Nová evangelizace – nebo obnova náboženství?

Nedorozumění o evangelizaci a novosti

Vrcholné representaci naší církve prý velmi záleží na nové evangelizaci, ale řada „prováděcích“ pokynů a výkladů různé váhy víc nebo méně pečuje o náboženství, nikoli o svědectví evangeliu Krista Ježíše. Jde církevnímu establišmentu o „novost“, anebo o restauraci těch kdysi osvědčených vyzrálých ideologií?

Zmatek na tomto poli ne náhodou připomíná osud Babylonské věže. Také tam šlo o cosi objektivně velevýznamného, o stavbu posvátného místa první velikosti. Zikkurat byl nejdůležitější a nejvýznamnější institucí pro zdárný chod říše, uvědomovali si tehdejší zbožní stavitelé a investoři svorně. Také náboženství a evangelizace mají podle mínění důvěryhodných autorit dějinotvorný význam. Před staletími pomohla právě evangelizace spolu s křesťanstvím vybudovat základy dnešní Evropy.

Ovšem někteří nás přesvědčují, že evangelizují, ale evangelium k tomu nepotřebují. Bibli nepotřebují, protože boží slovo jim prý nabízí text mešních lekcionářů, vysvětlil mi jeden řeholní představený. Jiní na to jdou ještě přímočařeji: autenticitu křesťanské víry jim nejlépe garantují schválená vydání katechismu, případně výnosy posvátné kongregace, tam prý se nalezne vše pro spásnou víru důležité. A do třetice: četl jsem tuhle, že nová evangelizace znamená efektivněji uspořádat hranice farností a zřídit pastorační centra. Nejnověji k tomu má sloužit dokonce zákaz řídit pastorační centra těm, kdo nemají nějaké svěcení. Co z toho byť jen vzdáleně připomene životní úkol Nazaretského?

Nejen „evangelizace“, i adjektivum „nová“ zakouší přemety. Leckterý dobře vyučený zákoník je skálopevně přesvědčen, že pravda je jen jedna – pochopitelně je to právě ta jeho pravda – a novelizací by mohla leda utrpět. Takový rozumí novou evangelizací logicky právě jen gramatické úpravy výnosů magisteria, protože věcná stránka těch ideologií je prý neměnná na zemi i na nebi. A někteří zbožní lidé chápou vůbec všechny „novoty“ rovnou jen jako pašované padělky neomylně zlého původu.

Zkrátka: Jsou v naší církvi ideoví manažeři, kteří si s novou evangelizací čiperně poradí i bez toho, že by se ptali po Kristu. Ale jsou i tací, kdo dodají „novou“ evangelizaci, aniž sepotřebují ptát po spáse i jejích možných podobách včera a pozítří. Nepotřebujíse ptát na názory lidí žijících v době informatiky, světa globalizace, postmoderny. Jejich pravda o spáse je prý nadčasová, táž v době nomádů jako vdobě virtuální reality světa počítačů. Starostí církve je prý předkládat kompletní poklad učení beze ztrát a beze změn. Spásou je prý pak odměna splatná jednou na věčnosti, pokud si vstup do věčnosti člověk patřičně zaslouží podle rad, příkazů i zákazů jediného pravého náboženství.

Můžete namítnout: Smyslem evangelia je zvěst o víře ve spásu člověka a zvěst o dějinách takovéspásy. To je významné samo o sobě právě ve světě náboženství. Jenže náboženské poselství je přístupné jen těm, kdo dokáží věřit tomu náboženství. Kupodivu tomu, co později tradenti nazvali „Ježíšovou dobrou zprávou“, naslouchali se zájmem i ti, kdo si na panující židovské náboženstvíani trochu nepotrpěli (v době Ježíšově to byli třeba zbohatlíci spřažení s okupanty – celníci, prostitutky – a vyvržení, například malomocní, pastýři, pohané). Jestliže takoví lidé Ježíšovým kázáním vůbec naslouchali, slyšeli v nich cosi pro sebe existenciálně významného. Také relativně stále méně lidí ztěch šesti miliard, které obývají svět dnes, je schopno rozpoznat spásu pod nějakým uniformním náboženstvím, byť má certifikát o neomylnosti svých představených.

Postrádá dnes někdo nábožensky formulovanou spásu?

