Jste zde

Ars vivendi. Spiritualita pro závěrečnou fázi života v 21. století

1

Již několik let se zabývám tématem spiritualita na konci života. Díky tomu jsem se seznámila s mnoha lidmi, kteří se v Argentině věnují paliativní medicíně. Co jsem se od nich za ta léta naučila, je neocenitelné. Zdravotní sestry a ošetřovatelé, lékaři a lékařky, ale také dobrovolní pomocníci a konečně návštěvníci pacientů jsou pravými hrdiny v této oblasti. Jejich prostřednictvím jsem se dověděla mnoho o duchovních procesech na konci lidského života, o tom, jak je lidé prožívají. Sama bych si to nedokázala představit.

Poznala jsem, že právě ty nejdůležitější otázky, na něž hledáme odpovědi, bývají nejčastěji vytěsňovány. Jsou to otázky rozhodující, ale nikoli děsivé, nýbrž hluboké a osvobozující. A přemýšlet o smrti nám pomáhá lépe, smysluplněji, a tedy i šťastněji žít. Proto jsem svůj článek nazvala Ars vivendi [Umění žít].

1. Ars moriendi

Především morová epidemie v Evropě na počátku 14. století způsobila masové rozšíření textů a obrázků na téma ars moriendi [umění zemřít]. Ještě v 15. století byla pojednání tohoto druhu velmi oblíbená. Přinášela jednoduchý návod, jak se relativně rychle připravit na dobrou smrt. Představa, že něco jako dobrá smrt je možné, je hluboce křesťanská a vychází z chování zločince ukřižovaného spolu s Ježíšem, jak o tom vypráví Lukášovo evangelium (23, 29-43). Tradice proseb o dobrou smrt nevzniká tudíž až ve středověku nebo v moderní době. Moderní je pouze onen metodický přístup k této konečné fázi života, urychlený morovou epidemií.

Zmíněné texty, vycházející většinou pod názvem Tractatus nebo Speculum artis bene moriendi [Pojednání nebo Návod na umění dobré smrti] byly mimořádně rozšířené. Vyskytovaly se ve dvou verzích, v krátké a dlouhé, a byly v nich uvedeny praktiky, modlitby a způsoby chování, jež si měl osvojit nemocný nebo jeho rodina či kněz, který umírajícího doprovázel.

Krátké verze těchto návodů (obsahující někdy i rytiny určené těm, kdo neuměli číst) se zmiňují o pěti ďábelských pokušeních, které umírajícímu hrozí: může podlehnout zoufalství, propadnout samolibosti, stát se netrpělivým, ztratit víru nebo se oddat žalu nad uplynulým životem.

Pak se v nich mluví o nebeských silách, které člověku v hodině smrti pomáhají. Zjeví se anděl, resp. andělé, světec, Panna Maria, dokonce trojjediný Bůh a posilují umírajícího, aby s vírou, nadějí, trpělivostí a pokorou odolal pokušením, přestal lpět na hmotných statcích a radostech světa a konečně se jako milované dítě s důvěrou svěřil do Boží náruče.

V 15. století Evropané ze zkušenosti věděli, že všemu hrozí zánik či ztráta a že smrt přichází téměř vždy neočekávaně. Meditovat na toto téma jim pomáhalo vidět přítomný život v jasnějším světle.

2. Aktualizace spisů na téma ars moriendi

Píši tento text v době, kdy svět čelí pandemii covidu-19, a v důsledku toho je konfrontován s tématem, jímž se západní společnost dosud nechtěla zabývat – se smrtí.

Nizozemský etik Carlo Leget dospěl na základě svého výzkumu k poznání, že v 21. století se už nelze modlit o dobrou smrt; přinejmenším to platí o Nizozemí, kde v osobního Boha věří pouze 14 % obyvatel. Přesto můžeme konstatovat: Na konci života nás čekají těžké úkoly, a to úkoly duchovní povahy.

Španělská společnost pro paliativní medicínu definovala spiritualitu jako „naši nejhlubší přirozenost, jež je pro nás jakožto lidi určující a z níž vyrůstá naše nevyčerpatelná touha po plnosti a snaha dát vlastnímu životu smysl, soudržnost, soulad a přesah“.

