Jste zde

Výzva: pište svoje ekumenické příběhy

Obracím se na čtenáře Getseman a případné další zájemce, kteří se ve svém životě potýkají s radostmi ale i komplikacemi spojenými s ekumenismem, aby sepsali svoje příběhy a posílali mi je na emailovou adresu: ekumenismus@seznam.cz

V první řadě bych je chtěl soukromě využít pro rozšíření vlastních obzorů a jako případný materiál (anonymizovaný) při výuce ekumenické teorie a praxe. Po případném souhlasu a další domluvě s autory by bylo možné některé vybrané příběhy publikovat.

Při svém dlouhodobém zájmu o ekumenismus, kterému se věnuji zhruba 25 let, považuji za důležité kromě různých teologických přístupů a církevních dokumentů sledovat konkrétní osobní příběhy. Z vlastní zkušenosti vím, jak mohou být zajímavé a inspirující. Na přelomu 90. let 20. století jsem se například podílel na projektu České křesťanské akademie s názvem Aufbruch, v rámci kterého jsme ještě s jedním spolupracovníkem vedli a vyhodnocovali rozhovory o ekumenické praxi v životech několika osobností. Bylo pro mne zajímavé sledovat, jak se někteří lidé už dávno ve svém svědomí vypořádali se situacemi, které přináší např. život ve smíšených manželstvích. Rovněž si vzpomínám, jak jsem pohoršil proslulého prof. Václava Wolfa (1937-2019), když jsem některé ze svědectví tohoto výzkumu zařadil do své magisterské práce na KTF UK o ekumenismu v České republice. Při obhajobě mi z papírku četl některé předpisy Ekumenického direktáře, které, jak se ukázalo v následné diskusi, jsme znal o trochu lépe než on. Podstatnější mi však přišlo, že kromě určitých předpisů jsou tu konkrétní lidé, kteří při poctivé snaze o věrnost své církevní tradici se odvažují hledat nové cesty, ke kterým se často dopracovali až po delší zkušenosti, rozhovorech a modlitbách. Při úvahách o ekumenismu jsem už tehdy nepovažoval za správné argumentovat jen a pouze předpisy, ale i živou vírou v praxi konkrétních lidí. Ostatně i proto je mi blízké, když současný papež František jako jeden ze čtyř principů, které představil ve svém do jisté míry programovém dokumentu, v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium z 24. listopadu 2013, uvádí: Realita je důležitější než idea (viz EG, 231-233).

Podobně zajímavá byla zkušenost s anketou o eucharistii resp. večeři Páně, kterou jsem inicioval na stránkách Getseman v roce 2003 v souvislosti s diskuzemi o možnostech společného slavení při příležitosti prvního ekumenického Kirchentagu v Berlíně. Velká část odpovědí byla zajímavá a část z nich dodnes využívám při výuce a přednáškách na toto téma poté, co uvedu stanoviska jednotlivých církví a některé předpisy.

Rozmanité ekumenické příběhy poslouchám a čtu už řadu let. Často mohou posloužit i jako povzbuzení tváří tvář skeptickým vyjádřením některých církevních představitelů, kteří někdy jen dokola opakují, proč není možné v ekumenických vztazích postoupit o krok dále. Ostatně i nedávná ekumenická výročí (např. připomínka jubilea reformace v roce 2017) se zdají být dalšími promarněnými šancemi pro nějaké konkrétní průlomy v ekumenické praxi jednotlivých církví. Takže se zdá, že přes proklamovanou důležitost ekumenismu, o kterém tři poslední papežové prohlásili, že patří k prioritám jejich pontifikátu, v podstatě většině církevních představitelů vyhovuje status quo.

