Petrova služba

Sir 39, 8-14; Mt 16, 13-19

(1992)

Text znáte důvěrně; dovolím si upozornit na souvislost patrnou až při konfrontaci obou dnešních lekcí. Při prvním povrchním čtení (i já jsem tomu zpočátku tak rozuměl) jako by dnešní liturgie chválila moudrost, tu moudrost, která činí lidi úspěšnými. Ten text ovšem chválí výslovně tu moudrost, kterou dal Bůh. Ne každá moudrost pochází z Boha. Evangelium v dnešním úryvku dialogu Ježíše a Petra totiž připomíná, jakou zvláštní moudrost si žádá věc božího království.

Co bude podle Ježíše rozhodující pro budoucí Petrovu roli - být oporou „těch ostatních“? Ježíš tu roli později ještě podmíní Petrovým obrácením; dnešní úryvek však naznačuje, že Šimon dokázal prvý krok pro obrácení nutný: otevřít se Božímu zjevení.

Zjevením nemyslím jakýsi seznam pravd, ani nějaké naukové finesy. Víme s jistotou, že Petrovo krédo bylo tehdy mnohem jednodušší než je naše dnešní, formule vyznání víry měla v dobách apoštolů doslova pár vět. Jejich víra však musela být a byla přinejmenším tak spolehlivá a mocná, jako je víra dnešních křesťanů Pánu oddaných. Jde o to, jakou ta víra má nosnost, co unese. A to právě těsně souvisí s uměním zůstat otevřen zjevení.

Dobře to demonstruje Petrovo vyznání víry v mesiáše. Víra v mesiáše nebyla tehdy ničím zvláštním, mesiáše vyhlížel a nacházel kdekdo. Ale jen málokdo dokázal na takovou víru zavěsit celou tíhu své praktické existence. Tak třeba učenci kolem chrámu v podání evangelistů moc dobře věděli v době narození Páně, co naznačuje Písmo o mesiáši. Přesto sami do Betléma nevyšli; jejich „víra božímu slovu“ byla spíš ideologií než vírou získávající lidské srdce.

Také desítky let poté bylo snadné naletět nějaké vzrušující zprávě, ale nesnadné uvěřit a odevzdat se radikálně nové situaci. Vždyť ta myšlenka, že právě tenhle Galilejec Ježíš je mesiášem tedy Bohem pomazaným, ta byla zcela bláznivá. Na Ježíšovi vůbec nebylo takové pomazání znát - a nikdo z lidí by nemohl podat svědectví, že se něco takového tehdy a tehdy stalo, byl tam ten a ten. Jistě, Ježíš dělal divy a znamení budící úžas. Ale jak dokazuje samo Písmo, nebyl tehdy zdaleka jediným divotvůrcem. To jenom nám, křesťanům odmalička, křesťanům odjakživa vyrůstajícím v rámci křesťanské kultury, připadá samozřejmé, že každý ze svědků takové události musel uvěřit v božství Ježíše. Divy dělal tehdy leckdo, a ne vždy jen podvodníci; také prorokovat uměl leckdo. Na Ježíšovi poznala víra cosi jiného: Ježíš sám byl božím zjevením, na Ježíšovi mohl i člověk porozumět, jak jedná neviditelný a nespočitatelný Bůh, jak vypadá milost. Ale takové porozumění se rodilo pomalu a s nesnázemi.

Snad právě tato schopnost porozumět zjevující se klíčové pravdě „Emanuel - Bůh je s námi a pro nás“ - předurčila Petra k tomu, aby byl později v dobách zlých oporou těm druhým. A to je podstata Petrova úkolu na zemi: být oporou, být skálou. Až se všichni ostatní budou otřásat, ohlížet se a hledat orientaci, až budou zmatení, až budou zastrašováni, tehdy musí promluvit někdo, kdo umí rozpoznat - ne svou moudrostí, ale svým pokorným nasloucháním Božímu hlasu - kde je záchrana. Ti zmatení se potřebují opřít o toho, který dovede rozpoznávat; jestliže ten jim řekne: „neboj se“, bude to slovo prorocké.

Takový člověk, který umí Bohu pokorně naslouchat a sám ve své nejistotě se opírat o jistotu Boží, ten teprve může svazovat a rozvazovat, aniž udělá v srdcích lidí víc škody než užitku. Ten může být oporou, jakou hledáme v jistotě domova.

