladé lidi směrem k ideálům předkládaným oficiálním učením církve.43 Podle některých byl tento arcibiskupův vývoj důsledkem útoků a kritik z různých stran. Zatímco málo početná o to více hlasitěji vystupující konzervativní skupina tzv. tradicionalistů jej kritizovala pro jeho údajný liberalismus, kriticky uvažujícím katolickým intelektuálům čím dál víc vadil jeho autoritativní styl řízení arcidiecéze. Populární nebyl ani mezi kněžími arcidiecéze. Nedostatek důvěry a schopnosti vzájemné komunikace spolu s malým zapojením kněží vedl později ke ztroskotání arcibiskupova projektu tzv. plenárního sněmu, vyhlášeného v roce 1997 a završeného dvěma plenárními zasedáními v letech 2003 a 2005. Měl podpořit oživení církevního života v duchu II. vatikánského koncilu. Jenže ignorováním podnětů z více než 600 sněmovních kroužků se podařilo znechutit mnoho dosud aktivních laiků a odradit je od další spolupráce v katolické církvi, kde jejich názor nemá téměř žádný vliv.44
Samostatnou kapitolou byly nekonečné diskuse o restitucích a prohlubující se nedůvěra mezi katolickou církví a společností. Vlna sympatie k církvi z doby sametové revoluce se ukázala být příliš povrchní. Aktivity typu „zasvěcení našich zemí Kristu rukama Panny Marie“ (1993) nebo způsob kritiky uvedení filmu Poslední pokušení Krista (1994) přispívaly k neporozumění a odcizování. Tehdejší předseda vlády Václav Klaus obvinil katolickou církev, že si osobuje postavení, které jí nepřísluší. Mimoběžné myšlení bývá ilustrováno záznamem z diskuse v České televizi z 31. března 1997, kde na Vlkovu námitku, že jsme při transformaci ekonomické a politické nedali dostatečný akcent na transformaci srdce, Václav Klaus odpověděl: „Slovo transformace srdce, to jsem ochoten napsat knížku, že to je prázdný a svým způsobem neuchopitelný pojem.“45
Napětí ve vztahu mezi katolickou církví a státem se zřetelně projevilo především ve sporu o vlastnictví katedrály.46 Arcibiskupovo tvrzení, že mu jde především o spravedlnost nikoliv o majetek, nebylo přijato. Naopak byl mnohými vnímán jako hamižný prelát, který chce svatovítskou katedrálu předat Vatikánu. Jeho nabídka, že po uznání církevního vlastnictví katedrály jí daruje státu, bylo odmítnuto.47 Nakonec byla zklamána i jeho naděje vyslovená v lednu 2010 ohledně vyřešení sporu jeho nástupcem: „Doufám, že i můj nástupce půjde dál v tomto směru a věřím, že nakonec dosáhneme spravedlnosti. A pak může být řeč o nějaké společné správě.“48
Angažmá kardinála Miloslava Vlka v ekumenických aktivitách, jeho působení v mezinárodním kontextu, byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí (1993–2001), kardinálem (od 1994) a moderátorem setkání biskupů – přátel hnutí focolare (1994–2012), stejně jako jeho aktivitám po odchodu do důchodu (2010) bude věnována pozornost v dalším článku.
1 Pohřeb kardinála Miloslava Vlka. ČT24, 25.3.2017, 10:30. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11689129223-pohreb-kardinala-milos...
V pasáží o Miloslavu Vlkovi před rokem 1989 jsem se dopustil drobného omylu. Když byl v listopadu 1972 přeložen do Rožmítálu pod Třemšínem, tak se nejednalo o přeložení „mimo českobudějovickou diecézi“, ale mimo Jihočeský kraj, neboť tamní krajský církevní tajemník Leo Drozdek již nechtěl dát souhlas Miloslavu Vlkovi k duchovenské činnosti. Rožmitál pod Třemšínem spadá církevně pod českobudějovickou diecézi, územně správně od roku 1960 pod Středočeský kraj. V roce 1992 byl Miloslav Vlk jmenován čestným občanem Rožmitálu.
2 Výbornou a souhrnnou prací na toto téma zůstává CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská jednání 1968–1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2001. Cuhra např. uvádí, že v jednáních ve 2. polovině 70. let Vatikán navrhoval jmenování Karla Pilíka, Josefa Koukla a Františka Radkovského. Tamtéž, s. 110. Jméno Miloslava Vlka Jaroslav Cuhra ve sledovaných materiálech nezmiňuje.
3 Do Říma dorazil také olomoucký apoštolský administrátor biskup Josef Vrana (1905–1987), ale ze zdravotních důvodů po pár dnech spolu s královehradeckým kapitulním vikářem Karlem Jonášem odcestoval. Josef Vrana 30. listopadu 1987 zemřel. Souhlas Vatikánu s vysvěcením tohoto předsedy české části prorežimního Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris v roce 1973 byl považován za úspěch komunistického režimu a projev slabosti vatikánské východní politiky. Agostino Casaroli (1914–1998), který vedl jednání s Československem ve svých pamětech uvedl, že alespoň částečně zchladil euforii státních představitelů z Vranova svěcení, když bezprostředně po něm oznámil, že druhý den dojde ke zveřejnění jmenování litoměřického biskupa Štěpána Trochty (1905–1974) kardinálem.
4 Kromě toho byl apoštolský administrátor v Trnavě Ján Sokol (nar. 1933) jmenován pomocným biskupem. O rok později se stal trnavským arcibiskupem.