Na druhou stranu Společné prohlášení u příležitosti katolicko-luterské připomínky reformace, podepsané při příležitosti návštěvy papeže Františka ve švédském Lundu 31. října 2016, podle mne celkem trefně vystihuje „zkušenost bolesti“ věřících ve smíšených manželstvích a zodpovědnost pastýřů: „Mnozí členové našich komunit touží po společném přijímání eucharistie u jednoho stolu, jakožto konkrétním vyjádření plné jednoty. Známe zkušenost bolesti těch, kteří sdílejí celý svůj život, ale nemohou sdílet výkupnou přítomnost Boha u eucharistického stolu. Uznáváme svoji společnou pastorační odpovědnost odpovědět na duchovní žízeň a hlad našeho lidu být jedno v Kristu. Vroucně si přejeme, aby tato rána v Kristově Těle byla zahojena. Toto je cílem našich ekumenických snah, ve kterých chceme pokračovat také obnovením našeho nasazení v teologickém dialogu.“ Kromě toho je prohlášení zakončeno výzvou určenou všem luterským i katolickým farnostem a komunitám, aby „byly odvážné a kreativní, radostné a plné naděje a nadále se nasazovaly v tomto velkolepém dobrodružství, jež nás čeká“.1

Ostatně podobnou výzvu k aktivnímu hledání nových cest obsahovala i odpověď papeže Františka na otázku po možnostech eucharistické pohostinnosti při návštěvě v luterském kostele v Římě dne 15. listopadu 2015: „Co mohu s manželem dělat, aby mne Večeře Páně doprovázela v mé cestě? To je problém, který si každý musí zodpovědět. - Jeden můj přítel, který byl pastor, mi jednou řekl: 'My věříme, že Pán je tam přítomen. Je přítomen. Vy věříte, že Pán je přítomen. A pak tedy, jaký je rozdíl?' Ach, ta vysvětlování, interpretace. Život je větší, než vysvětlování a interpretace. – A stále se vztahujte ke křtu a vyvozujte z něj vše další. Jedna víra, jeden křest, jeden Pán, říká sv. Pavel. Nikdy si nedovolím udílet nějaká povolení, protože to není v mé kompetenci. Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Mluvte s Pánem a jděte dál. Více si neodvážím říci.“

Tyto výzvy si vzali za své mimo jiné biskupové v Německu, kde je ekumenická praxe velmi živá a často předchází to, co je na oficiální úrovni možné. Jejich pokus o otevřenější přístup k praxi eucharistické pohostinnosti (tj. možnosti nekatolických křesťanů, převážně manželek či manželů žijících ve smíšených manželstvích s katolíkem, přijímat eucharistii při katolických bohoslužbách) na úrovni německé biskupské konference narazil na nesouhlas přehlasované menšiny a kritiku z Říma (což vznáší otázku, zda to s deklarovanou podporou decentralizace myslí skutečně vážně). Nakonec to řeší jednotliví biskupové na úrovni vlastní diecéze.

Při studiu této problematiky jsem mimo jiné narazil na knihu autorského kolektivu o ekumenismu psaném životem, který shrnuje řadu příběhů lidí a jejich zkušenosti s ekumenismem.2 Jeden z těchto příběhů najdete v tomto čísle Getseman. V srpnu tohoto roku jsem se také zúčastnil „ekumenického pohřbu“ katolického křesťana v jednom evangelickém sboru ve středních Čechách, kde byl zesnulý spolu se svojí manželkou evangeličkou aktivním členem, proto si zde přál i pohřeb. Při obřadu bylo zmíněno, že zesnulý měl v evangelickém sboru v roce 1971 „ekumenickou svatbu“ za účasti evangelického i katolického duchovního. Uvědomil jsem si, že i u nás existuje plno zajímavých příběhů „ekumenických životů“, které by stálo za to zaznamenat.

Proto jsem se rozhodl zveřejnit tuto výzvu. Těším se na vaše příběhy a postřehy, o které se v případě zájmu podělím i na stránkách Getseman v příštím roce, pokud se na tom s vybranými pisateli domluvím.

1 Viz Vaňáč, Martin. Buďte odvážní a kreativní! K návštěvě papeže Františka ve Švédsku. Christnet, 9. 11. 2016. Dostupné online: http://www.christnet.eu/clanky/5807/budte_odvazni_a_kreativni.url

2 Flachsbarth, Maria, Heyder, Regina, Leimgruber, Ute (eds.). Ökumene, die das leben schreibt. Konfessionelle Identität und ökumenisches Engagement in Zeitzeuginnenberichten. Aschendorff, 2017.