Jste zde

Uther Pendragon, otec krále Artuše

ÚVOD

Postava Artušova otce Uthera Pendragona, kterou ze střípků starších motivů poskládal dohromady v monumentálního literárního hrdinu kanovník Geoffrey z Monmouthu (asi 1095–1155), je dodnes populární a vzbuzuje přirozenou zvědavost. Která historická osobnost se za Utherem skrývá? A skrývá se za ním vůbec nějaká?

Přirozeně, kdykoli se historik (nebo pseudohistorik) domnívá, že objevil „zaručeně pravého“ krále Artuše“, „objeví“ zároveň i jeho otce. Žádný „pravý“ Artuš – tedy aspoň takový, jakého nám představuje galfridiánská a postgalfridiánská literatura - nikdy neexistoval. Žilo však několik králů či náčelníků podobného jména (nebo aspoň s přezdívkou „Arth“, „Medvěd“) a ti splynuli nakonec v osobnosti ideálního vladaře, v němž přetrvaly rysy medvědího héroa z úsvitu dějin. Protože za Utherem se skrývá víc, než by se mohlo zdát, načrtnu – velice stručně – některé možné předobrazy historické a potom se obrátím na pomoc do oblasti mytologie. Jedině tak se nám může podařit aspoň částečně odhalit Utherův původ.

Hledání historického Uthera (slepá ulička)

Protože artušovských (a tudíž i utherovských) hypotéz je celá řada, uvedu pro příklad tři z nich, které měly největší ohlas.

Začátkem devadesátých let minulého století oprášili Martin Keatman a „historický detektiv“ Graham Phillips teorii, uveřejněnou v roce 1884 sirem Johnem Rhysem, podle níž je legendární král Artuš totožný s Owainem „Bělozubým“ z velšského Rhosu. Rhys vycházel především z neprůhledné zmínky ve spisu mnicha Gildy „Moudrého“ O dobytí a pádu Británie, kde je Owainův syn Cuneglas osloven jako „vozataj z Medvědího útočiště“; a ze zprávy o tom, že Maelgwyn z Gwyneddu zabil svého nejmenovaného strýce, ztotožněného právě s Owainem. Utherem by tedy zákonitě byl Owainův otec Einion „Zbrklý“, který se podílel na vyhnání irských nájezdníků ze severního Walesu kolem poloviny 5. století. Tato hypotéza má dnes četné zastánce, stejně jako odpůrce.

Už v 18. století se objevil názor, že králem Artušem byl ve skutečnosti Athruis, syn krále Meuriga z Gwentu, který je tudíž dalším adeptem na roli Uthera Pendragona. Athruis je zmiňován ve slavné Llandaffské knize,1 neboť se zúčastnil – s titulem krále - jako svědek případu majetkového převodu. Tento záznam se však překvapivě nachází mezi dokumenty, v nichž vystupuje jeho otec Meurig a nejedná-li se o chybné vložení, byl možná otcovým spoluvladařem. Nelze ani vyloučit, že stárnoucí Merurig abdikoval v Athruisův prospěch – stejně jako se vzdal trůnu pro svého syna Meurigův otec Tewdrig Je ovšem nepochybné, že Athruis zemřel dříve než jeho otec a Meuriga pak na trůně vystřídal Athruisův syn Morgan „Dobrodinec“. Doba vlády těchto králů není jistá, nejspíš se však jedná o 7. století. – Dnes už je hypotéza o „gwentském Artušovi“ prakticky opuštěná.

Uvedu teď ještě jednoho „pravého“ Artuše a tudíž i „pravého“ Uthera. Novinář Simon Keegan v knize Pennine Dragon. The Real King Arthur of the North (New Haven Publishing, 2016) vychází ze skutečnosti, že nejstarší zmínky o Artušovi mají vztah k dnešní severní Anglii a jižnímu Skotsku. Artuš je podle něj totožný s Arthwysem, vládcem Ebraucu (čili Yorku), žijícím snad počátkem 6. století. Ovšem krom jména v rodokmenu o něm nevíme nic. Jeho otec – tedy předpokládaný Uther – se uvádí jako „Mar“ nebo „Mor“, což může být zkomolené slovo „Mawr“, „Veliký“. Ovšem to je pouze přídomek a znamenalo by to, že skutečné jméno Artwysova otce je ztraceno. Dost možná však – hovoříme tu o silně romanizované oblasti – se jedná o vlastní latinské jméno „Marius“.

Hledat Uthera Pendragona mezi lidskými hrdiny nevede nikam. Kolik je Artušů, tolik je Utherů. Zatímco se však dříve tématem téměř bezvýhradně zaobírali seriózní badatelé (sir John Rhys, Rev. Sabine Baring-Gould aj.), dnes se ho stále častěji zmocňují senzacechtiví diletanti, což je veliká škoda. - Ale dříve, než se ponoříme do mytologie, obraťme se k člověku, který – na rozdíl od těch předchozích - měl zřejmě skutečný podíl na formování Utherovy postavy. Nebyl to však Briton, Ir ani Říman, nýbrž norský viking.