Jeruzalémský chrám i prorok Jan Křtitel, političtí vůdcové a mesiáši nabízeli Ježíšovým současníkům osvědčené náboženské jistoty. V době, kdy vystoupil Ježíš a jeho vztah k realitě světa a k transcendentnu se stal evangeliem, nebyl v jeho vlasti nedostatek učitelů, znalců zákona, mistrů mravopočestnosti. Přesto nabízelo Ježíšovo působení novou „dobrou novinu“, zprávu lačně vítanou do zašmodrchaných osudů současníků a jejich dětí. Není vůbec náhodou, že Ježíš se nejčastěji vyjadřoval podobenstvími, parabolami a smyšlenými příběhy všedních dní vesničanů i měšťanů. Takovou zvěst nelze bez násilí přeložit do řeči náboženství, tedy do katechismů a rituálů, nebo dokonce do řeči precizně formulovaných dogmat a závazných rubrik.

Nejnebezpečnější lidská bída, s jistotou pustošící dar existence, souvisí nejčastěji s lidským strachem a bezmocí. Má však tisíce tváří. Strach mučí mnohé, ne-li všechny lidi. Postupně jim rozleptává duši i srdce, paralyzuje jejich odvahu pokračovat nebo i jen začít s řešením. Spasit v této souvislosti znamená uzdravit duši, zajatou chorobami nebo hříchem, osvobodit člověka z těch situací, které destruují jeho konkrétní humanitu, tedy strach učinit bez-významným, bez-mocným. Právě tak tomu rozuměl Izajáš i Ježíš. Poslouží k tomu naše propaganda nazývaná „nová evangelizace“? V našem náboženství strach už zase zdomácněl, má dokonce své zbožné ekvivalenty označované jako ctnosti – například dětinná poslušnost, přilnutí k pravdě tím, že se slavnostně odřekneme svých vlastních názorů.

Potřeby spásy v dnešním světě neubývá. Ale spása zpřístupněná náboženstvím nejenže ztrácí na důvěryhodnosti, ale, bohužel, samo náboženství dokáže generovat další prameny úzkosti. Dost podobně jako v době Ježíšově. Řešení takové situace nabídl Ježíš známým: „Změňte smýšlení a věřte evangeliu“.

A tak už je na čase uvědomit si: mnozí věřící křesťané považují i křesťanství za zralé světové náboženství ajako náboženství jej také hlásají. Tím se stává, že si v radikálních bodech Ježíšova poselství s Ježíšem prostě neporozumějí dobře a účinně. Slyšíme třeba, že horské kázání zvedá vysoko laťku morálce člověka. Že horské kázání je jakási Magna charta lidských svobod Bohem garantovaných, protože Ježíš se za ně staví jako za smysluplné ideály platné v božím království, to už vnímá málokdo. Rozdíl mezi rolí náboženskou a rolí evangelia je významnější, než by se na první pohled zdálo: Ježíš totiž rozlišoval náboženství a víru důsledně. Spásně mohla věřit i Syroféničanka, která vězela v pohanství a měnit konfesi jí ani nenapadlo.

Slyšel jsem tuhle v jedné vynikající homilii jen tak mimochodem konstatovat zásadní rozdíl mezi zralými světovými náboženstvími a křesťanstvím a rád jej zde připomenu: Náboženská cesta vede člověka vzhůru, připravuje jej k setkání s božským, zkušeně uschopňuje svými nároky člověka k takovému setkání. Křesťanství namířil Ježíš právě opačným směrem: Bůh k člověku sestupuje do světa lidí.

Setkání s ohnivým keřem v sinajské poušti

Současný člověk trpí často a hodně, ať je či není věřící. Spásou rozumí Bible záchranu zdraví, plodnosti, svobody, ale také záchranu smysluplnosti lidské existence. To všechno je pronás i naši budoucnost velmi důležité. Leckdo z nás už také zjistil, že lze přežít i děsivé katastrofy, spolykat i ohromnou bolest, smířit se i se změnou vlastních možností. Ovšem jen tehdy, uchovají-li si takové události nějaký smysl. Nic není strašnějšího než nesmyslné utrpení, nesmyslný zmar hodnot. Víra evangeliu je důvěrou v záchranu smyslu toho, co jsme prožili, pochopitelně záchranu člověku darovanou, protože něco takového je téměř vždy mimo dosah člověka samotného. Náboženská zkušenost ovšem varuje: v řádu odvěké lidské zkušenosti s božským by takové pokusy mohly vyvolat řadu potíží. Stačí vzpomenout na mýtus o Prometheovi, Ikarovi… Vyplatí se, radí náboženství, nejen řádně odvádět desátky, ale ještě nad povinnou míru přidat něco máty a kopru. Co k tomu dilematu radí Bible?