5 Výraznou pomocí byl pro kardinála Tomáška od roku 1988 jeho osobní sekretář Vladimír Vyhlídka (1925–2011), původně emigrant a absolvent české koleje Nepomucenum v Římě, kde byl v roce 1969 vysvěcen. Po návratu do Čech získal v roce 1973 státní souhlas k výkonu duchovenské služby pouze v pohraničních farnostech (Krajková, Oloví). Od roku 1986 v důchodu. S ohledem na své jazykové znalosti pomáhal kardinálovi vyřizovat korespondenci a zprostředkovat kontakt se zahraničními hosty, kterých v pražském arcibiskupském paláci přibývalo. Řadu oficiálních zahraničních návštěv politiků u kardinála Tomáška zahájil v lednu 1988 Helmut Kohl. SVOBODA, Bohumil. Na straně národa: kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965–1989). Praha: Vyšehrad, 2006, s. 170, 175. Velkou slávou, která se konala za účasti téměř desítky zahraničních kardinálů a řady arcibiskupů a biskupů, byla oslava 90. narozenin kardinála Tomáška dne 1. července 1989. Obsáhlou dokumentaci přinesly Informace o církvi, 1989, č. 8, s. 2–7.
6 Kromě nuncia se zvláštním posláním Francesca Colasuonna (1925-2003), který byl spolusvětitelem, se svěcení zúčastnili krakovský arcibiskup kardinál Franciszek Macharski (1927-2016) a biskupové z Berlína, Míšně, Vídně a Mnichova. Viz zpráva Biskupské svěcení v Praze. Informace o církvi, 1988, č. 7, s. 4–6. Karel Otčenášek, tehdy administrátor v Trmicích byl kvůli tomu předvolán k pohovoru na krajský sekretariát pro věci církevní. Pan Otčenášek je biskup! Informace o církvi, 1988, č. 8, s. 8–9.
7 Několik tisíc věřících, přítomnost řeholníků v řádových oděvech, přestože jejich řády stát neuznával, ale i absence projevu představitelů prorežimního sdružení Pacem in terris ilustrovalo rostoucí sebevědomí některých věřících a slábnoucí komunistický režim. SVOBODA, Bohumil. Na straně národa: kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965–1989). Praha: Vyšehrad, 2006, s. 181. Viz též BALÍK, Stanislav a HANUŠ, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: CDK, 2007, s. 104–105.
8 Stranou ponechávám jmenování biskupů na Slovensku: Františka Tondry (1936–2012) spišským biskupem a slavnostním uvedením Jána Sokola do trnavského arcibiskupského úřadu, při kterém veřejně vystoupil státem neuznávaný biskup Ján Chryzostom Korec (1924–2015).
9 Sbor vyjádřil plný souhlas a podporu prohlášení kardinála Františka Tomáška „Všemu československému lidu“ z 21. prosince 1989. Podepsáni jsou čtyři biskupové, kromě již zmíněného Františka Vaňáka, Josefa Koukla a Antonína Lišky také Karel Otčenášek (1920-2011), apoštolský administrátor královehradecký, a tři administrátoři – kapitulní vikáři: Ludvík Horký (Brno), Karel Jonáš (Hradec Králové) a Josef Kavale (České Budějovice). Prohlášení. Katolický týdeník, 42, 1990, č. 1, 7.1.1990, s. 6.
10 Za československou stranu byl pověřen jejím vedením Josef Hromádka (nar. 1936), tehdejší synodní senior Českobratrské církve evangelické (1987–1990), předseda Ekumenické rady církví a zároveň zástupce ministerského předsedy pro náboženské záležitosti (místopředsedou vlády byl od 10.12.1989 do 27.6.1990). Josef Hromádka se zároveň obrátil na československé velvyslanectví v Římě o okamžité jednání ohledně obsazení královehradecké diecéze. Informace českého vysílání Vatikánského rozhlasu z 6. prosince 1989. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/radiovaticana/watermarked/1989/1989_12.pdf
V rozhovoru Josef Hromádka během svého jednání ve Vatikánu v polovině prosince 1989 uvedl, že uzavření otázky obsazení královehradeckého biskupství je jedním z účelů jeho cesty. K dotazu na obsazení dalších stolců Hromádka uvedl, že vláda nemá žádné námitky, tudíž je to záležitost kanonického šetření ze strany papežského stolce, která „budou provedena v lednu, pokud nebyla průběžně prováděna“. Viz české vysílání Vatikánského rozhlasu z 19. prosince 1989. Tamtéž.
Vatikánský rozhlas v souvislosti se jmenováními v únoru 1990 konstatoval, že i ostřílené vatikanisty udivilo zrychlené tempo obsazování biskupských stolců v ČSR. Prý se tak ukázalo farizejské tvrzení předešlých představitelů režimu, že potíže byly na straně Vatikánu. Viz české vysílání Vatikánského rozhlasu ze 14. února 1990. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/radiovaticana/watermarked/1990/1990_02.pdf
11 Soukromá audience Jaroslava Škarvady u papeže Jana Pavla II. se uskutečnila 3. ledna 1990 odpoledne. Viz české vysílání Vatikánského rozhlasu ze 4. ledna 1990. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/radiovaticana/watermarked/1990/1990_01.pdf
Při předvánoční návštěvě Jaroslava Škarvady v Praze jej provázel Tomáš Halík, který 23. prosince 1989 vzal Škarvadu na setkání Občanského fóra. Václav Havel se při té příležitosti zmínil, že kdyby se stal prezidentem, velice rád by pozval papeže k návštěvě, nejlépe co nejdříve. Biskup Škarvada to považoval za nemožné, neboť taková návštěva se plánuje zhruba dva roky. Po návratu do Říma Škarvada tlumočil toto neformální pozvání papeži a ke svému překvapení dostal pozitivní odpověď. Návštěva papeže se nakonec uskutečnila v dubnu 1990. HALÍK, Tomáš, JANDOUREK, Jan. Tomáš Halík: ptal jsem se cest. Praha: Portál, 1997, s. 165.