Norský Uther

Velšské letopisy nám k roku 918 stručně sdělují, že „Other přichází do Británie“.2 Trochu sdílnější je Anglosaská kronika: „V tomto roce přibylo z jihu, z Bretaně, válečné loďstvo nájezdníků a spolu s nimi dva jarlové Othor a Rhoald/Hroald a pluli západním směrem, dokud se nedostali do ústí Severnu, i vpadli do Walesu, byli všude po pobřeží, kde jim to vyhovovalo, zmocnili se Camlaca, biskupa z Ergyngu a odvedli ho s sebou k lodím; pak ho král Edward vykoupil za čtyřicet liber. Potom se celé vojsko útočníků pozdvihlo k nájezdu na Ergyng, následně se střetli s muži z Herefordu a Gloucestru a nejbližších pevností – ti s nimi bojovali a zahnali je na útěk, zabili Rhoalda/Hroalda a zabili jarlovi Othorovi bratra, jakož i velkou část vojska útočníků…3

Othorovo jméno se nápadně podobá Utherovu a přízvisko „Dračí Hlava“ může být odkazem na vyřezávané dračí hlavy, zdobící přídě vikingských lodí. Že Geoffrey z Monmouthu (Historie králů Británie, kn. VIII., 1) použil tuto historickou zprávu k vytvoření nehistorického příjezdu nehistorického Uthera (a jeho historického bratra Aurelia Ambrosia/Ambrosia Aureliana) z Bretaně do Británie, je spíše jisté, než jen pravděpodobné.4 Nicméně, Utherův příběh se zdá být přece jen starší než nájezdy vikingů.

Velšský Uther

Příběh o tom, kterak čaroděj Merlin změní Utherovu podobu, a chlípný král má pak na hradě Tintagelu pohlavní styk s Igernou, manželkou cornvallského vévody Gorloise, je obecně známý – opět díky Geoffreyovi z Monmouthu (Historie králů Británie, VIII., 19). Ve velšské verzi ovšem Uther žádného čaroděje nepotřebuje, kouzla totiž sám bezpečně ovládá, ba ještě je učí i druhé: „Tři velká očarování ostrova Británie. (…) A očarování Uthyra/Uthera Pendragona, které učil Menwa, syna Teirgwaeddova.“5 Menw je čaroděj z družiny Artušovy, schopný měnit svou podobu.6 Tomuhle se tedy naučil od Uthera? Kdo vlastně ten Uther je - král nebo čaroděj? Čarodějný král? Nebo božstvo?

To, že v „temném věku“ nevládli Cornwallu (Kernow) vévodové, nýbrž králové, můžeme přejít jako drobnou nepřesnost, podstatnější je, že nikde v pregalfridiánských textech se cornwallský vladař jménem Gorlois nevyskytuje. Jméno si nicméně Geoffrey z Monmouthu tak docela nevymyslel, podobný výraz, totiž „Gorlassar“, zřejmě nalezl v „Písni o smrti Utherově7, připisované bardu Taliesinovi, pocházející ale až z 9. – 11. století. Doslovně se tam říká:

Jméno Gorlassar mi bylo dáno, můj pás je duhou kol nepřátel mých. Býval jsem knížetem v Temnotách, ten, do mne zaklel, mne do koše vložil…“8

Básník hovoří o sobě a je zřejmé, že se ztotožňuje s polomytickým Taliesinem, který má silné vazby na zásvětí. Jméno můžeme rozložit na slova „gor“ a „glassar“, což znamená „zářící“ a „modrý“, nikoli „Modrý smalt“ jak se domnívá John Matthews, který navíc mylně předpokládá, že je tu Gorlassarem míněn Uther.9 Tady se už na historické půdě rozhodně nenacházíme.

Že Uther nemůže nebýt božstvem, to je ostatně patrno i z velice staré velšské básně Artuš a vrátný (též Pa gwr, podle prvních slov), dochované v Černé knize carmarthenské, kde čteme:

Mabon am mydron guas uthir pen dragon.“10

Neboli:

Mabon, syn Modron, služebník Uthera Pen Dragona.“

Nebo také:

Chlapec, syn Matky, služebník Strašlivé Dračí hlavy.“

Protože Mabon je bezpochyby keltské božstvo, známé i na kontinentě pod jménem Maponos či Maponus,11 můžeme směle předpokládat, že jeho pán také asi nebude smrtelníkem. Který keltský bůh se za Utherem skrývá, to nám napoví příběh o početí Mongana.