Když chtěl Bůh Hospodin oslovit Mojžíše, živícího se tehdy právě pasením stád, stalo se v poušti pod horou Choréb cosi příznačného. Mojžíš zahlédl hořící keř. Poušť znal a nezvyklý tam nebyl ani hořící keř zapálený bleskem. Mojžíš ovšem zpozorněl, když si uvědomil, že ten keř nejen hoří, ale zároveň neubývá. Něco takového by každý pastýř moc potřeboval, dřeva je tam málo a noci mohou být hodně chladné. Oheň znamenal záchranu, třebaže ne hned existenciální záchranu.Takové řeči faktů rozuměl i nábožensky vykořeněný Mojžíš okamžitě.

Ale když se Mojžíš do řeči plamenů zaposlouchal, teprve užasl. Archetyp náboženského osvobození sleduje bohatou všelidskou zkušeností osvědčené cesty. Když se člověk ocitne v nouzi, jistě to nějak souvisí s nelibostí božstev, soudí náboženství. Proto vede člověka, aby si taková božstva usmířil, ne-li rovnou naklonil. V příběhu Geneze je scéna radikálně jiná: Bůh hovořící k Mojžíšovi z keře není zde jako hlídač lidí, jak mu rozumí například Jób. Sám sebe Hospodin představuje jako toho, kdo je tu pro dobro lidí, pro jejich prospěch. Kupodivu nevymáhá postavit na památku této události božiště nebo poutní místo, nezavádí speciální kult, nereklamuje božská práva. Bůh hořícího keře má docela jinou starost: Ujistit Mojžíše, že jeho soukmenovci v Egyptě, dnešní otroci, budou brzy božím lidem. Jinými slovy: Člověk má zastánce, Parakléta, i tehdy, kdy o něj nežádal rituálem, oběťmi nebo jinou z prastarých forem komunikace člověka s transcendentnem. Ten Paraklét Mojžíšovi nediktuje, ale vede s Mojžíšem dialog o smyslu jeho další existence. Samé skvělé noviny s velmi praktickými důsledky pro boží lid, který za čas bude povolán z moře pronárodů! Nadále půjde o to, jak s takovou novinou člověk naloží. Možná ji začlení do ostatních zkušeností s božským a dobrá zpráva se rozplyne v náboženství podobně jako mnoho jiných dobrých zpráv před tím. Anebo ji přijme jako plně věrohodnou právě v jeho konkrétní situaci, riskuje změnu smýšlení a nadále „chodí s takovým Bohem“ tak dlouho, až „vejde do božíhokrálovství“.

Cesta člověka vzhůru, anebo cesta Boha do betlémských chlévů

Ježíš kdysi řekl Zacheovi, že do jeho domu přišlo spasení. Zacheus nebyl člověkem náboženským, celníci do zbožné společnosti dávno už nepatřili, ale ta zpráva jej dostala do pohybu vně i uvnitř. To je moc důležité: Kdo pomoc potřebuje nebo po ní touží, nemusí umět odhodlat se k výstupu vzhůru. Ne každého by Zacheus také dokázal přijmout, měl svoji hrdost a měl podle svého mínění nač být hrdý. Proroka typu Jana Křtitele by nechal jít bez povšimnutí, ale potulný kazatel z Nazareta s pověstí divotvorce byl z jakýchsi důvodů přijatelný. To nevrhá zrovna nejlepší světlo na Zachea. A Ježíš sám Zachea pozve. Zachová se opačně, než by schválilo náboženství. Náboženství vybídne, aby sis cestu připravil nějakou zásluhou. Ježíšův životní styl (evangelium) respektuje, že na nábožensky osvědčené cesty momentálně (nebo někdo možná nikdy) nemáš. A nemáš-li na cestu, ale tomu stylu přesto dokážeš důvěřovat, stane se tvojí cestou sám Ježíš.

