Bratrský polibek, který je zároveň závazkem

Stejně jako v minulých letech zveřejnil vatikánský deník L'Osservatore Romano v souvislosti s Týdnem modliteb za jednotu křesťanů v lednu 2024 sérii článků o ekumenických vztazích, které připravilo Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů. Texty přinesly aktuální informace o ekumenické situaci a o iniciativách uskutečněných v roce 2023. Dne 16. ledna 2024 byl zveřejněn první ze série článků od švýcarského kardinála Kurta Kocha, prefekta Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů.¹ Věnuje se v něm katolicko-pravoslavnému dialogu.

Ve dnech 5. a 6. ledna 2024 uplynulo 60 let od setkání papeže Pavla VI. (1897-1978, papežem 1963-1978) s ekumenickým patriarchou konstantinopolským Athenagorem (1886-1972, patriarchou 1948-1972),² které se uskutečnilo v Jeruzalémě. Jednalo se tehdy o první setkání mezi papežem a ekumenickým patriarchou od setkání, které se uskutečnilo během Ferrarského koncilu (1438-1439) mezi papežem Evženem IV. (1383-1447, papežem 1431-1447) a patriarchou Josefem II. (1360-1439, patriarchou 1416-1439). Toto významné výročí je vhodnou příležitostí k pohledu na bolestnou minulost vztahů mezi oběma církvemi s vědomím, že jediným způsobem, jak jednat s minulostí, je očistit historickou paměť a odpustit. Hlavním smyslem ohlédnutí za minulými událostmi je vděčná vzpomínka na to, čeho bylo od roku 1964 dosaženo a možnost přemýšlet o nových krocích směrem k budoucnosti.

Návrat k lásce, s právními důsledky

Setkání v Jeruzalémě se zapsalo do dějin především proto, že tento bratrský polibek zpečetil vůli obou církví obnovit vzájemnou lásku.³ Toto gesto máme před našima očima jako trvalý symbol ochoty ke smíření. Proto papež František ve svém poselství adresovaném ekumenickému patriarchovi Bartoloměji I. u příležitosti svátku svatého Ondřeje v roce 2023 zdůraznil, že cesta ke smíření začala „objetím, gestem, které výmluvně vyjadřuje vzájemné uznání církevního bratrství“.⁴

Tento bratrský polibek má hluboký duchovní význam, odkazuje k cíli a vyjádření ekumenické jednoty. Cílem cesty, započaté v Jeruzalémě, musí být obnovení eucharistického společenství. Tam, kde je agapé vážně prožíváno jako církevní skutečnost, musí se stát také agapé eucharistickým, aby bylo věrohodné. To odpovídá záměru dvou poutníků, kteří se setkali v Jeruzalémě. V této události viděli úsvit nového dne, kdy budoucí generace budou společně chválit jediného Pána skrze sdílení jeho eucharistického Těla a Krve.

Památné setkání v Jeruzalémě připravilo půdu pro setkání 7. prosince 1965, kdy v patriarchálním chrámu svatého Jiří ve Fanaru (též Fener, čtvrť v Istanbulu) v Konstantinopoli a v bazilice svatého Petra v Římě nejvyšší představitelé obou církví zrušili vzájemné exkomunikace z roku 1054 a potvrdili společnou vůli odstranit anathemata (vzájemné odsudky) „z paměti a středu církve“, aby již nemohla představovat „překážku sblížení v lásce“.⁵ Tímto slavnostním a právně závazným způsobem byly události z roku 1054 a jejich důsledky odsunuty do historického zapomnění. Zároveň bylo prohlášeno, že již nejsou součástí oficiálního učení obou církví.