Taková formulace lépe odpovídá spiritualitě dnešních lidí. Mnozí možná neakceptují náboženský rámec svých prožitků, ale vnímají, že v hlubině jejich srdce skutečně existuje tato „nevyčerpatelná touha po plnosti“, a tudíž i po „konzistenci, harmonii a transcendenci“.

Carlo Leget sice nepoužívá tatáž slova, ale jeho intuice je podobná. Ve svých úvahách dále popisuje některé znaky tohoto spirituálního procesu, které objevil při svém výzkumu. Silně připomínají moje vlastní poznatky. Spojím teď jeho závěry se svými a zaměřím se na nutnost vytvořit vnitřní prostor a položit pět otázek, které by mohly posloužit jako moderní příprava na „dobrou smrt“.

2.1 Vnitřní prostor

Jde o mentální, emocionální a spirituální stav, v němž je člověk schopen vnímat myšlenky a city, aniž by se s nimi musel identifikovat nebo nechat jimi přemoci. Jestliže se při svém úsilí moderně formulovat ars moriendi soustředíme na představu takového vnitřního prostoru pro vnímání, umožní nám to zahrnout do svých úvah lidi všech tradic. Carlo Leget uvádí několik postojů či situací, které by mohly přístup k tomuto vnitřnímu prostoru ulehčit. Vybírám z nich ty, jež považuji za zvlášť důležité: spirituální tradice a ticho.

Pokud jde o spirituální tradice, domnívám se, že obsahují celou řadu prvků, které nám mohou otevřít cestu ke zmíněnému vnitřnímu prostoru; jsou to např. pohádky nebo spirituální a rituální praktiky.

Ticho je naproti tomu už jakýmsi předstupněm k vnitřnímu prostoru, vede k němu. Tady není o čem diskutovat, neboť ticho je místo k usebrání. Ticho nás vystavuje konfrontaci, ale zároveň se cítíme vítáni a chráněni. Kdo dospěl na konec svého života, ten nachází širé prostory ticha. Potřebuje je, protože v tichu se zpracovává mnohé, nejen kognitivně, ale i emocionálně a spirituálně.

2.2 Pět otázek

Carlo Leget zdůrazňuje, že spisy na téma ars moriendi z 15. století jsou formulovány dualisticky: na jedné straně černá (démoni), na druhé bílá (andělé). K těmto dvěma pólům je třeba v dnešní době přistupovat nikoli ve smyslu „dobro, nebo zlo“; lze je považovat za víceméně všeobecné antropologické kategorie. Musí být chápány dostatečně jasně, abychom mohli své zkušenosti a myšlenky uspořádat, ale zároveň dostatečně otevřeně, aby naši interpretaci prožitého předem neomezovaly a nevylučovaly nové náhledy.

Jak tedy přistupovat dnes k oněm pěti úkolům, které člověka čekají na konci života, aby to bylo pro lidi 21. století užitečné? Lze je formulovat jako otázky, ale ty by pak neměli vyslovovat ti, kdo umírajícím pomáhají. Měli by si je klást sami dotyční, jakmile dospějí tam, kde jsou s nimi konfrontováni.2

1. Kdo jsem a co skutečně chci?

Když se v textech na téma ars moriendi z 16. století mluví o pýše a pokoře, používají se tyto pojmy jako morální kategorie. Pokusíme-li se chápat je jako kategorie antropologické, nikoli morální, zjišťujeme polaritu mezi „námi samými“ a „druhými“.

Není neobvyklé, že lidé, jejichž život se chýlí ke konci, chtějí pochopit svůj příběh. Je to logické a činí to jejich drahocenné poslední chvíle ještě cennějšími. Otázka, kterou si klademe v našem novém ars moriendi, zní: Kdo jsem a co skutečně chci? Mohu se rozhodnout, jak a v doprovodu koho chci prožít poslední období svého života. Také nejbližší rodina bude stát před otázkou, kdo a jak by měl umírajícího v souladu s jeho přáním doprovázet. Existují lidé, kteří nikdy v životě neměli možnost si svobodně vybrat. Proto je jejich rozhodnutí, jak a s kým chtějí tady a teď prožít poslední fázi svého života, skutečným aktem svobody, důstojnosti a osobní suverenity.

