Španělský mnich hrající na zvonky, miniatura z 13. století
Zvony
S kostelem je nerozlučně spjat zvuk zvonů. Nebývalo tomu tak ovšem
vždy. Ačkoli antickým národům byly zvony a zvonky známy, v dobách raného
křesťanství jich církev neužívala. Nebylo totiž vždy vhodné, aby se
shromáždění zvukem zvonu prozrazovalo. Od 6. stol. se začínají zvony
šířit do Evropy z prostředí severoafrických klášterů, kde je řeholníci
užívali ke svolávání k bohoslužbě. Přes Itálii se zvony dostaly do Irska
a odtud je putující mniši šířili po celé Evropě. Užívání zvonů tak
v církvi zobecnělo někdy v 9. stol. První evropské zvony byly lité,
tepané či nýtované a tvarem připomínaly soudek, úl nebo vysoký kužel.
Spolu se zdokonalováním litecké techniky se velikost zvonů zvětšovala a
tvar se ustálil na podobě obráceného poháru, která dominuje od 11. stol.
Ve středověku patřilo zvonařství k náročným a váženým řemeslům, o čemž
svědčí i hrdost mistrů zvonařů, s níž zvěčňovali svá jména na svých
výtvorech.
Někdy od 8. století se začíná množit počet zvonů užívaných při jednom
kostele a kvůli rozlišení začaly zvony dostávat jména, a to nejčastěji
jména světců, kterým byly zvony zasvěcovány (někdy též podle
příležitostí, ke kterým měl zvon zvonit, např. umíráček). V téže době
vznikají první zvonkohry - sestavy několika různě laděných zvonů. Od 12.
stol., kdy začal stoupat důraz na pozdvihování božího těla, se objevují
oltářní zvonky - lat. scilla (rolničky). Pozdějisi přemrštěný akcent na
pozdvihování vynutil vznik zvláštního zvonu umístěného v sanktusníku -
věžičce nad presbytářem, na nějž se při tomto úkonu zvonilo. Ve
středověku dosáhla rozkvětu také výzdoba zvonů nápisy,
vodorovnými čarami a reliéfy na těle zvonu. Propracovaná byla též
složitá symbolika zvonění a například klášterní předpisy stanovovaly
různé způsoby rozhoupávání zvonu pro ohlašování různých činností.
Zvony bývají zavěšeny ve zvonici, která může mít rozličný tvar a
půdorys. Nejjednodušší otevřené zvonice, tedy pouhou zeď s klenutými
otvory pro zavěšení zvonů, znovuobjevila sakrální architektura 20.
stol. Častější jsou ovšem zvonice zavřené - věž v níž je zavěšen zvon na
zvonové stolici. V Itálii zobecněl název campanilla, kterým se označuje
věžovitá stavbastojící v blízkosti kostela, jejíž vývoj začíná v raném
křesťanství se vznikem basiliky. Zvonice stojící mimo vlastní tělo
kostela je běžnější spíše na východě, zatímco západní stavitelství
preferovalo ve funkci zvonice kostelní věže.
Jan Klípa
Poslední komentáře