Jste zde

Sv. Jana Nepomuckého 16.5.

autor: 

Sk 12, 24-13, 5a; J 12, 44-50

Rodí se Janové (Miláček a Nepomucký)

Je to vskutku "dobrá zpráva": Pán si vybírá pro službu. Povolává i vyvoluje. Ale jak jsme dnes slyšeli, ten jediný, kterému byl dán veškerý soud nad celým stvořením, ten prohlašuje, že nepřišel soudit, právě naopak. A tak má každý z nás odsouzení zcela ve své moci - máme je každý jen ve své hrsti.

Je to ovšem tvrzení odvážné; ostatní evangelisté jsou v téhle věci mnohem zdrženlivější. Kdo byl Jan, aby mohl vykládat Ježíše takto, a dokonce mu taková tvrzení vložit přímo do úst?

V těch několika málo letech Ježíšova veřejného působení byl ještě mladíčkem. Sám začal u Jana Křtitele - zřejmě mu ten přísný a nesmlouvavý prorok imponoval osobně i názory: Radikalismus mladé obvykle přitahuje. Ale Křtitel jej poslal za Ježíšem. Ježíš ovšem byl docela jiný než Křtitel: Zdaleka ne tak přísných mravů. A na leccos měl značně odlišný názor od všech ostatních učitelů: nad mnohým dosud důležitým jako by mávl rukou, jiné zase zdůrazňoval a vyžadoval. A tak Jan Ježíše střídavě opouští a znovu vyhledává.

Jan byl vlastně dítětem štěstěny. Měl dlouho příliš bezpečné zázemí: měl Křtitele, ke kterému by se mohl vrátit; měl přátele v nejvyšších kruzích Izraele; nepatřil mezi nemajetné, spíš naopak; byl mladý, nebyl tedy poznamenán zkušeností žalostných selhání; konečně Ježíš sám jej zařadil do úzkého výběru ze svých dvanácti vyvolených. Jenže Hospodina jako "Boha-pro-mne" objeví teprve ten, kdo už nemá žádná zadní vrátka, kdo je právě v tomto bodě docela chudý či zchudlý. Proto k tomu muselo dojít.

Byl to mladík výbušný (Ježíš mu přezdíval "Syn hromu"); dovedl se rozzlobit a žádat oheň a síru na hlavy těch, kteří nebyli ochotni poslouchat (jistěže tehdy nezralé!) úvahy Ježíšových učedníků. A nepřipadalo mu neskromné či nepatřičné aspirovat na křeslo nejbližší budoucímu trůnu Mesiáše.

Celý svět Syna hromu se zhroutil v jediné noci, ve které viděl Boží království mizet v nenávratnu. Příští den Ježíš opravdu zemřel.

Jan se tehdy zachoval velice zvláštně: Zcela netakticky a neprozřetelně se exponoval na popravišti, aby pomohl Marii přežít: Nebyla a nemohla mu být tehdy matkou Mesiáše či dokonce Boha; Mesiáš a tím méně Bůh přece neprohrává! Viděl v ní člověka, kterého připravili o všechno, člověka zbaveného jakéhokoli smyslu života, člověka v té nejhorší myslitelné existenciální nouzi. Rozumně vzato, měl stejně prázdné ruce jako Matka a neměl, co by jí nabídl. Mohl jen nést tíhu prohry spolu s ní až do konce. Musel vědět, že mu to nemůže projít. Ale už nedbal na žádná zadní vrátka. Už nežil ani pro sebe, ani pro ideu - potřeboval jej člověk vedle něho.

To rozhodlo: Syn hromu umřel ten pátek s Ježíšem. Snad proto také právě on neměl več doufat, když viděl prázdný hrob: Ideologie byla mrtva bezpečně. Zatím se učil žít jinému poznání - poznání moci solidarity vydávající se místo druhého.

Tenkrát o Velikonocích asi ještě nevěděl, že právě tomuto říkal Ježíš "láska" - to pochopil až mnohem později. Ale ze stejného důvodu právě on měl aspoň pochopení pro Magdalenino "vidění" - rozuměl, že měla Ježíše strašlivě ráda. A právě tento podstatně lidský a lidsky vnímavý postoj mu umožnil uvěřit - vlastně poprvé uvěřit naplno a doopravdy. Poprvé tak, že i kdyby Kristus byl mrtev, přesto žije, je zde bez nadsázky živý. Tehdy zapustilo "hořčičné zrno" kořínky - a roztrhlo i skálu jeho nátury.

