Veřejná smuteční shromáždění, liturgie a plurální společnost

¹

„Nouze učí modlitbě,“ tvrdí lidová moudrost. Jenže jak vypadají takové modlitby, když je nevyslovuje uzavřené konfesní společenství? Když se místo toho křesťané, židé, muslimové, a dokonce lidé bez náboženského vyznání sejdou při pietní vzpomínce? Touto otázkou se už od r. 2014 zabývá výzkumný projekt univerzity v Erfurtu. Jeho vedoucí Prof. Dr. Benedikt Kranemann dává nahlédnout do probíhajícího bádání na téma „disaster rituals“ a vysvětluje, jakým směrem se musí ubírat vývoj liturgie v pluralitní společnosti.²

Liturgie pro (heterogenní) shromáždění

Časy liturgických slavností v místních kostelích jsou většinou pryč. Vedle liturgie slavené obcí s ostatními přítomnými, což je často skupina málo homogenní, existují už dávno jiné bohoslužby, slavené v heterogenní veřejnosti a spolu s ní. Liturgie církví už dorazila do moderní doby. To staví teologii i praktické utváření a provádění bohoslužeb před otázky dalekosáhlého významu. Jimi se musí zabývat především liturgika.

Mezi bohoslužby, při nichž v Německu musíme počítat s konfesní, náboženskou i světonázorovou rozmanitostí, patří smuteční slavnosti po velkých katastrofách: připomínka mrtvých, pořádaná na Dómském náměstí v Erfurtu po útoku šíleného střelce na gymnáziu, smuteční slavnost v kolínském dómu za oběti leteckého neštěstí, smuteční bohoslužba v mnichovském kostele Naší milé Paní (Liebfrauenkirche) za oběti útočníka v nákupním středisku – seznam by mohl bohužel pokračovat. Průběh a texty těchto smutečních slavností nenajdeme v žádném návodu, v žádné liturgické knize. Na rozdíl od většiny jiných bohoslužeb mají oslovit společnost jako celek. Promlouvají k zarmouceným a zoufalým lidem nejrůznějších světových názorů, kteří hledají útěchu.

Právě bohoslužby tohoto druhu staví církve pověřené jejich přípravou a provedením před vážné problémy. Konají se naprosto veřejně. Jejich účastníci přicházejí s různými náboženskými nebo nenáboženskými očekáváními. Tyto slavnosti jsou jak pro církevní jazyk a symbolické úkony, tak pro samotné poselství víry výzvou tak mimořádnou, že se už o nich mluvilo dokonce jako o „nebezpečných“ liturgiích. Pohybují se na citlivé hranici mezi náboženskou slavností a státním smutečním aktem, přičemž oba tyto úkony většinou následují po sobě. Sotva která jiná forma bohoslužby lépe demonstruje, před jakými problémy dnes náboženská společenství stojí, mají-li – jak od nich společnost zjevně očekává – v rámci bohoslužebného rituálu tematizovat zoufalství, formulovat otázky a zároveň dodávat odvahu a poskytovat životní perspektivu.

Společné truchlení mimo hranice náboženství – je to proveditelné?

Stává-li se liturgie skutečně veřejnou, opouští-li tedy užší vnitřní prostor kostela, vyvstávají obecně nové otázky týkající se teologie a estetiky. Jejich palčivost tváří v tvář katastrofě výrazně narůstá: Lze praktikovat společné, multireligiózní truchlení společnosti mimo náboženskou sféru? A jaké místo v něm bude pak náležet různým náboženským konfesím? Je ve chvílích, kdy se lidé v důsledku prožité hrůzy nebývale solidarizují, možné a smysluplné, aby se společně modlili? Nároky, výzvy a úkoly vycházející z náboženského i světonázorového pluralismu se hromadí právě tehdy, máme-li v situaci, jež se společenství mimořádně dotýká, slavit liturgii.

To je výzva především pro liturgiku. Musí sledovat, analyzovat a teologicky zařazovat vývoj a směřování. V Erfurtu proto běží výzkumný projekt změřený na tyto „disaster rituals“, který pomocí rozhovorů s postiženými osobami a odpovědnými činiteli, ale i analýzou filmů a textů hledá odpovědi na otázky kolem těchto slavnostních aktů. Přitom se ukazuje, že v církvích obecně probíhá proces hledání a učení, který se nakonec dotýká celé liturgie. Když se v roce 2015 konaly v kolínském dómu modlitby za oběti leteckého neštěstí ve francouzských Alpách, vzbudila pozornost také kázání. Vyznačovala se citlivostí k mrtvým i pozůstalým a vysvětlovala, o co se v takových situacích opírají křesťané. Vyjadřovala respekt k lidem zcela odlišných vyznání, kteří smuteční slavnost prožívali – ať už jako pozůstalí v kostele, nebo jako otřesení truchlící prostřednictvím médií. Tomu odpovídal nejen obsah a jazyk obřadu, ale i rozdělení rolí při přednesu textů. Zvláštním projevem otevřenosti vůči jiným náboženstvím bylo, že jednu přímluvu na této ekumenické křesťanské bohoslužbě slova pronesla muslimka, duchovní asistentka záchranné služby, a jednu žid – což bylo díky šátku a kipě každému zřejmé. Pozoruhodné přitom je, že to nevyvolalo žádnou negativní ani pozitivní veřejnou diskusi.