Irský Uther

A zde ten příběh máme: Král Fiachna z Dal nAraide se vypraví za moře, pomoct svému příteli, králi Aedanovi „Proradnému“, v boji se Sasy.12 Jeho manželku Caintigern mezitím navštíví vznešený cizinec a oznámí jí, že manžel se nachází ve velkém nebezpečí, nicméně že on je ochoten ho zachránit, pokud spolu počnou syna. Královna souhlasí a cizinec slib splní – zachrání Fiachnovi život a důstojně mu oznámí, co s jeho ženou dělali. Fiachna se šťasten vrací domů a syna, který se pak narodí, vychová jako vlastního – vždyť Mongan není obyčejné dítě, nýbrž plod spojení boha a smrtelnice. Cizinec odhalil totiž už dříve královně Caintigern svou totožnost tímto čtyřverším:

Vracím se domů, sinavě modrý úsvit se blíží: Manannan, syn Lirův, je jméno toho, kdo tě navštívil.“13

Takže, nikdo menší, než bůh moře. - Příběh upomíná na početí Héraklovo, kdy olympský Zeus na sebe vezme podobu krále Amfitriona a má poměr s jeho ženou Alkménou.14 Kult Héraklův pravděpodobně do Británie zanesli řečtí obchodníci, rozhodně se však šířil prostřednictvím Římanů – ti mu říkali „Hercules“. I když lákavou hypotézu Augusta Hunta o Herculově svatyni na Tintagelu15 nelze spolehlivě doložit, velká popularita tohoto antického héroa mezi Britony se odráží ještě i ve středověké velšské poezii (Marwnad Erof/Ercwlf). Geoffrey z Monmouthu Herculovy příběhy nepochybně znal, a s největší pravděpodobností měl možnost se seznámit i s příběhem neobyčejného početí Monganova.

Spojení příběhu s artušovským cyklem je ještě umocněno zprávou o Monganově smrti, kterou nacházíme v – poměrně spolehlivých – Tigernachových letopisech k roku 627 (August Hunt uvádí rok 625): „Mongan, syn Fiachny Lurgana, byl udeřen kamenem od Artuira, syna Britona Bicoira, i zemřel.“16 A Artuir je samozřejmě variantou jména Artuš.

Závěr

Historický předobraz král Uther nemá, leda snad v tom, že k základnímu charakteru mořského boha, s oblibou navštěvujícího ložnice osamělých žen, připojil kanovník Geoffrey epizodu ze života vikingského jarla, jež se odehrála na počátku 10. století. Svého literárního hrdinu pak autor umístil do 5. století a důvtipně ho učinil bratrem římského aristokrata Ambrosia Aureliana. (O dalších historických nemožnostech – například napojení Uthera na rod uzurpátora Konstantina III. – netřeba se jistě ani zmiňovat.) Ať už však na Geoffreye z Monmouthu pohlížíme jakkoli, jedno mu rozhodně upřít nemůžeme: dokázal z rozličných osob a událostí smělou - až bezohlednou - fabulací vytvořit velkolepý příběh, který se dosud neomrzel.

1 Též Liber Landavensis je sbírka legend a listin právního charakteru. Vznikla v první polovině 12. století přepsáním starších dokumentů, z nichž nejstarší zřejmě pocházely už z konce 6. století.

2Otter venit in Britaniam.“ Annales Cambriae, http://www.vortigernstudies.org.us /artsou/annales.htm

4 August Hunt, The story of Uther and Igerne, https://www.faceofarthur.org/uk/articles/guestdan5.html

6 Mabinogi, Zvláštní vydání, Brno, 1995, str. 109.

7 The Death-song of Uthyr Pendragon, in: https://www.maryjones.us/ctexts/llyfrtaliesin.html

8 Protože velmi temný text nedává v překladu z roku 1868 dobrý smysl, použil jsem překlad Grahama Thomase. In: August Hunt, The story of Uther and Igerne

9 Matthews, John, Taliesin. Last Celtic Shaman, Aquarian Press, London, 1991, str. 307.

11 Vlčková, Jitka, Encyklopedie keltské mytologie, Libri, Praha, 2002, str. 197.207.

12 Snad je míněna bitva u Degsastanu, k níž došlo asi roku 603. Vojsko northumbrijského krále Aethelfritha tam porazilo Iry a zahnalo jejich velitele Aedana na útěk. Viz. Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů (I, XXXIV.), Argo, Praha, 2008, str. 86. K Aedanovi viz též. Gruber, Martin, Madoc, bratr krále Artuše, Getsemany/308 (říjen 2018), in: https://www.getsemany.cz/node/3576

14 Graves, Robert, Řecké mýty, Československý spisovatel, 2010, str. 450.451

15 Hunt, August, The story of Uther and Igerne.