Tímto historickým aktem byl z těla církve vypuštěn jed exkomunikace a „symbol rozdělení“ byl nahrazen „symbolem lásky“. Slovy tehdejšího teologa Josepha Ratzingera (1927-2022, v letech 2005-2013 papežem Benediktem XVI.) „vztah 'chladné lásky', 'opozice, nedůvěry a antagonismu' byl nahrazen vztahem lásky a bratrství, symbolizovaný bratrským polibkem.“⁶ Po zrušení exkomunikace se římská a konstantinopolská církev mohou opět vzájemně uznávat jako sesterské církve, což je skutečnost o to významnější, že patroni obou církví, svatý Petr a svatý Ondřej, byli biologickými bratry.

Dialog lásky ve službách smíření

Tyto památné události se staly výchozím bodem ekumenického dialogu lásky, který se v následujících letech prohloubil díky živé výměně návštěv a rozhovorů, o níž svědčí společná dokumentace, která má krásný název „Tomos Agapis“. Dialog lásky našel viditelný výraz zejména v dobré tradici vzájemných návštěv mezi konstantinopolskou a římskou církví u příležitosti jejich patronátních svátků nebo jiných zvláště významných událostí. Stalo se smysluplným zvykem, že nově zvolený pontifik krátce po zahájení svého pontifikátu navštíví konstantinopolský Fanar, aby zde vykonal návštěvu ekumenického patriarchy.⁷ A bylo pěkným znamením zralého přátelství, že ekumenický patriarcha Bartoloměj I. (nar. 1940, konstantinopolským patriarchou od 1991) přijel do Říma na slavnostní inauguraci papeže Františka (19. března 2013), což bylo gesto o to významnější, že se uskutečnilo poprvé v historii ekumenických vztahů mezi Římem a Konstantinopolí.

Dialog lásky musí pokračovat a prohlubovat se dnes i v budoucnu také proto, že v průběhu dějin způsobily rozdílné spirituality na Východě a Západě postupné odcizení mezi církvemi a do značné míry přispěly k pozdějšímu rozkolu. Kardinál Walter Kasper tento proces shrnul stručným a výstižným konstatováním: „Křesťané se neodcizili kvůli svým sporům a rozdílným věroučným formulacím, ale odcizili se jeden druhému kvůli rozdílným způsobům života.“⁸ Tento vývoj lze vysvětlit tím, že v západním a východním křesťanském světě bylo evangelium Ježíše Krista od počátku přijímáno odlišně a bylo prožíváno a předáváno v různých tradicích a kulturních formách. Navzdory těmto rozdílům žil křesťanský svět prvního tisíciletí na Východě i na Západě v rámci jedné církve. Křesťané se však postupně stále více odcizovali a začali si stále méně rozumět, a to do té míry, že, jak výstižně upozornil Yves Congar, můžeme tento proces vzájemného odcizování považovat za jednu z hlavních příčin schizmatu, k němuž později došlo.⁹

Ve světle tohoto historického vývoje si musíme položit otázku, zda skutečně můžeme hovořit o rozdělení církve na Východ a Západ. Takzvané „rozdělení“ se obvykle spojuje s rokem 1054, kdy byla vyhlášena exkomunikace mezi Konstantinopolí a Římem. Jedná se však spíše o symbolické než historické datum. Ve skutečnosti k žádnému schizmatu v pravém slova smyslu mezi východní a západní církví nedošlo. K formálnímu vzájemnému odsouzení nedošlo ani v roce 1054, ani k žádnému jinému datu. Pravoslavný teolog Grigorius Larentzakis (nar. 1942) tuto důležitou skutečnost výstižně shrnul do krátké formulace: „Žádné schizma, přesto rozděleni“.¹⁰ Nemělo by se tedy mluvit o schizmatu, ale o rostoucím odcizení uvnitř církve mezi Východem a Západem. Toto odcizení, které v průběhu dějin vedlo k nedorozuměním a sporům, lze překonat pouze trpělivostí a především láskou, upřímnou snahou vyjít si vstříc.

