Jste zde

Boží slovo a služba slovem (z formace jáhnů)

autor: 

Prostírat stůl slova božího

Představa, že budou doopravdy kázat před shromážděnými věřícími je pro některé zlou můrou, pro jiné je zase dávno vytouženým snem. Obě tyto krajnosti jsou naivní a plodí je povolání nezralé. Jáhen je Kristem i církví pověřen, aby se spolupodílel při prostírání stolu slova božího. Ne méně, ne více.

Boží slovo: jedná, je tělem, tvoří nové

Někteří používají jako synonymum pro pojem „kázání“ nebo „homilie“ sousloví „boží slovo“. Domnívají se asi, že cokoli se od oltáře řekne, musí milý Bůh vzít za své a proměnit to ve své slovo. A tak se na takovou službu božím slovem ani nepřipravují, jejich posluchači prý musejí být vděčni a jen vděčni, oni sami pak bývají náramně hrdí na takové postavení. Něco takového je ovšem právě jen projev infantilní formace. Podobně si hrají - právě jen hrají - malé děti na tatínka a maminku.

Slovo boží má totiž docela jiné vlastnosti než zcela shodně znějící slovo člověka. Také lidské slovo je mocné; člověk např. svým slovem poroučí, napravuje, podepírá, laská, vysvětluje. Bůh docela stejným slovníkem pomocí týchž výrazů dosáhne všeho toho, co člověk, ale ještě čehosi velmi významného navíc: Boží slovo křísí mrtvé, uzdravuje slepé a malomocné. Bůh totiž svým slovem tvoří i to zcela nové; Bůh slovem jedná; boží slovo je činem, dokonce se stává tělem.

Moc slova

Nechci ovšem vzbudit dojem, jako kdyby boží slovo mělo být jakýmsi kouzelnickým zaříkadlem, kterého se někteří pozemšťané zmocnili buď vyvolením, svěcením, magií nebo i profesionální lstí. Božskost takového slova je v tom, že zůstane od Boha neoddělitelné: "Verbum erat apud Deum, Deus erat verbum".

Kde jedná boží slovo, jedná Bůh. Nikoli Bůh donucený nějakou bílou magií; jedná tu Bůh jako vždy svobodný a jedná proto, že sám chce. Není povinen člověku ani slovem, ani jeho mocí; Duch vane, kde chce.

Rozdělovatel

Podle Písma nejen Kristus Ježíš, ale i starozákonní prorok a také učedníci Petr a Pavel dokázali vzkřísit mrtvé. Tedy z milosti boží může disponovat slovem božím i člověk. Ne každý však unese tuto milostivou možnost; mnoho božích slov "padá pod stůl", řečeno s knihou Samuelovou.

Stát se rozdělovatelem božího slova znamená žít v boží blízkosti natolik, že boží slovo rezonuje v srdci toho, kdo pro ně s pokornou touhou přichází. „Přijdeme a učiníme si u něho příbytek“, slibuje Ježíš takovým v evangeliu Janově. Takovému stavu se říká klasickým slovem „milost“.

Stav milosti je to příznivé prostředí, kde se božímu slovu daří ze strany člověka dobře a přejně, kde mu nehrozí znásilnění, překroucení či zneužití.

Svěcení nikomu a o nikom negarantuje, že v takovém stavu plodné milosti zůstane. Každý z nás už přece slyšel z úst kompetentních nejen homilie úctyhodné, ale také úplné žvásty. Milost svěcení není pojišťovnou. (A milost také nikoho nenaučí automaticky umění komunikovat srozumitelně.) Spíš nabízí pomoc těm, kteří jsou odhodláni zůstat božímu slovu věrní. Člověk totiž boží slovo nevyrábí, ani jeho kvalitu nevylepší. Člověk dokáže svým svéhlavým nebo pyšným přičiněním živé boží slovo pohřbít - podobně jako to dokázala kdysi velerada. Vypadne-li kdo z role služebné a pokusí se slovu panovat, snadno pak dokáže Ducha uhášet, slovo boží odzbrojit a „nechat spadnout pod stůl“.