12 Na programu bylo po úvodním pozdravu kardinála Františka Tomáška duchovní slovo do této doby od Karla Pilíka, poté přednáška Tomáše Halíka o obnově církve a národa dnes (tomuto programovému textu se dostalo velké publicity, např. vyšel v Katolickém týdeníku 1990, č. 2, s. 1 a 6), Miloslava Vlka na téma Kněz a veřejný život, Radima Palouše o úkolech křesťanů a občanských iniciativách, Aleše Opatrného o programu kněžské práce pro nejbližší dobu, Dominika Duky o službě řeholí ve společnosti, Otto Mádra o současném vývoji poměru státu k církvi a na závěr slovo k dnešku od Josefa Zvěřiny. Na své tehdejší vystoupení později vzpomínal Tomáš Halík a uznal, že „nadhodnotil stav a možnosti církve... předpokládal jsem, že většina kněží jsou osobnosti jako Zveřina a Mádr... pak jsem musel s lítostí zjistit, že čtyřicet let komunismu církev zdevastovalo daleko více, než jsem se domníval.“ HALÍK, Tomáš, JANDOUREK, Jan. Tomáš Halík: ptal jsem se cest. Praha: Portál, 1997, s. 162–164. Zprávu o kněžském dnu přinesly Informace o církvi, 1990, č. 1, s. 11–12.
13 Dne 6. února 1989 byl jmenován biskupem v Nitře Ján Korec (1924–2015, biskupské svěcení obdržel tajně již v roce 1959), 14. února byli jmenováni: Miloslav Vlk v Českých Budějovicích, Vojtěch Cikrle (nar. 1946) biskupem v Brně, Rudolf Baláž (1940–2011) v Bánské Bystrici, Eduard Kojnok (1933–2011) v Rožňavě a Alojz Tkáč (nar. 1934) v Košicích.
O měsíc později následovalo jmenování šesti pomocných biskupů. Dne 17. března 1990 byli pro pražskou arcidiecézi jmenováni František Radkovský (nar. 1938) a František Lobkowicz (nar. 1948), pro olomouckou Josef Hrdlička (nar. 1942) a Jan Graubner (nar. 1948), pro trnavskou Dominik Tóth (1925–2015) a Vladimír Filo (1940–2015).
S jistou nadsázkou situaci ilustruje Jan Jandourek, který v závěru svého rozhovoru s Danielem Hermanem uvádí, že jej během studií tipovali jednoznačně na jednoho z příštích českobudějovických biskupů: „Kdybychom byli zlomyslní, řekli bychom, že bohoslovců bylo odtamtud tak málo, že se mitry časem mohl dočkat každý druhý.“ HERMAN, Daniel. JANDOUREK, Jan. Daniel Herman: srdcem proti ostnatému drátu. Praha: Portál, 2013, s. 149.
14 Na cestu vyrážel již s vědomím, že bude jmenován, neboť jak je zvykem, musel s tímto krokem před jeho oficiálním zveřejněním souhlasit. Podle údajů v životopisu Tomáše Halíka se jednalo o návštěvu Vídně, Salzburgu, Grazu, Mnichova a Lince za účelem navázání kontaktů s německými a rakouskými biskupy. Životopis v datech, Dostupné z: http://halik.cz/cs/o-halikovi/zivotopis/zivotopis-v-datech/
15 Ve svém životopisu k roku 1987 uvádí Tomáš Halík navazování kontaktů s polskými biskupy a katolickými intelektuály, dále pak se zástupci komunity v Taize, v Praze setkání s Rogerem Schutzem, zakladatelem Taize, Jeanem Vanierem, zakladatelem hnutí Archa. V roce 1988 první setkání s dalajlámou, s Christophem Schönbornem (nar. 1945, od roku 1991pomocným biskupem ve Vídni, od roku 1995 vídeňským arcibiskupem). Životopis v datech, Dostupné z: http://halik.cz/cs/o-halikovi/zivotopis/zivotopis-v-datech/