Dialog lásky umožnil znovu objevit mezi katolíky a pravoslavnými ono bratrství, které papež Jan Pavel II. považoval za jeden z nejdůležitějších plodů ekumenického úsilí.¹¹ Dialog lásky přispívá především ke smíření mezi církvemi, které se konkrétně projevuje v žádosti o odpuštění hříchů spáchaných v minulosti. Tato žádost o odpuštění je zvláště naléhavá s odkazem na čtvrtou křížovou výpravu z roku 1204, která z pochopitelných důvodů zůstává pro mnohé pravoslavné křesťany dodnes otevřenou ranou. Tato křížová výprava byla původně zahájena s pozitivním cílem. Z politických důvodů však byla Konstantinopol dobyta a vypleněna benátskými námořníky, přestože papež Inocenc III. válku proti křesťanům přísně zakázal - varování, které je ve světle války na Ukrajině opět aktuální.

Dialog pravdy při hledání společné víry

V historických procesech vzájemného odcizování však do hry vstoupily i závažné teologické otázky. Dialog lásky proto na jedné straně vyžaduje dialog pravdy, tj. seriózní teologické rozpracování teologických rozdílů, které jsou stále zdrojem rozdělení, aby bylo možné církevní a eucharistické společenství. Na druhé straně dialog lásky představuje předpoklad a prostředí, v němž se může rozvíjet dialog pravdy. Oba dialogy jsou neoddělitelně spojeny, stejně jako láska a pravda. Ekumenické dialogy vedou do budoucnosti pouze tehdy, pokud jsou doprovázeny láskou k pravdě víry, a ne pouze církevně politickými zájmy. Nejhlubší jádro každého ekumenického úsilí spočívá v uznání a prohloubení apoštolské víry, která je předávána a svěřována každému novému členu Kristova těla skrze křest.

Počátek teologického dialogu pravdy byl oznámen společným prohlášením u příležitosti první návštěvy papeže Jana Pavla II. u ekumenického patriarchy Demetria I. na svátek svatého Ondřeje v Konstantinopoli v roce 1979.¹² Teologický dialog může začít povzbudivým konstatováním, že katolická církev a pravoslavná církev mají širokou společnou základnu věroučných přesvědčení. Z tohoto důvodu se ekumenický dialog mohl zpočátku zaměřit na upevnění společného základu víry. Tento široký sdílený společný základ vyplývá ze skutečnosti, že mezi všemi křesťanskými církvemi a církevními společenstvími jsou si katolíci a pravoslavní nejblíže. Zachovaly si totiž stejnou starobylou církevní strukturu, tj. základní svátostně-eucharistickou a biskupskou strukturu církve v tom smyslu, že v obou církvích jsou jednota v eucharistii a biskupská služba považovány za konstitutivní prvek existence církví.

V této souvislosti katolická církev již na II. vatikánském koncilu vyjádřila zvláštní uznání východním církvím a považovala je za součást základního společenství „mezi místními církvemi jako sesterskými církvemi“,¹³ protože zajišťují biskupskou službu v apoštolské posloupnosti a všechny platné svátosti, mezi nimi zejména eucharistii, a mají tak všechny podstatné církevní prvky, které je konstituují jako partikulární církve. A protože katolická církev uznává, že východní církve „i když odloučené, mají pravé svátosti", domnívá se, že „určité 'communicatio in sacris' /tj. spoluúčast na bohoslužbách/ je za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority nejenom možné, ale dokonce se doporučuje“.¹⁴

Eucharistická eklesiologie: shody a rozdíly

Zásadní otázkou, o níž je třeba v ekumenickém dialogu dále diskutovat, aby bylo obnoveno církevní společenství, je rozdílné chápání služby římského biskupa. Ale i v této otázce lze vycházet ze společného základu. Vždyť i pravoslaví považuje církev římského biskupa za první mezi ostatními stolci, jak to stanovil již nicejský koncil (325). Na rozdíl od pravoslaví, které by v případě obnovení jednoty uznávalo papeže jako „prvního mezi rovnými“, základní formulace z katolického pohledu uvádí: „Papež je první a má také specifické funkce a úkoly“¹⁵.

