7. neděle velikonoční C

(2016)

Sk 16, 9-15; Ž 67; Zj 21, 10.22 - 22,5; J 14, 23-29

Neděle povelikonoční nás vedou pradávnými stopami mystagogie čerstvě pokřtěných. Církevní obec resp. místní církev tehdy novokřtěnce odpovědně doprovázela houštinami otazníků, které čekají takového neofytu, když ve  zkušenostech všedních vztahů současného světa opadne jeho euforie z události křtu. Všichni známe třeba rozdíl osobního přilnutí k výpovědím, které nabízí dnešní žalm: ^„7Země vydala úrodu -- Bůh, náš Bůh, nám žehná. ⁸Ano, Bůh nám žehná.“ Jsou dny, kdy něco takového vyslovujeme s vděčností a přesvědčením, že to tak je. Ale jsou dny, kdy tenhle žalm recitujeme sice uctivě, ale spíš jako zbožnou mantru než jako své svědectví k věci.

Někteří z pokřtěných se v takové situaci znepokojeně ptají: co jsem udělal špatně? A nevsadil jsem na kulhavého koně? Unést takové chvíle i dny nejistoty vyžaduje lépe se orientovat v tajemstvích spásy. Proto mystagogie po křtu byla tak důležitá; a je důležitá dodnes, třebaže je v praxi církví jen zřídka k vidění.

Když např. Ježíš v dnešním příběhu řekne:“ Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám“, poslouchá se to dobře. Ale brzy dolehnou podobné otazníky. Zkušenost nás učí, že náš všední život má božsky pokojné chvíle jen zcela vyjímečně. Situace v našich rodinách například je a má být střetem vzájemně odlišných odpovědností muže a ženy, matky a otce. Ty dvě varianty lidského spolu představují jednu lidskou odpovědnost. Tak byl člověk stvořen – jako muž A žena. Jenže to vede k napětím a roztržkám v rodině samé. Jen málokoho z těch nepokojem trpících napadne, že Ježíš tu možná slibuje něco jiného, než bolavá duše ženy nebo muže momentálně vyprošuje. Že lékem není pokoj panující na hřbitově, ale dynamická jednota v různosti. Říká Ježíš jedním dechem: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ježíš okusil toužený pokoj díky odvážnému odpuštění všem, kteří jej ukřižovali nebo se ho nezastali.

Janův Ježíš zrcadlí zkušenosti možná čtvrté generace těch, kteří se s nadějí vydali křtu, ale pak se museli naučit pokoře před tajemstvími spásy lidské bídy, všechno jako by bylo jinak. Proto Janův Ježíš v té souvislosti připomíná důležitou podmínku: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova. Na takové mysterium pokoje na způsob ukřižovaného přistoupí jen ten, kdo Ježíše má rád.

Dobře to ilustruje i dnešní úryvek ze Skutků apoštolů. Pavel se Silasem vyrazili na druhou misijní cestu s důkladně promyšleným itinerářem. Ale výsledek klopotného kazatelství vůbec neodpovídal očekávání. Ve Filipech to končilo dokonce bičováním a vězením. Marně se pokoušeli navázat nějaký kontakt s obcí; Mohli mluvit jen za branami města v houfci žen. Ženy Pavla a Silase aspoň vyslechly. Ovšem právě jen Lydie v tom zaslechla i něco osobně významného a nechala se pohnout k přátelskému vztahu a Duch v ní pak dílo evangelizace dokončil.

Proč jen Lydie? Všichni zakoušíme, že Boží příslib záchrany nefunguje jako dokonalý stroj, zmáčkneš správný knoflík a a vypadne potřebný boží dárek. Spíš tu občas spolupracuje jakási tajemná inteligence, která z možných šancí vybírá. Dnešní evangelium toho tajemného součinitele deklaruje. Je to sám Duch, tedy ten, který Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ten ovšem vane kde a kdy chce. Nejen my dnes, ale už Nazaretský Ježíš trpěl drcen strachem v Getsemanech například. Říká-li tentýž Ježíš v dnešním úryvku: „Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé“, odkrývá k tomu i něco z toho tajemství angažmá Ducha, našeho Zastánce: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

Není ta podmínka laciná, ale ani přemrštěná. Vždyť to známe i z civilních zaměstnání. Práce nás živí i při vlažném vztahu k tomu oboru, stačí plnit povinnosti. Ovšem štěstí nabízí práce až tomu, kdo svůj obor miluje. Milovanému prostě důvěřujeme, a proto to funguje.

Každý racionálně založený člověk právem namítne spolu s apoštolem Tomášem: Taková víra či důvěra nebo láska může být nebezpečně naivní, možná dokonce infantilní. Zajisté, může. Ale naše zkušenost s s tvořivostí, s uměním- a domnívám se, že i s mezilidskou láskou - začíná implicitní odvahou důvěřovat třeba i naivně, ovšem s povinností tu důvěru nechat zkušenostmi dobrými i zlými dozrávat, až se ukáže plodnou. Plodná naděje, důvěra, víra už nemohou být infantilní, plodnost dosvědčuje spoluúčast Ducha. Právě takhle přece plní svoji roli i důvěra rodičů, pečujících o kojence, batole, školáka, pubescenta a třeba i Marnotratného syna.