2. Jak se stavím k bolesti?

Středověký model znal jen dvě možnosti: být buď trpělivý, nebo netrpělivý. Dnes máme na otázku, jak se zachovat, až přijdou bolesti, jinou volbu. V tichu a usebrání si uvědomíme, že můžeme brát tišící léky, anebo prostě přijmeme nevyhnutelné. Jde o to najít klid, protože žádné předem dané recepty neexistují a je důležité respektovat vlastní pocity.

3. Jak mám odejít? Budu se křečovitě držet, nebo se dokážu odpoutat?

Ve středověku šlo o to, distancovat se od všech sporných závislostí. Kdo zoufale lpí na všech dobrých věcech života, nemůže dobře umřít. Dnešní ars moriendi by otázku formulovalo asi takto: Jak mám odejít? Dokážu přijmout, co nastane, a odpoutat se od toho, co je sice dobré, ale právě končí? To by byl jistě dobrý způsob, jak odejít v míru.

Takový odchod není samozřejmě možný, pokud se na něj člověk nepřipravil. Podaří se jen těm, kdo se celý život učili odpoutávat se od milovaných lidí a milovaných věcí. Kdo tohle nezažil, bude potřebovat tím víc podpory, aby zvládl všechno to, co v ještě musí zpracovat.

4. Jak hodnotím svůj život? Vzpomínka na vinu a odpuštění

Středověké ars moriendi vyzvedalo naději jako lék proti pokušení, jímž je zoufalství. Zoufalství je způsobeno destruktivní silou nezpracované minulosti. V takové situaci existuje jediný způsob, jak se otevřít budoucnosti: odpoutat se od minulosti. Teď, když můj život končí, se musím ptát: Jak vzpomínám na svůj život? Nejde pouze o to minulost pochopit, je nutno být připraven nechat ji za sebou a nově ji interpretovat. Odpuštění je způsob, jak vzpomínky neměnit, ale dát jim nový význam. I mimo oblast náboženského myšlení existuje vina jakožto psychologická a duchovní lidská skutečnost. Prosit o odpuštění a odpouštět je velmi osvobozující jak pro ty, kdo odcházejí, tak pro ty, kdo zůstávají.

5. Co mohu očekávat?

Středověké spisy se zaměřovaly na protiklad mezi vírou a ztrátou víry. Dnes naproti tomu hledají lidé vědění, spočívající na vědeckých důkazech. Jenže smrt nás konfrontuje s budoucností, pro niž reálná věda důkazy nemá. Odpověď na tuto otázku leží mezi vírou a vědou.

Ti, kdo věří v osobního Boha a berou svou víru vážně, mají obecně silnější důvěru a větší schopnost odevzdání. Ateisté a agnostici kolísají mezi zvědavostí, pochybnostmi a strachem. Vědomí, že „jsi až do konce důležitý“3, dává naději a otevírá duchovní cesty, které souvisejí ne snad nutně s náboženskou vírou, ale se skutečností, že se člověk může cítit být milován a sám je lásky hoden a schopen. Tato skutečnost vítězí nad smrtí a nějakým jiným způsobem přetrvává. I když nevíme, jak.

Tak jsme dospěli k celkové představě moderního ars moriendi. Je to rámec vytvořený pro použití tváří v tvář smrti. Ale jsem přesvědčena, že může všem lidem pomoci k naplněnému životu, bez ohledu na to, jaký konkrétní okamžik právě prožívají. Myšlenky na smrt činí život nesporně lepším a šťastnějším.

Z časopisu Concilium 2021/5 přeložila Helena Medková

1 ThDr. Maria Marcela Mazzini vyučuje spirituální teologii na Argentinské katolické univerzitě a je docentkou pro výchovu odborných pracovníků paliativní péče.

2 Je pravděpodobné, že se tyto otázky v posledních týdnech či měsících života nemocných vynoří, i když možná ne všechny, a ne doslova takto formulované.

3 Název knihy argentinského hospicového hnutí: Eres importante hasta el final, Buenos Aires 2012.