16 HALÍK, Tomáš, JANDOUREK, Jan. Tomáš Halík: ptal jsem se cest. Praha: Portál, 1997, s. 166-167.
17 Ještě jsem si nezvykl, že jsem biskupem. Katolický týdeník, 2014, č. 40. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/jeste-jsem-si-nezvykl-ze-jsem-biskupem.html
18 František Radkovský v roce 2014 vzpomínal: „Zajeli jsme na návštěvu na biskupství do Rakouska a Německa zjišťovat, jak se vlastně řídí církev. Nikdo to totiž pořádně nevěděl a tušili jsme, že do toho někdo z nás „spadne“. První byli Miloslav Vlk a Vojtěch Cikrle – to jsme si vyposlechli z rádia ještě během této cesty! Hned druhý den jsme šli do prodejny liturgického oblečení a v žertu jsme dnes kardinálu Vlkovi říkali „Vaše Excelence“. Dlouho mi ta legrace nevydržela – zavolal si mě biskup Liška s tím, že papež chce mě a Františka Lobkowicze jmenovat pomocnými biskupy. „Řada je teď na vás,“ dozvěděl jsem se. Prý mohu odmítnout, ale Svatému otci se „ne“ neříká. Do druhého dne jsem se musel vyjádřit. Jel jsem za P. Karlem Pilíkem do Karlína a povídám mu: „Průšvih, mám být biskupem!“ On se rozesmál, že to není průšvih, ale vůle Boží. Tak jsem to vzal.“ Ještě jsem si nezvykl, že jsem biskupem. Katolický týdeník, 2014, č. 40. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/jeste-jsem-si-nezvykl-ze-jsem-biskupem.html
19 Karel Pilík patřil k blízkým poradcům kardinála Františka Tomáška, který jej v roce 1990 jmenoval rektorem obnoveného semináře v pražských Dejvicích. Po návratu dosavadního rektora české koleje Nepomucenum v Římě Karla Vrány do Prahy byl koncem roku 1993 jmenován novým rektorem. Po vážném onemocnění byl nucen vrátit se do Prahy, kde v budově pražského semináře žil a působil až do své smrti. PILÍK, Karel. Není trní bez růže. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007.
Za pokus o oslabení dominance biskupů z hnutí focolare považuji jmenování dvou pomocných biskupů v Praze v prosinci 1996. Stali se jimi Václav Malý (nar. 1950) a Jiří Paďour (1943–2015, od roku 2001 biskupem-koadjutorem v Českých Budějovicích, 2002–2014 českobudějovickým biskupem). Oba byli určitým způsobem propojení s předlistopadovým disentem. Naopak zřejmě posledním biskupem jmenovaným z řad hnutí focolare byl Pavel Posád (nar. 1953), který se krátce po svém svěcení v roce 2004 psychicky zhroutil a nebyl schopen vykonávat svůj úřad. Od roku 2008 je pomocným biskupem v Českých Budějovicích.
20 „Šel jsem za ním úmyslně, abych přes něj měl kontakt na lidi z podzemní církve. Na ty, kteří budovali paralelní církevní strukturu a tajně, jaksi do rezervy, světili nové kněze,“ citovala slova Miloslava Vlka PIRNOSOVÁ, Blanka. Koho má za zády? : čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka. Nové Město: Praha, 2002, s. 111. Na své působení v Českých Budějovicích vzpomínal Václav Dvořák v knižním rozhovoru DVOŘÁK, Václav. Čím to je, že jste tak klidný?. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. Stručná vzpomínka na Václava Dvořáka v Getsemanech: HRADILEK, Pavel. Plnokrevný celibátník Václav Dvořák. Getsemany, 2008, září. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/1830
21 Václav Dvořák vzpomínal, že biskup Vlk s myšlenkou fakulty příliš nesouhlasil, ale dal Dvořákovi volnou ruku. Tomu se podařilo pro novou fakultu získat důležité kontakty s lineckou a pasovskou fakultou. DVOŘÁK, Václav. Čím to je, že jste tak klidný?. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 152.
22 Hermanova maminka byla Vlkovou spolužačkou z gymnázia, což prý při výběru nehrálo roli. Důležitější bylo Hermanovo nadání a komunikační schopnosti. Např. od poloviny 80. let Daniel Herman spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa, od prosince 1989 oficiálně. HERMAN, Daniel. JANDOUREK, Jan. Daniel Herman: srdcem proti ostnatému drátu. Praha: Portál, 2013, s. 44–46. V rozhovoru pro Seznam 22. března 2017 Daniel Herman uvedl, že je představil společný známý v polovině 80. let na hlavním nádraží, kdy Herman byl student a Vlk pracoval v archivu banky (což bylo v letech 1986–1988). Na jaře 1990 ho Vlk pozval ke spolupráci na sekretariátu na biskupství v ČB. Hodně spolu souzněli. Herman měl jít v roce 1990 studovat na univerzitu do Vídně, ale dal přednost Vlkovi. 5 let byli nejbližší spolupracovníci. Rozhovory: Svatého Víta chtěl darovat státu, ale bylo z toho ubohé hašteření. Herman vzpomíná na kardinála Vlka, 22. 3. 2017. Dostupné z: https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/svateho-vita-chtel-darovat-statu-ale...
23 Viz např. zpráva Začínáme od nuly. Katolický týdeník, 1, 1990, č. 12, 25.3.1990, s. 1.
24 Ještě před založením teologické fakulty došlo ke zřízení tříletého katechetického studia s perspektivou přípravy a formace laiků pro potřeby církve. Viz rozhovor Vytvořme prostředí odpuštění a smíření: Rozhovor s biskupem Miloslavem Vlkem před jeho odchodem z Českých Budějovic do Prahy. Výhledy, 1991, č. 8, s. 4.
25 Za konkrétní příklad znamení obnovy uvedl v rozhovoru posvěcení a otevření nové kaple nad Stožcem.
26 „Jestliže si neuvědomíme, že je zapotřebí osvobodit se od zátěží a nenávisti z minulosti, nemůžeme postupovat dopředu. Jestliže neuvěříme, že odpuštěním člověk láme začarovaný kruh, ve kterém se lidstvo pohybuje, jestliže je nenávist vytloukána nenávistí, jestliže nepřijmeme smíření jako řešení vymanit se z tohoto řetězu, tak se budeme utápět a utopíme se v budoucnosti právě v těchto vodách.“ Tamtéž.