Stůl slova i stůl chleba zpřítomňuje

Bůh Hospodin už od počátku dějin církve chce svým mocným slovem pohostit všechny, které pozval k hostině Beránka, k eucharistii. Toto pozvání k hodům nad božím slovem je neméně milostivé, než pozvání k hostině s eucharistickými způsobami. Obojím se totiž děje totéž a zároveň i blahodárně jinakou formou. Děje se to, po čem člověk v hlubinách prahne: Kristova toužená přítomnost se stává přítomností skutečnou, přítomností mocnou, přítomností hnětoucí dějiny spásy i samotná lidská srdce do podoby, kterou vyžaduje ono Kaboth Jahve, připomínané Písmem.

Slovo ohroženo nemocemi

Boží slovo ovšem není jen jakýmsi nástrojem zpřítomnění. To slovo má sloužit jako hojivé, otevírající, osvobozující. Povolání sloužit takovým slovem je zajisté povoláním vzrušujícím. Nicméně vše - i toto povolání - dřív nebo později zevšední. To je velmi nebezpečný stav: Také Ezauovi se prvorozenství stalo výsadou tak samozřejmou, domněle zajištěnou a posléze i všední , že je nakonec prohospodařil pod nepatrným tlakem mlsné chuti na čočku. Ostatně ženatí mezi vámi vědí moc dobře, jak se původně žhavé vztahy dvou mladých srdcí s dobou mění; kdysi jste si oba přáli, aby vaše čerstvá láska trvala s veškerou vroucností věčně... Zevšednit může docela vše.

Chcete-li, aby vaše promluvy zůstaly i po létech aspoň z větší části slovem božím a ne pouze slovem vzdělance, profesionála nebo dokonce kramáře slov, je třeba tomuto mocnému božímu dílu trpělivě znovu a znovu upravovat cesty: křivé napravovat, rokliny zasypat nebo překlenout; pak po nich přichází i král slávy. Právě hrdost našeho já, ctibažnost, svévolnost a potřeba sebeprosazení jsou nebezpečnými propastmi v cestě mezi Bohem a adresáty jeho slova. Jste povoláni jako služebníci slova, nikoli jeho prodavači. Slovo, ne řečník má panovat nad posluchačstvem. Slovo, ne řečník má určovat, co je v dané chvíli dílu hlásání prospěšnější.

Neradno podceňovat poučení dvou tisíciletí církevních dějin: Vždy byli mezi božím lidem tací, kteří božímu slovu raději panovali: vtěsnávali je do svých filosofických nebo teologických systémů, nepohodlné nároky takového slova prostě cenzurovali, překrucovali podle své libovůle, kanalizovali do ztracena nebo jako vodu na své vlastní samolibé mlýny. Podobně jako kdysi Pavlovi Korinťané nechtějí rozlišit boží od lidského. Jistě právem aplikujeme analogicky Pavlovo varování i na hostinu nad božím slovem. Nikdo by neměl zapomínat, že tím zvoucím hostitelem není kněz či jáhen, ale Pán; ten zve svůj milý boží lid na slovo boží, nikoli na rétoriku marnivých.

Sláva i okno do srdce

Povolání hlásat boží slovo je čest a sláva. Ale i svého druhu kříž. Takové poslání totiž zároveň funguje jako okno do srdce hlasatele. Do srdce apoštola Pavla, anebo také do srdce proroka Jonáše. Bezpečně prozradí, jak hluboce je zabydlena pravda v samotném hlasateli, prozrazuje o něm, jak dalece on sám věří a důvěřuje tomu, koho má zpřítomnit a vytvořit pro jeho dílo vhodné jeviště.

Na tuto problematickou, nicméně veledůležitou hostinu slova je zván i každý z vás. Jako hodovník, ale také jako služebník, který smí druhým hodovníkům přitom posloužit. Obě role před vámi už na svém těle osvědčili mnozí, cesta je to schůdná. Ne však bez nebezpečí, jak ukázal neopravitelný pád jednoho z Kristových přímých vyvolenců, Judy z Kariothu.