Podíváme-li se na tento rozdíl blíže, uvědomíme si, že za otázkou petrovského úřadu se skrývá také rozdíl v ekleziologii, neboť v základní struktuře prvotní církve, kterou si pravoslavní a katolíci uchovali, je otázka papežova úřadu prvkem, který je stále vnímán jako sporný. Přesto především v ekleziologické otázce můžeme najít do značné míry společný základ, a to v dalším rozvoji eucharistické ekleziologie, kterou po první světové válce rozvíjeli především ruští teologové v pařížském exilu a katolická církev ji oživila na II. vatikánském koncilu.

V katolické teologii se to projevuje tím, že na rozdíl od jednostranné univerzalistické ekleziologie, která převládala v minulosti, koncil znovuobjevil "církve" v množ-ném čísle a z teologického hlediska znovu zhodnotil místní církve, z nichž každá je plně církví, i když není církví celou: „Tato Kristova církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi.“¹⁶ Katolická církev tedy žije ve vzájemném vztahu mezi pluralitou místních církví a jednotou univerzální církve.

V katolickém pojetí není univerzální rozměr v žádném případě v protikladu k eucharistické eklesiologii. Katolická církev totiž nechápe primát římského biskupa ani výlučně, ani primárně jako právní a čistě vnější doplněk eucharistické ekleziologie, ale spíše jako skutečnost v ní zakořeněnou. Jednota církve hluboce spočívá v tom, že žije z jediné eucharistie. Primát římského biskupa je třeba chápat ve vztahu k oné síti eucharistických společenství, kterou je církev, jak to výstižně vyjádřil arcibiskup Bruno Forte (nar. 1949) termínem: „Primát v eucharistii“.¹⁷ Posláním římského biskupa, který má podle slov svatého Ignáce z Antiochie (+107) „prvenství v lásce“, je tedy sjednocovat v eucharistii všechny místní církve na celém světě do jedné univerzální církve. Primát římského biskupa je primátem v lásce, jehož cílem je taková jednota církve, která umožňuje a zachovává eucharistické společenství a věrohodným a účinným způsobem zabraňuje tomu, aby jeden oltář stál proti druhému.

Naproti tomu eucharistická eklesiologie v pravoslavném světě je spojena s velmi silnou eklesiologií místní církve. Církev je chápána jako společenství věřících shromážděných kolem svého biskupa a slavících s ním eucharistii. Proto je každé eucharistické společenství plně církví. I když horizontální jednota místních církví mezi sebou představuje plnost a krásu, není v konečném důsledku konstitutivní pro církev. Totéž platí na regionální úrovni, kde jsou církve podle principu autonomie a autokefalie nezávislé; a protože jsou úzce spjaty s příslušným národem, existují jako národní církve. V tom je jistě jejich síla, protože jsou inkulturovány ve společnostech, v nichž věřící žijí.

Riziko, kterému jsou národní církve vystaveny, však spočívá v tom, že nezřídka podléhají silným nacionalistickým tendencím. Tyto tendence vyplývají také ze skutečnosti, že pravoslaví - také na rozdíl od katolické církve - neuznává odluku církve od státu, ale spíše vidí mezi nimi „symfonii“. Z toho vyplývá, že univerzální rozměr církve ustupuje do pozadí. Pokud však není zdůrazněn, je obtížné dospět ke společnému pojetí služby jednoty i na univerzální úrovni.

Ekumenické smíření synodality a primátu

Z toho vyplývá důležitá otázka, jak lze dosáhnout většího teologického sblížení ve výkladu pojmu církve mezi katolíky a pravoslavnými. Není třeba dodávat, že se nemůže jednat o kompromis založený na nejmenším společném jmenovateli. Spíše je třeba uvést do vzájemného dialogu silné stránky obou církevních společenství. V tomto smyslu poskytla pravoslavně-katolická pracovní skupina svatého Ireneje ve svém studijním dokumentu nazvaném "Ve službě společenství" následující pokyny: „Církve musí usilovat zejména o lepší rovnováhu mezi synodalitou a primátem na všech úrovních církevního života, a to posílením synodálních struktur v katolické církvi a přijetím určitého primátu pravoslavnou církví v rámci celosvětového společenství církví.“¹⁸

K dosažení pokroku v tomto směru v ekumenickém dialogu je proto na obou stranách nutná ochota učit se.