Po létech svého "druhého" života píše tento bývalý Syn hromu Apokalypsu, aby dosvědčil druhým, o čem se sám z vlastní zkušenosti přesvědčil: Beránek je hoden docela všeho v nás a z nás, je víc, než všechny myslitelné životní jistoty a zadní vrátka. Janovy vztahy k lidem s věkem neodumírají, ale zrají: Píše-li dopis, tedy doslova něžně. Musí-li pokárat, tedy s něžností (nemyslitelnou například u Pavla) A právě proto se jeho evangelium (ať už je zapsal sám či někdo z jeho nejbližších) znovu a znovu obírá pojmy láska, vzkříšení, život, pravda. Pravda je mu sjednocení se Životem, protože život je přece jen tam, kde je Duch, poslaný týmž Ježíšem, který je navěky živ. Chce všechny přesvědčit, že správnou cestou (pro všechny schůdnou) k pravdě je cesta Magdalenina - milovat ne méně než k sebezapomenutí a sebepřekročení. Jen něčím tak člověka plně angažujícím jako je jeho přirozená schopnost milovat - jen tím se člověk stává schopným žít navždy v jednotě se Zmrtvýchvstalým.

Právě jen díky Janově svědectví můžeme vytušit za jinak mnohem podrobnějšími zprávami synoptiků, kdo byl - a především kdo je skutečný Ježíš, který zemřel a přesto je živ. Právě z Janovy interpretace pramení velikonoční radost církve - Ježíš je opravdu cestou přístupnou i nám i všem po nás. Jan ukazuje, že nemá smysl ptát se, jak se to "opravdu" stalo, ale že o všem rozhoduje s konečnou platností úsilí svůj život s Ježíšem sjednotit. Právě to učiní takové sjednocení pravdou, skutečností.

A tak rozhodla - jak se zdá - o našich dvoutisíciletých dějinách i ona prostá lidská solidarita s ženou, které zabili syna. Láska totiž je to, co v lidském světě nemusí zemřít ani v takových situacích, kdy umírá i ideologie. Jestliže víra otevírá bránu - a víra je darem, nikoli přirozenou výbavou - pak láska, lidská láska je klíčem, prosbou, jakoby svátostí víry.

Apoštolův jmenovec doktor Johánek z Pomuku se svému vzoru v mnohém nepodobal. Církev se ve světě za těch 13 století mezi životy obou důkladně zabydlila: Byla si už jista svými články víry i společenským postavením. Johánek jako prelát zdá se nijak nevybočoval z řady - úřadoval jako jiní a vymáhal církevními tresty své soukromé dluhy stejně jako všichni slušní preláti tehdy. Rozhodně nepatřil k těm, kteří by riskovali hledání nových cest nebo nových interpretací evangelia.

Ale přišla chvíle, kdy se ocitl jakoby v Janově pozici pod křížem: Bylo třeba lidsky věrně stát za člověkem, který se stal obtížným těm nejmocnějším, a to bez nejmenší šance vyhrát: I Johánek se tímto zásadním rozhodnutím vzdává nejen všech společenských pozic, svého zajištění, ale i počestného způsobu smrti. V katově sklepě ztrácí smysl fráze, tam obstojí jen pravda, Janova a tedy i Ježíšova pravda.

Vůbec nevadilo, že generální vikář už nedostal příležitost prokázat životem, že s Kristem se nejen umírá, ale také vstává k životu popravdě plodnému. V Kristových očích to zřejmě není nutné - vždyť Ježíš nepotřebuje nic vyšetřovat, nepřišel soudit, on své dobře rozpoznává.

Pochopí-li kdo celou duší i tělem, že Beránek je hoden všeho, co jsme dosud měli a na čem si zakládali, a že Bůh se opravdu vtělil, že jej opravdu potkáváme ve svých potřebných "bližních", pak našel tu Cestu, o které mluví ze své zkušenosti Jan; pak už pravdu jen nevyznává, ale činí; pak už je zralý pro vzkříšení, začal už svou věčnost. Láska totiž zůstává věčně mladá, je podílem na životě Vtěleného, Ukřižovaného a Vzkříšeného.