27 O odpoledním ekumenickém setkání dne 4. června 1990, při kterém byl vztyčen šestimetrový kříž viz zpráva Sblížení církví. Lidová demokracie, 7. června 1990, s. 4.
28 Předsedou biskupské konference byl zvolen pražský arcibiskup František Tomášek, místopředsedou spišský biskup František Tondra. Předsedou českomoravského sboru biskupů se stal olomoucký arcibiskup František Vaňák, předsedou slovenských biskupů se stal nitranský biskup Ján Chryzostom Korec. Generálním sekretářem biskupské konference se stal František Radkovský. Všech pět uvedených biskupů zároveň tvořilo stálou radu. Biskupská konference ustavena. Katolický týdeník, 1990, č. 17, s. 4.
29 Zasedání biskupské konference. Katolický týdeník, č. 22, s. 4. Později byl v letech 1994-2009 členem Papežské rady pro sdělovací prostředky. Viz rozhovor Nikoliv mediální strategie, ale působení Ducha svatého. Zpravodaj pražské arcidiecéze, duben 2015, č. 4, s. 5.
30 „Bude úkolem odborníků – v prvé řadě českých teologů – vymezit přesněji místo, které mistru Janu Husovi přísluší mezi reformátory církve, vedle jiných známých postav českého středověku jako byli Tomáš ze Štítného nebo Jan Milíč z Kroměříže.“ Promluvy Jana Pavla II. v Československu. Katolický týdeník, 1990, č. 20, s. 3.
31 Promluvy Jana Pavla II. v Československu. Katolický týdeník, 1990, č. 20, s. 4.
32 HERMAN, Daniel. JANDOUREK, Jan. Daniel Herman: srdcem proti ostnatému drátu. Praha: Portál, 2013, s. 46-47.
33 Dodnes se objevují mylné informace o tom, že Wolf byl na fakultu dosazen ještě komunisty (viz např. jinak velmi dobrý text Josefa Greše v Lidových novinách 25. 3. 2017 s názvem Kardinál, jenž přemohl arcibiskupa). Dodnes mi není zcela jasné, kdo a kdy povolal Václava Wolfa na KTF po listopadu 1989. Ivan Štampach v roce 1996 tvrdil, že mu o svém připravovaném povolání na fakultu říkal Wolf již na jaře 1989. Děkanem teologické fakulty byl od roku 1978 až do sklonku roku 1989 František Vymětal (1920–2000), do jisté míry prototyp kolaborujícího kněze v době normalizace. Pro množství jiných funkcí (poslanec České národní rady a Federálního shromáždění ČSSR, předseda Pacem in terris) se těžko mohl dobře věnovat fakultě, navíc byl ve vyjednáváních s Vatikánem vehementně prosazován na jmenování biskupem. Dá se předpokládat, že existoval nějaký plán s fakultou a jejím vedením. Otázkou je jaký. Každopádně v polovině prosince 1989, kdy po určitém váhání rezignovalo po výzvě kardinála Tomáška několik nejvíc zkompromitovaných vyučujících (včetně Vymětala), se dobového dopisu Oty Mádra kardinálu Tomáškovi iniciativy na fakultě ujal Stanislav Prokop (nar. 1946, na fakultě působil od roku 1983 a musel ji opustit v roce 2004 po zveřejnění informací o jeho spolupráci s StB) a Josef Koukl (1926–2010, na fakultě učil morálku od roku 1974, v červenci 1989 byl jmenován sídelním biskupem v Litoměřicích). Už tehdy se uvažovalo o tom, že Wolf bude novým děkanem. Coby vedoucí teologické komise sboru ordinářů byl považován v oficiální části církve za teologickou autoritu, navíc s pověstí mučedníka vyhozeného v době normalizace (1977) z fakulty. Viz VAŇÁČ, Martin. Svérázný Václav Wolf oslavil 75. narozeniny. Getsemany, 2012, č. 4, s. 102-107. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/2914 Později Oto Mádr vzpomínal, že Václav Wolf už od samého počátku používal nečestných způsobů. Např. odmítnul návrat Mádra na fakultu pod záminkou, že „je něco v Římě proti Mádrovi“. Ten si však telefonicky přes přítele Waltera Kaspera ověřil, že Kongregace pro nauku víry o něm žádné negativní záznamy nemá. MÁDR, Oto. V zápasech za Boží věc: vzpomínky, texty a rozhovory. Praha: Vyšehrad, 2007, s. 74.
Autorita neoficiálních církevních struktur, Josef Zvěřina, byl v lednu 1990 pověřen starostí o nově zřízené tříleté dálkové studium teologie pro laiky, dále byl pověřen dalšími úkoly, ale v srpnu 1990 předčasně zemřel.