Na jedné straně musí katolická církev uznat, že ve svém životě a ve svých církevních strukturách dosud nerozvinula takový stupeň synodality, který by byl teologicky možný a nutný, a že oživení a posílení synodality je také důležitým příspěvkem k ekumenickému uznání primátu římského biskupa. V tomto ohledu je papež František přesvědčen, že teologické a pastorační úsilí vynaložené na vybudování synodální církve má také silný dopad na ekumenismus a že zejména otázka petrinského primátu může být v rámci synodální církve vhodněji vyjasněna: „Papež nestojí sám nad církví, ale stojí v ní jako pokřtěný mezi pokřtěnými a v rámci biskupského kolegia jako biskup mezi biskupy, povolaný zároveň - jako nástupce apoštola Petra - vést římskou církev, která v lásce předsedá všem církvím.“¹⁹

Na druhé straně doufáme, že pravoslavná církev je ochotna přehodnotit princip autokefalie tak, aby umožnila větší otevřenost vůči univerzálnímu rozměru církve, a v důsledku toho byla schopna uznat teologickou nutnost primátu i na univerzální úrovni. V tomto smyslu zejména pravoslavný teolog a metropolita Jan D. Zizioulas (1931-2023) opakovaně zdůrazňoval, že služba jednoty na univerzální úrovni církve není v žádném případě v rozporu s eucharistickou ekleziologií, ale je s ní slučitelná.

Mezinárodní smíšená komise pro teologický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví rovněž usilovala o lepší rovnováhu mezi synodalitou a primátem. Zejména během plenárního shromáždění v Ravenně v roce 2007 komise přijala důležitý dokument, v němž se uvádí, že synodalita a primát jsou na sobě vzájemně závislé a že tento vzájemný vztah se uskutečňuje na všech úrovních církve, místní, regionální i univerzální. Skutečnost, že katolíci a pravoslavní dokázali poprvé společně prohlásit, že církev potřebuje protos (řec. první) i na univerzální úrovni, je jistě milníkem na ekumenické cestě. Mezitím komise tuto základní vizi rozšířila a prohloubila dalšími dvěma dokumenty o synodalitě a primátu v prvním tisíciletí (v Chieti v roce 2016) a o synodalitě a primátu ve druhém tisíciletí a dnes (v Alexandrii v roce 2023).

Cílem těchto ekumenických snah je obnovit církevní společenství, aby pravoslavná a katolická církev nadále nežily jako dvě oddělené církve, ale aby žily jako jedna církev na Východě a Západě, a odrážely tak jednotu Kristova Těla. Samotná tělesná povaha církve má však tendenci přesahovat sama sebe, směřovat k závaznému společenství v eucharistickém Těle Páně, a proto obnovená jednota církve povede k obnovení eucharistického společenství.

Ekumenický patriarcha Athenagoras vyjádřil tuto vizi pronikavými slovy již v roce 1968: „Nastala hodina křesťanské odvahy. Milujme se navzájem, vyznávejme stejnou společnou víru, vydejme se společně vstříc slávě posvátného společného oltáře, abychom plnili vůli Páně, aby církev zazářila, svět uvěřil a na všechny přišel Boží pokoj.“²⁰ V této vizi se uskutečňuje hluboký význam onoho bratrského polibku, který byl vyměněn v Jeruzalémě před šedesáti lety a který dodnes spojuje katolíky a pravoslavné ve společném závazku.

Přeložil a některými poznámkami doplnil Martin Vaňáč