A tak jedna z Ježíšem stvrzených Dobrých zpráv zní, že mezi Bohem a člověkem to funguje jinak, než líčí opravdu osvědčená náboženství: Celník do chrámu nebo do synagogy nechodívá. Žena povětrná nejenže nesmí do chrámu, ale ani mezi slušné lidi. Proto se sejde s Ježíšovým milosrdenstvím a šancí k obrácení na hostině u zbožného farizea Šimona. Tedy Bůh přichází za celníkem i za courou.Náboženství respektuje spravedlnost, evangelium dává přednost milosti předspravedlností.

Kdo se pokusí věřit současně stejně důkladně náboženství jako Ježíšově evangeliu, vypěstuje hybrid. Hybridy– jak známo – neplodí. Neplodná zůstane i pseudoevangelizace.

Pluralita cest a smíření různých pravých cest

Naše niterné světy, řetězce bolestí, nadějí, porážek, vítězství nad nemocí se člověk od člověka liší. A tak i za záchranou s velkým Z jdeme často odlišnými cestami. Ty cesty nejsou stejně dlouhé, ani nejsou stejně náročné. Jinudy a jinak rychle kráčí dalajláma, jinak já, jinak třeba americký křesťan. Jinak jdou rodiče a jinak jejich děti. Taková faktická pluralita cest a cestiček člověka trochu mrazí v zádech, dá se v ní zabloudit navzdory dobré vůli. A máme pochopitelně obavy, jak dopadnou naši milí. Náboženství v takové situaci učí zbožné znát, jak rozpoznat dobré a zlé. Evangelium má na to jinou radu: cesta, kterou si vybereš, bude správnou tím, že Ježíš jde s námi. Tím každá z těch mnoha cest přes různé bludné kořeny dostane šanci stát se tou pro mne pravou cestou. Jen v evangeliu je možné, aby dva z učedníků, opouštějící po prohraných velikonocích nejen Jeruzalém, ale i své věřící přátele, našli během cesty dezertérů opět smysl svých nadějí nedávno pohřbených, a získali zpět i své věřící přátele. Náboženství má na dezerci jiné ocenění než Ježíš, který jim celou cestou vykládal smysl Písem a tak svojí iniciativou dosáhl u ustrašených učedníků obratu.

Nové i staré víno do přiměřených měchů

Ve skutečnosti vede cesta klidské věčnosti v boží náruči jak náboženstvím, tak důvěrou evangeliu. Někdo dokáže důvěřovat spíš staletími osvědčenému náboženství křesťanů, někdo spíš Ježíši z Nazareta a jeho evangeliu. Ovšem pokusy křížit obojí působí neomylně neplodnost takových životních stylů. I nová evangelizace bude neplodná, pokud bude křížencem kultivovaných ideologií náboženství a žité víry evangeliu. A proto dnešní inženýři ducha plánující nevím jakou pětiletku duchovního růstu musí odpovědněji vážit, co kde vlastně chybí pro širší dosažitelnost záchrany: potřebujeme školící střediska, anebo potřebujeme v praxi dosvědčovat, že společenství víry roste z praktické diakonie a ze společného díkučinění takové obce? Je dnes mnoho těch, kdo Ježíše nectí jako druhou osobu Trojice, ale přijmou s úctou a radostí za svůj Ježíšův životní styl, aniž jej pokládají za nějak zbožný. Připadá jim prostě správný. A ejhle – jejich život nese ovoce milé Bohu i lidem, a ovoce jerozhodující svědectví o kvalitě stromu, ujišťuje nás Ježíš.

Dnes kdekdo umí číst a hledat kvalifikované informace o učení své církve v knihách nebo na internetu. Zato je třeba hledat a vynalézat formy takové „Ježíšovy památky“, které by zůstaly evangeliem tváří v tvář žízni i ohrožení dnešního člověka. Že takové formy budou muset oslovit náboženské i nenáboženské prostředí, to čteme už v samotném evangeliu podle Matouše. V naší době bude mířit evangelizace spíš do nenáboženské společnosti. I naše církev by měla přijmout styl Hospodina hořícího keře, přicházejícího ke světu, jaký je.