34 Jedná se o rozhovory s Jiřím Zajícem, které jsou k dispozici na blogu kardinála Vlka: Sedmnáctileté ohlédnutí, 16.5.2007. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=119 Bilanční rozhovor – 1. část, 4.1.2010. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396 Bilanční rozhovor – 2. část, 5.1.2010. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=397 a Bilanční rozhovor – 3. část, 6.1.2010. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=398
35 Bilanční rozhovor – 1. část, 4.1.2010. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396
36 Celou řadu textů k tomuto tématu naleznou zájemci v archivu časopisu Getsemany. Tématu Církev v podzemí byla věnována ročenka Getseman z roku 1995. Z množství literatury k tématu skryté církve je možné doporučit kvalitní historickou práci FIALA, Petr a HANUŠ, Jiří. Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Brno: CDK, 1999 (což je přepracované a doplněné vydání knihy z roku 1994), která vyšla i v němčině: FIALA, Petr a HANUŠ, Jiří. Die verborgene Kirche: Felix M. Davídek und die Gemeinschaft Koinótés. Paderborn: Schöningh, 2004. Velkou kritiku sklidila práce Ondřeje Lišky, která vyšla v roce 1999 LIŠKA, Ondřej. Církev v podzemí a společenství Koinótés. Tišnov: Sursum, 1999 a o čtyři roky později v německém překladu: LIŠKA, Ondřej. Jede Zeit ist Gottes Zeit: die Untergrund-Kirche in der Tschechoslowakei 1948-1989. Leipzig: Benno, 2003. Pavel Hradilek kritizoval obě vydání: HRADILEK, Pavel. Jaká byla církev v podzemí? Getsemany 1999, č. 3. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/2548 a HRADILEK, Pavel. Fabula secundum Lupum. Getsemany, 2003, č. 4. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/513 Jiné srovnání obou knih viz např. JANDEJSEK, Petr. Dvě knihy o podzemní církvi. Getsemany, 1999, č. 4. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/2562. Osobní svědectví přináší dvě knihy Jana Konzala: knižní rozhovor s Bobem Fliedrem KONZAL, Jan. Zpověď tajného biskupa. Praha: Portál, 1998 a kniha KONZAL, Jan. Duch a nevěsta: z dějin církevního podzemí ve 2. polovině 20. století. Brno: CDK, 2010. Z aktuální literatury je možné doporučit publikovanou disertaci z univerzity v Tübingen PREUNKERT-SKÁLOVÁ, Petra. "Die ganze Welt schaut zu, wie sie uns um Gott betrügen": Ekklesiologie und Pastoral der tschechischen Untergrundkirche. Ostfildern: Matthias-Grünewald Verlag, 2016.
37 „Připravoval se zákon o lustracích. Ten se sice na církevní oblast nevztahoval, ale nám šlo o to vytvořit zdravé vztahy důvěry. Ještě než ten zákon vyšel, napsal jsem všem kněžím důvěrný dopis, ve kterém jsem se na ně obrátil s prosbou, že pokud někdo z nich se nějak dostal do soukolí StB, aby přišel, abychom o tom promluvili, abych je mohl případně hájit, kdyby byli napadáni. Přišlo asi 10% kněží z naší diecéze. Zkušenost z těchto důvěrných rozhovorů byla pro mě velmi hluboká. Viděl jsem najednou, že kněží, kteří v době komunismu byli osamoceni a neměli zastání od nikoho, byli snadno zranitelní a mnohdy podlehli velkému, nelidskému nátlaku a vyhrožování. Chápal jsem, že ne každý je zrozen pro hrdinství, a pochopil jsem, jak k té „spolupráci“ docházelo a jaké to bylo trauma. Mnozí se omlouvali, někteří se i zpovídali, jiní žádali pokání…
Viděl jsem však snad u všech, kteří přišli, upřímnou lítost, bolest nad tím, že se nechali dotlačit do takové pozice, i když jsem neviděl – a jsem přesvědčen, že byli upřímní – že by někomu nějak citelně ublížili. Církev jako ideologický nepřítel byla nejvíce v zájmu StB. Z materiálu Archivu bezpečnostních složek byla ke 20. výročí pádu komunismu připravena výstava „Pronásledování katolické církve v letech 1950-1960“, aby bylo naznačeno, jakému tlaku byla církev vystavena. Požádal jsem je, aby o tom pohovořili – je-li to možné – i ve farnosti, aby se omluvili nebo aby o tom napsali. Dokázali to jen dva. Čekal jsem, že takových činů bude více, ale nedočkal jsem se toho ve větší míře. A tak jsem sám tehdy k postní době roku 1992 napsal pastýřský list „Církvi, čiň pokání!“ a pak i velký omluvný článek do Mladé fronty „Církev a lustrace““ Bilanční rozhovor – 1. část, 4.1.2010. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396
38 „Děkanem se stal prof. Wolf s potvrzením tehdejšího kardinála Františka Tomáška a „úchvalou“ vatikánské kongregace pro vysoké školy. Všichni s tím samozřejmě souhlasili, protože P. Václav Wolf byl dobrým a věrným učitelem, za komunismu byl pronásledován, vyloučen z tehdejší fakulty. Já jsem měl pocit, že se nemusím o fakultu jako její kancléř – při všech ostatních starostech v diecézi – příliš starat, protože je v dobrých rukou. Brzy však nastaly problémy. Já jsem chtěl, aby na fakultě studovali také laici, a nejen muži, ale i ženy. Pan profesor chtěl, aby fakulta byla v podstatě jen pro odbornou přípravu a vzdělávání kněží a jáhnů. Můj úmysl blokoval stanovením podmínek přijímacího řízení a různými obstrukcemi, např. při odvolání nepřijatých kandidátů (doklady jsou o tom ve spisovně arcibiskupství i fakulty). Nebylo možné s ním vést dialog a dohodnout se. Když jsem ho pozval k rozhovoru, seděl, mlčel a nekomunikoval. Také při budování učitelského sboru měla fakulta „přísná kritéria“. Dbalo se na to, aby se na fakultu nedostal někdo s „nekompatibilními“ názory nebo lidé blízcí kancléři fakulty. Tak se mezi učitele dostal bez mého vědomí a dovolení i tehdejší rektor semináře, což dokumenty o semináři a fakultě nedovolovaly. Vedení fakulty nemělo žádný plán pro zajištění odborného růstu a rozšiřování řad učitelů. Někteří „nekonformní“ učitelé, např. prof. Zedníček, Tomáš Halík a další, měli potíže a vedení fakulty se některých zbavilo nečestným způsobem (např. doc. Ivana O. Štampacha). Učitelský tým, senát fakulty i ostatní studenti byli dobře „zpracováni“, takže nebyla legální cesta ke změně.