Všichni potřebujeme domov, všichni potřebujeme místo, kde smíme být tím, kým jsme; doma můžeme odložit všechny ty povinné postoje, smíme být skleslí, smíme se radovat, smíme jásat vstříc. Takové domovy kdysi apoštolové pro následování Nazaretského opustili, ale člověk by neměl být odsouzen k trvalému bezdomoví. Někdy domov nepostrádáme, někdy však rozhodne o bytí nebo nebytí. Kdo jej chce pak narychlo zbudovat, bude zklamán. To tedy se stalo úkolem Petrovým (a po něm i trvalým úkolem všech autorit v církvi): měl být skálou chránící proti nejistotám všeho druhu právě ty, kteří bezelstně vyšli povoláni svým Pánem a nemají tedy své domovy zbudované. To přechodné bezdomoví není jen důsledkem celibátu; je to důsledek povolání za Kristem Ježíšem, který, jak známo, sám nevlastnil ani tu střechu nad hlavou. A všimněte si: pro tuto službu Petra nepředurčovaly jeho osobní charakterové či mravní vlastnosti, ale víra otevírající lidské srdce tak, aby mohl vejít zjevující se král slávy.

Zdá se, že církev si později navykla nabízet jiný typ pomoci či záchrany: raději bude vládnout, a lidu prý prostě zabrání být méně dobrým nebo zlým. Nastoupí prý na místo Kristovo a bude bdít nad doslovností formulací vyznání, nad jejich zkamenělými formami. Je pak k mání jen jistota moci, údajné přesily. A tak už potom potkáte biskupa jen s pontifikálními insigniemi. Církev už musí mít razítka. A musí mít své profousy a náhončí.

Dnes církev dá na to, na co dá svět. A podle toho vybírá své Petry; učené nebo aspoň učenlivé, neoblomné, diplomaty. Nikdo se v konkláve neptá po obrácení, nikdo se nezajímá, jestli se kandidát jen tak veze na víře svých předků, anebo zda víra kandidáta nese, anebo on nese svou vírou jiné. Ptají se, jaký poměr bude mít ke kurii, k té či oné mocnosti, k celibátu, k majetku. Zjišťují se mnohé důležité věci. Jenže mnohý dnešní bezprizorný marně vyhlíží skálu, na které by si chvilku odpočinul.

Možná, že je pak znamením doby, abychom se ujali každý a každá petrovské služby aspoň pro své nejbližší. Vždyť do každého z nás křest zasel také povolání pastýřské. Takové povolání chce moudrost, která se nefasuje na vysokých školách ani u církevního notáře. Chce to pokornou odvahu sdílet s bližními svou vlastní důvěru ve zjevujícího se Pána, odvahou být jim skálou, být pro ně tím, který rozpozná pro ty ostatní příchod Páně; kdo rozpozná, že kolem jde nikoliv nazaretský tesař, ale mesiáš. Že ten mesiáš nepřišel vyhladit ze světa potraty, AIDS či antikoncepční pilulky nebo ženitbu kněží, ale zachraňuje zjevováním své osobní důvěry v Abba. Papež je dnes příliš zaměstnán, nemá čas být skálou, musí reprezentovat církevní moc ve světě všelijakých mocí. Naše charisma po dlouhá léta spící by se tedy mělo probudit a petrovsky pomáhat těm, kdo potřebují rozpoznat pravou synovskou a pravou otcovskou lásku. Bližní to potřebují proto, že každý člověk občas potřebuje slyšet něco, co mu bylo včera ještě samozřejmé, ale dnes už - zdá se - nefunguje.

To je tedy také ona moudrost, o které byla řeč zpočátku - ta poněkud nenormální moudrost, která lidi nenafukuje, ani jim nedává do ruky moc nad druhými. Je to moudrost, která je prvotřídní oslavou boží. Tím se bude dít sláva boží, sláva toho ukřižovaného, který vůbec nebyl viděn jakožto mocný: bude mocně dosvědčován. Nazaretský nebyl nikdy svými současníky vnímán jako druhá božská osoba, ani ve svých mocných činech nebyl viděn jako Boží Syn. Jako božího Syna ho uměla vidět až víra. Této víře můžeme sloužit také my. Tím, že ten malinký ohníček, tu jiskřičku, která je v každém člověku nám blízkém, že ji budeme ochraňovat; že bude zaštítěna a podepřena, kolísá-li.