Alain z Lille

Alain z Lille (1128-1202), známý též jako Allanus ab Insulis, je theolog, básník a všestranný učenec; znalec antické kultury i hermetismu; požívá vysokou autoritu v dobové církvi a je zván „doctor universalis“. Studoval na různých školách ve Francii, mj. v Chartres, kde získal výborné znalosti přírodní filosofie, a v Tours, kde byl žákem Bernarda Silvestris. Svými cestami rozšířil známost chartreské filosofie i po Západě a přinesl ji též do Paříže, kde také učil theologii. Většinu života strávil polemickými misemi v katharském nebo muslimském prostředí. Na konci života vstoupil do cisterciáckého řádu.

V díle Theologické maximy (též: Regulae sanctae theologiae) vytyčil program racionální theologie, která měla převádět „nevěřící“ k tématům církevně křesťanské víry. Taková theologie má být postavena ryze formálně, pomocí logiky. Z tohoto důvodu se Alain zabýval i formalizací logiky samotné. Pro jeho pojetí vztahu víry a intelektu je příznačné, že svůj spis pojednávající o základních ontologických pojmech (substance, forma, akcident, látka) nazval Ars fiei catholicae (Umění katolické víry).

Alain tak předešel vývoj systematické theologie 13. století, ale v extrémní podobě. Jeho poznávací optimismus je však založen v humanisticky hermetickém přesvědčení o božské podstatě člověka. Mimo tento kontext je jeho pokus o formalizovanou výstavbu theologie zcela absurdní - a v tomto kontextu samotném se zase zdá být zbytečným. Je to pokus o exoterní projev hermetika pomocí formalismu.

Svou racionálně mystickou vizi vykládá Alain ve filosofické básni Anticlaudianus. Plný titul díla zní v některých zápisech Anticlaudianus de Antirufino, čímž se odkazuje na básníka Claudia Claudiana (4. stol. n. l.), a to na jeho polemickou skladbu In Rufinum. Anticlaudiana pozdější učenci komentovali, excerpovali a přepracovávali, Z prozaického zpracování výtahu z Anticlaudiana vznikla ve 2. pol. 14. století staročeská mravoučná báseň Alan.

V přírodovědném (též alchymistickém) spise De planctu naturae (O přirozenosti rostlin) Alain chápe přirozenost (přírodu – „natura“) jako prostředníka mezi božskými idejemi a stvořenou mnohostí vnímatelných věcí. Ideje jsou skrytými archetypy přírodního dění a toto skryté je základem světového dění, které samo je už ale průhledně logicky vyložitelné.

Rozlišení „skrytého božského počátku“ a „průhledného běhu“ přírody souvisí s jedním ze základních Alainových rozlišení: „opus creatoris“ (dílo tvůrce) a „opus naturae“ (dílo přírody). Dílo tvůrce, to je božský akt stvoření, o kterém mluví theologie a zčásti filosofie. Dílo přírody je tématem přírodních věd. Toto původně metodologické rozlišení však přináší závažné důsledky: božské působení se odehrává „na počátku“ a později už příroda funguje sama podle svých vlastních, tj. Bohem dříve určených zákonitosti. Proto se zkoumání pravidelností přírodního dění stává něčím velmi podstatným. Na jedné straně je to hledání božských pravidel pro přírodu čili jakési obohacení theologie. Na druhé straně je takové zkoumání užitečné pro naši orientaci ve světě samotném a může sloužit i k využití některých přírodních sil.

Oddělení božského tvůrčího aktu od dalšího běhu přírody zakládá zvláštní typ poznatelnosti, který povede k pojmu „přírodního zákona“ (regula naturae – nejprve „pravidlo přírody“) a pak i k deistické vědě. Hledání „počátečních podmínek“, na jaké bylo přírodní dění stvořením nastaveno, zdůrazní hledisko přesnosti vědeckého poznání, neboť „malá změna na počátku jeví se býti velkou ve svých důsledcích“, jak napsal už Aristotelés. Svým exoterním formalismem je Alain významným metodologem přírodních věd na cestě od Anaxagory po „antropický princip“ moderní kosmologie.

Ve 13. století na Alaina naváže Raimundus Lullus. Podle Františka Šmahela Alain patřil k oblíbeným básníkům Jana ze Středy a přímé citace z jeho díla lze doložit i u Jana Husa. Umberto Eco v románu Jméno růže cituje Alainovu báseň Omnis mundi creatura: „Všechno světa stvoření je jako kniha a písmo.“