“ Bilanční rozhovor – 1. část, 4.1.2010. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396
39 „Tento boj o fakultu byl nejtěžší zkouškou mého biskupského působení, protože jsem byl podezříván, že jsem svobodný zednář a liberál. Dokonce byl sestaven dvaatřicetistránkový pamflet „Pokoncilní vývoj katolické církve v českých zemích“ – taková snůška výmyslů a lží. Byl sestaven tradicionalistickou skupinou na Moravě a rozeslán na všechna biskupství a jiné instituce. Významnou část tvoří otázka Vatikánem povoleného podávání přijímání na ruku… Pod textem se podepsal pan Marian Frank, alias Šimčík, bydlící v Norimberku.“ Bilanční rozhovor – 1. část, 4.1.2010. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396 Tento text s podtitulem Pokus o analýzu je uveden dopisem datovaným 3. března 2000.
40 Dlužno říct, že pozice arcibiskupa Vlka byla ve sporu s fakultou ztížena rozdílným postojem biskupů. Kromě litoměřického biskupa Koukla, který se zastával prof. Wolfa se např. za smírné jednání s ním v dopisu kardinálovi ze dne 23. listopadu 1997 přimlouval také českobudějovický biskup Antonín Liška. Největší podporu prof. Wolfovi poskytoval tehdejší nuncius Giovanni Coppa (1925-2016, nunciem v Československu 1990-1992 a v ČR 1993-2001), který za Vlkovými zády zprostředkovával Wolfovi přímý kontakt s kurii a příslušnou kongregaci. Zpětně viděno arcibiskup Vlk situaci na KTF dlouho ignoroval. Přitom měl dostatek zpráv o tamní neudržitelné situaci a o zacházení s nepohodlnými lidmi (např. protokol o dehonestujícím disciplinárním řízení s Tomášem Halíkem z 5. června 1992, které lze srovnávat s výslechy StB, sám Halík je později komentoval: „Připomnělo mi spíše komise, jež jsem zažil ze strany totalitního režimu.“), přesto nejvíc reagoval na svůj spor o autoritu s Wolfem a rozčiloval se nad jeho výroky proti němu. Vysvětluji si to tak, že Vlk neměl představu o alternativě a Wolfovi přes všechny výhrady velmi dlouho věřil (respektoval jeho postoj za totality). V roce 1991 Vlk urovnal s rektorem UK „trapnou záležitost“, když KTF neoznámila UK volbu děkana. Když byl v prosinci 1993 Wolf opět zvolen děkanem, v době Vlkovy nepřítomnosti a prostřednictvím nuncia požádal o schválení kongregaci, Vlk volbu sice vetoval, ale po příslibech své veto odvolal (zřejmě také cítil, že nemá silnou podporu v kongregaci a nechtěl jít do sporu). Konflikt vypukl až po další Wolfově volbě děkanem v prosinci 1996. Po sporech byl nakonec v březnu 1997 zvolen děkanem Polc, který byl pod vlivem Wolfa. Problémy se statuty, neexistujícím doktorandským studiem, studiem pouze pro kandidáty kněžství atd. se tak stejně nevyřešily. A ještě v roce 1999 Vlk uvažoval, že odmítnutí statutu KTF akademickým senátem UK by byl mezinárodní skandál, který by se dal v kontextu nevyjasněných vztahů státu a církve využít v prospěch církve. Mám pocit, že tento spor byl veden především na osobní rovině. Scházela mu větší snaha hledat širší konsensus a vhodný model působení KTF, stejně jako podporu mladých teologů.
41 Arcibiskup Vlk Štampacha kritizoval mimo jiné za informace o agentech StB na KTF, které tehdy bez konkrétních údajů potvrdil Václav Benda. Až o pár let později se jejich pravdivost potvrdila. V soukromé korespondenci se Vlk čím dál více i o kauze Štampacha zmiňoval, ale veřejně se k němu nevyjádřil. Arcibiskupem jmenovaná komise rozvázání pracovního poměru se Štampachem přezkoumala a ve zprávě z 18.10.1996 konstatovala, že nebyl porušen zákon. Když kardinál Vlk 30.9.1997 udělil prof. Wolfovi první napomenutí, zmínil i kauzu Štampach, „která byla po lidské stránce z Vaší strany velmi málo citlivá (jeho chyby nechávám stranou)“. Určitým paradoxem bylo, že po pedagogicky výborném a odborně zdatném (podílel se na českém vydání Langovy dvoudílné fundamentální teologie, která nahradila příšerná a zastaralá skripta Josefa Kubalíka a kam přispěl vlastní částí o ekumenismu a také vydal samostatnou knihu Nástin ekumenické teologie) nastoupil dlouholetý agent StB Karel Simandl. Dokumentaci sporu o KTF viz Průvodce kauzou pražská Katolická teologická fakulta. Dostupné z: http://souvislosti.cz/100/pruvodce.html
42 Tématu polarizace se věnoval studijní den ČBK 20. března 2000 v Olomouci a navazující kolokvium, uspořádané CMTF UP v Olomouci dne 22. června 2000, jehož příspěvky byly publikovány AMBROS, Pavel et al. Polarizace české katolické církve?. Olomouc: Centrum Aletti, 2000.