V roce 2017 se křesťanské církve připravující bohoslužbu v Mnichově vydaly jinou cestou: Do křesťanské bohoslužby byl včleněn speciální rituální oddíl pro modlitbu muslimky a žida. Oba se modlili k Bohu pomocí jazyka a obrazů svého náboženství. (Že k těm dvěma byl přiřazen i duchovní křesťanské ortodoxní církve, byla skutečnost poněkud matoucí a zároveň další doklad hledání a tápání v církvích.) I tento krok směrem k silnější přítomnosti jiných náboženství na podobných převážně křesťanských smutečních obřadech byl zjevně akceptován.

Jak zacházet s „těmi druhými“?

Mezitím se nicméně ozývají kritické otázky: Není podobnými formami společné modlitby rozmlžován charakter jednotlivých vyznání? Neubíráme snad něco vlastnímu náboženskému vyznání, když vedle něho akceptujeme i jiná? Znamená to, že teď budeme demonstrovat v prvé řadě pospolitost, přestože ve skutečnosti existují rozdíly? A nakonec se v zájmu rozlišitelnosti vyznání objevuje požadavek zdůrazňovat při bohoslužbě jasné teologické kontury, i když praxe si žádá něco jiného: Lidé v nejvyšší nouzi hledají společenství, chtějí cítit sounáležitost. Tváří v tvář smrti a žalu se navzdory všemu, co je dělí, rozpomínají na to, co je spojuje. Do popředí se dostává společný nářek, volání, prosby k Bohu, nikoli rozdíly mezi vyznáními a náboženstvími. Když se před lety po neštěstí na lanovce v rakouském Kaprunu slavila bez ohledu na vyznání pozůstalých nejprve katolická mše, vyvolalo to v církvi i ve veřejnosti prudký odpor. V takové tragické situaci nejde o odlišnosti, nýbrž o to, co máme společného. Přitom víru lze artikulovat paralelně rozmanitými způsoby, aniž bychom v tom viděli ztrátu náboženské identity. Bez pochyby je k tomu nutná značná citlivost všech zúčastněných a vzájemný náboženský respekt. Podobné liturgie jsou pro církev i společnost příležitostí působivě osvědčit umění zacházet s druhými.

Něco podobného pozorujeme i v oblasti symbolických aktů. Mezi používanými symboly jsou zvlášť nápadné svíce. Do kostela jsou přinášeny svíce se jmény zemřelých, při vzpomínce na mrtvé zapalují přítomní svíce, které svým počtem odkazují na oběti a zároveň je symbolizují. V křesťanské liturgii má zažehnutá svíce často christologický význam, např. velikonoční nebo křestní svíce připomíná Krista, jenž je světlo. A tento význam světla se při smutečních slavnostech neztrácí. Přesto právě hořící svíčka symbolizuje i leccos jiného: teplo v chladu, světlo v temnotách, sounáležitost lidského zástupu, jako při změně režimu v někdejší NDR atd. Smuteční slavnosti jsou rámcem pro rozmanitou interpretaci symbolu svíčky, jenž pomáhá ve chvíli nejvyšší nouze a nejhlubšího smutku prožít společenství – i když jednotlivci mohou na základě své víry spojovat tento symbol s různým výkladem. Vyznání jednotlivce není zpochybňováno, avšak v tuto chvíli stojí v popředí to, co je všem společné.

Totéž se dá říci i o prostoru, v němž se takové smuteční obřady konají. Jen zcela výjimečně, jako např. v Erfurtu po útoku šíleného střelce, bývá pro ně zvoleno jiné místo než kostel. Chrámové budovy mají jednoznačně náboženské určení, v minulosti ovšem plnily zároveň i jiné společenské funkce – sloužily pro jednání městských rad, cechů, soudů apod. Koná-li se v kostele slavnost v multináboženském kontextu, neztrácí se tím ani nepopírá jeho náboženský charakter a spojitost s křesťanským vyznáním. Ve chvílích bezradnosti a smutku se chrámy otevírají jiným náboženstvím, a to až po zmíněné modlitby židů a muslimů. Uprostřed katastrofy se stávají společensky významnými místy soudržnosti, kde lze vyjádřit různé pohledy na aktuální událost. V nejvyšší nouzi zde lidé hledají styčné body, aniž by tím byly jiné náboženské identity nebo světové názory vytěsňovány.

Dosavadní forma smutečních slavností – ekumenická bohoslužba, do niž jsou jiná náboženství stále více integrována – se osvědčila. Viditelně se dále rozvíjí. Alternativní formy, jako model multireligiózní modlitby³ praktikovaný v Assisi, jsou rovněž možné a také se používají. Nicméně by bylo třeba diskutovat o tom, zda a do jaké míry vyjadřují právě ony zmíněný aspekt společenství a sounáležitosti. Rozhodující je rituální služba (německy Ritendiakonie⁴), umožňující symbolickou formou prožívat solidaritu s ostatními. V konkrétních případech bude nutno rozhodnout, co je teologicky a esteticky možné a smysluplné. Dosavadní pokusy v Německu dokazují nejen, že liturgie je ve stále silněji se pluralizující společnosti schopná vývoje, ale že nabírá i rozmanité formy – od liturgie církevní obce a liturgie svátostí v užším slova smyslu až po různé liturgie ve veřejném prostoru. Liturgie neustrnula, je možno ji dynamicky přizpůsobovat konkrétním příležitostem, diferencovat a utvářet její formu. Smuteční slavnosti po masových katastrofách jsou příkladem rituální služby církve ve prospěch společnosti. Zároveň ilustrují, jak probíhá hledání nových bohoslužebných forem vhodných pro plurální společnost. Teologická diskuse na toto téma musí pokračovat.

Přeložila Helena Medková