Vztah bloku slova a večeře Páně

Od 2. století sestává nedělní a sváteční bohoslužba ze dvou částí: bohoslužby slova a bohoslužby eucharistické neboli večeře Páně. Svědčí o tom první apologie Justina mučedníka, datovaná do pol. 2. stol., v níž se navíc mluví o diakonii.

Křesťané ze židovství navštěvovali chrám, synagogy a po „domech lámali chléb“. Když byl chrám zbořen a ze synagog byli vyháněni, zůstalo jim jen domácí prostředí, ve kterém propojili blok slova známý ze synagogy a domácí jídlo s dobrořečením. U křesťanů z pohanství se vytvořila nedělní bohoslužba pravděpodobně na bázi symposionu – diskusního setkání nad určitým tématem. Ze symposionu, jež začínalo žehnáním vína, se vyvinul eucharistický blok. Následná diskuse dala vzniknout bloku slova.

Zatímco v křesťanské antice a raném středověku byly obě části liturgie vnímány jako rovnocenné, ve středověku převážil důraz na eucharistii, zejména na její „proměnu“. „Proměňování“ se stalo vyvrcholením celého slavení. Kněz pozvedal čerstvě proměněnou hostii nad hlavu (stál zády k lidem) a dlouho ji držel, aby se na tento div mohli přijít podívat i lidé z okolí, kteří slyšeli zvonění, jež „pozdvihování“ provázelo. Blok slova byl vnímán jen jakási „předemše“, které lidé většinou stejně nerozuměli, ať již kvůli slabému hlasu kněze, nesrozumitelnému jazyku (latině) či velké vzdálenosti od oltáře. Ve vrcholném středověku přibyla navíc mezi presbytářem a lodí dělící stěna – letner. (Po tridentském koncilu byly letnery zbourány.)

Jakkoli nám to dnes připadá zvláštní, části, které dnes považujeme v liturgii za konstitutivní, nebyly ve středověku vůbec součástí mše. Mám na mysli kázání a přijímání lidu. Kázání bylo součástí zvláštní paraliturgie, která obsahovala i čtení evangelia a doprovodné rity. Taková paraliturgie se konala v mateřštině a byla obvykle zařazena mezi dvě mše. Podobně i přijímání lidu probíhalo v mateřštině, ovšem konalo se zřídka, neboť lid přijímal zpravidla jen jednou do roka.

Tyto paraliturgie využila kalvínská reformace a bohoslužba s kázáním se stala základem nedělní reformované bohoslužby. Sled prvků jako píseň před kázáním, kázán a píseň po kázání přetrvává mnohde dodnes. Představa, že kázání není součástí mše, byla až do liturgické reformy II. vatikánského koncilu vyjádřena tím, že kněz si během mše, dříve než vystoupil na kazatelnu, svlékl vrchní mešní roucho – ornát. Po kázání si jej opět oblékl.

Mše byla v kalvínské reformaci odstraněna, ale přijímání lidu se uskutečňovalo častěji než do té doby – čtyřikrát ročně.

Teprve poměrně nedávno, ve 2. polovině. 20. století, se začalo katolické a protestantské pojetí sbližovat. Katolíci znovu vrátili důraz na liturgii slova. Vznikl nový, mnohem bohatší lekcionář, obsahující i starozákonní texty, které se předtím četly velmi málo. Homilie (biblické kázání) se stala povinnou součástí nedělní a sváteční liturgie. Vznikl i nový útvar – samostatná bohoslužba slova, který by mohl nahradit každodenní zažité slavení eucharistie. Stejně tak by mohla být společně ve všední dny slavena namísto eucharistie liturgie hodin. Zatím se tak bohužel příliš neděje. Mnoho kněží si své právo každodenně slavit eucharistii vykládá jako povinnost. Místo aby objevovali nové formy liturgie a sloužili jimi lidem, stereotypně „slouží mše“ podle hesla čím více, tím lépe. Kromě představy, že každá mše je „obětí nedozírné ceny, které se žádné lidské konání nevyrovná“, v tom mohou hrát roli i důvody „zbožně-peněžní“ – intence, což je nezdaněná částka, kterou dostává kněz od lidí a která může jít do jeho vlastní kapsy.

V protestantských církvích můžeme pozorovat trend k častějšímu vysluhování večeře Páně. Běžný je měsíční, někde i čtrnáctidenní interval. Církve, které prošly liturgickou obnovou (u nás jich mnoho není), slaví večeři Páně každou neděli. Musí však vyřešit některá pastoračně-teologická úskalí.

Jednak podezření z (násilné) katolizace své církve. „Nebudeme jako katolíci“, soudí nedovzdělaný protestant. Někdy slýcháme, že „večeře Páně nám zevšední“. Asi nejzásadnější je rozvolnit pevnou vazbu mezi večeří Páně a pokáním, neboť není možné každou neděli konat důkladné pokání jako při čtvrtletním intervalu. Na druhou stranu je třeba dbát, aby poctivé smíření z liturgie vůbec nevymizelo.

„Zrovnoprávnění“ bloku slova a eucharistického bloku v katolické i protestantské bohoslužbě nese důsledky i v uspořádání liturgického prostoru. Namísto frontálního uspořádání (typ „autobus“) se prosazuje uspořádání komuniální. Nejčastěji sedí lidé po obvodu elipsy, v jejíž ohniscích je umístěn stůl Páně a ambon. Nebo se blok slova odehrává v jiném prostoru než večeře Páně. Každý z prostorů má pak specifické uspořádání, vhodné pro danou část slavnosti.

I při slavení na jednom místě je možné vyjádřit předěl bloků, např. přinášením chleba a vína. Aby se nejednalo o pouhý vnější akt, je vhodné, aby chléb a víno přinášeli ti, kteří je koupili, nebo ti, kdo chléb upekli a víno vypěstovali a vyrobili.

Není dobré si brát vzor z některých biskupských bohoslužeb, při nichž je přinášení darů poznamenáno folkloristickými úkazy: Různě krojovaní zástupci shromáždění přinášejí rozmanité předměty nesouvisející s liturgií ani diakonií a předávají je monarchovi, který je hned odevzdá svým lokajům, zatímco nosičům dá nějakou odměnu (svatý obrázek, růženec apod.). V takových teatrálních kouscích, které mají s liturgií málo společného, si liboval Jan Pavel II. a zřejmě to od něj okoukali někteří biskupové. Dávají tak špatný příklad.