43 Viz např. rozhovor Jana Spousty s Janou Zajícovou Ádéčko: Hledání zralé lidskosti a autentické víry. Getsemany, 2004, č. 2. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/628
44 Můj kritický komentář viz VAŇÁČ, Martin. Odbytý sněm české římskokatolické církve. Getsemany, 2005, č. 9, s. 198-200. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/766
45 Viz dokument Odcházení kardinála Miloslava Vlka, premiéra ČT2, 14.5.2017. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/217562215500003... K diskusi o transformaci se později kardinál Vlk vyjádřil na svém blogu: Základ reforem. 10.4.2013. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=699 Složitá jednání mezi státem a církví v 90. letech z pohledu katolické církve shrnuje dokument ČBK Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1900-2000. Praha: Sekretariát ČBK, 2001. Dostupné z: https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/297_00297/17-stat-a-c...
46 „Z hlediska práva není sporu o tom, že katedrála nebyla „znárodněná“ a že patří církvi. Téměř dvacetiletý proces je klasickou ukázkou ubohé úrovně našeho soudnictví, ve kterém formální důvody snadno vítězí nad spravedlností. Jen podotýkám, že Hrad chce nejen katedrálu, ale zvláště domy kolem katedrály, z jejichž pronájmu má pěkný příjem. Ale jistě jde i o katedrálu samu. Chápu, že katedrála svou polohou tvoří jakési „logo“ našeho – jak mnozí říkají – nejateističtějšího státu. Její umístění uprostřed vládních budov mluví o někdejší spolupráci církve a státu, o službě církve pro stát. Konaly se tam královské korunovace, což byl církevní obřad „pomazání krále“ – služba, kterou církev poskytovala hlavě národa. Ano, jsou tam pohřbeni i králové, Karel IV. a další. Církev dávala panovníkům toto privilegium, možnost být pohřbeni v katedrále. Dnes stát žádnou službu od církve nechce, ani Te Deum po zvolení prezidenta, a tak ani katedrálu k ničemu nepotřebuje.“ Bilanční rozhovor – 1. část, 4.1.2010. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396
47 „Já jsem si ovšem dobře vědom symbolického významu katedrály pro celou českou společnost, a proto jsem před zhruba deseti léty navrhoval, že jí katedrálu daruji, když stát jasně uzná, že patří církvi, aby toto mé gesto nemohlo být nějak zpochybňováno. To však tehdejší premiér Václav Klaus odmítl. Tím byla tato má nabídka zmařena …“ Tamtéž.
48 Jeho nástupce arcibiskup Dominik Duka bezprostředně po svém nástupu do úřadu dočasně ukončil spor o katedrálu společným prohlášením s prezidentem Václavem Klausem (v květnu 2010). Tvrzení, že součástí memoranda byla i džentlmenská dohoda, podle které se arcibiskupství vzdalo nároku na 9 objektů výměnou za příslib dvou jiných, Zeman i Klaus v říjnu 2013 popřeli. Nároky církve byly označeny za neoprávněné a ministr vnitra Martin Pecina úřednické vlády premiéra Rusnoka v demisi pohrozil zákonným opatřením, které by vyňalo celý areál Pražského hradu ze zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Při neexistenci rozpuštěné sněmovny a konstelaci v Senátu bylo přijetí tohoto opatření reálné. Kardinál Duka musel ustoupit, žaloby o určení vlastnictví byly staženy a po složitých jednáních se dospělo k dohodě až v červenci 2015. V prohlášení se církev zavázala, že se vzdá všech majetkových nároků v areálu Pražského hradu a za to obdrží dvě jiné nemovitosti, které je povinna do pěti let opravit. Dohody o vydání nebo o využívání nemovitostí byly nakonec podepsány 4. března 2016. Kardinál Miloslav Vlk opakovaně chystané dohody označil za „protizákonné a protiústavní“. Ve smlouvách je závazek, že církev oba přebírané objekty, které jsou ve „značně neuspokojivém stavu“ (Nové probošství a areál Jiřského kláštera), do pěti let na vlastní náklady opraví, jinak hrozí smluvní pokuta ve výši jednoho miliónu za každý rok prodlení. Pětiletý závazek je zajímavý i proto, že se k němu církev (resp. konkrétní církevní právní osoby, např. Metropolitní kapitula) zavázala pod silnou patronací arcibiskupa, který se letos v dubnu dožil 74 let a do církevním právem požadovanému podání rezignace mu tudíž zbývá již jen rok. Případné negativní důsledky této dohody zřejmě zdědí jeho nástupce.
- Verze pro tisk
- Pro psaní komentářů se přihlaste nebo zaregistrujte.
Poslední komentáře