1. neděle adventní C

Zlomová doba; zvedněte hlavy, naděje kotví před námi

Jr 33, 14-16; Lk 21, 25-28.34-36

Ježíš dnešního Lukášova úryvku si patrně sám také uvědomuje, že nechce od posluchačů něco zrovna tak obvyklého: Když je člověku úzko, tak má všelijaké chutě, ale určitě ne napřímit hlavu. Moudrý instinkt velí člověku, aby se naopak schoulil do klubíčka. A jestliže nám Kristus tuto radu do naší životní situace dává, tak proto, že podle jeho názoru potřebuje člověk v těchto zmatených dobách právě to: potřebujeme nikoli zachraňovat nezachranitelné, ale mobilizovat svoji lidskost, veškerou svou lidskost: Začíná to tím vzpřímením, ale musí se přidat i vlastní zkušenost, postupně i celé nitro. A to vše uspořádat do nějaké vize. Tak se stane konec začátkem. To je logika toho dnešního čtení.

Úzkosti neplodí jenom ta doba úplně poslední. Snad každý má ve svém životním proudu také velmi nebezpečné proudění a víry, kdy je ohrožena nejen další naše budoucnost, ale dokonce i zpětně smysl dosavadních úsilí. Také si, myslím, každý z nás nejméně jednou v životě prožije svůj víc či méně soukromý konec světa s tím, že jde vždycky o cosi neodvolatelně konečného, hrůzného právě tou neodvolatelností. Budí to v nás strach i přesto, že o tom dlouho před tím v modlitbách mluvíme (tenhle moment se dokonce dostal i do otčenáše, je tam mezi prosbami o věci tak elementární jako je denní chléb) a že jsme uvěřili, že se ve smrti starého rodí i nové. Je to pochopitelné: všechno radikálně nové nejen láká, ale budí také strach, protože nikdo z nás neví, co "to nové" vlastně obnáší.

Jak tedy zní Ježíšova rada pro takovou mezní situaci? Vzpřimte hlavu a dívejte se, hleďte.

K čemu je nám vzpřímená hlava? Jako kdybychom zde zaslechli výslovné potvrzení prastaré moudrosti pohádek. Když se o zbloudilé Mařenku a Jeníčka pokouší strach, vyleze Jeníček na strom, aby zahlédl světélko. Není to zrovna moc přirozená reakce, ale je velmi moudrá. Dokonce i poté moudrá, kdy to světélko přivede děti ke střetu s ježibabou. K vítěznému střetu, nepřehlédněte.

Chytrý člověk ovšem na pohádky nedá a nedá ani na evangelium. Ani pohádka, ani rady bible nemají v sobě chytrost světa, ale jsou moudré. Má-li se na světě možná nemocném něco změnit k lepšímu, musí člověk věřit, že i tahle budoucnost bude vůči němu vstřícná. Musí dokázat uvěřit, že je méně nebezpečné jít do neznáma kupředu, než do málo známější minulosti. Exodus bývá hrůzný. Ale míří ke spáse.

Tendence k regresu, k únikům z kolbiště zpět do relativního bezpečí mateřského lůna, tohle by našel ve svých vlastních hlubinách snad každý z nás. Tomu nutno čelit vzpřímenou hlavou, výhledem, úsilím zahlédnout nová světélka. Tak se postupně stáváme stvořením podle Boží vůle, dospělým a schopným tvoření.

A všimněme si také: dáváme si pozor, abychom se neopíjeli, ale tak zvaně "správné" vášně jako vášeň pro pravdu, hrdost, vlastenectví, horlení pro spravedlnost, tyhle vášně oslepují nás Mařenky a Jeníčky ztracené v lese stejně účinně jako vášně takzvaně hříšné: Díky jim ztratí smysl dosavadní existence; řečeno biblickým slovem, ztratí duši, kdo v tom víření hodnot i pseudohodnot nevztyčí hlavu a nevyhlíží svého zachránce, svého spasitele někde dál a především výš, než zrovna stojíme. Příliš mnozí z prý věřících pak v takové kritické chvíli dají přednost úprku zpět do světa, který sice už praská ve švech, ale není tak podivný jako exodus pod vedením ohnivého oblaku. A tak se stane, že podobně jako Lotova žena nevykročíme nakonec vstříc tomu, koho jsme třeba celý život poctivě vyhlíželi.

Nebezpečí ohrožující naši budoucnost nečíhá za nějakým rohem, v nějaké hoře, která na nás padne, nečeká v těch lidech, kteří loupí a kteří si dělají ze zákona smích a kterým je všechno jedno. To nebezpečí je v nás, už dávno je v nás samých. A tam je potřeba nejen udělat pořádek, ale udělat nový pořádek. A při tom dostanou ty na prvý poslech prapodivné rady Krista Ježíše svoji zvláštní váhu.

Vánoce i Velikonoce byly kdysi radikální změnou boží taktiky dějin spásy. Pokud je dnes chceme slavit, nemělo by to být jen levné vzpomínání, ale víra proměňovaná v čin. Taková proměňovaná víra nás jistě usvědčí, že na to ve skutečnosti nemám, vše se brzy ukáže silnější, než moje dobrá vůle. Je to drsná chvíle pravdy, ale bude požehnáním, pokud nezůstane jen při tom. V takových chvilkách realismu svádějícího do beznaděje je dobré připomenout si dnešní první čtení.

Jeremiáš stojí nad troskami státu, který vybudoval Hospodin pro svůj milovaný lid. Tohle boží dílo neobstálo, stát je v troskách, dokonale převálcován přesilou bezbožných. Jeremiáš musí jednat za okolností velmi podobných našim dnešním, kdy starý pořádek se zhroutil a řeči toho nového jaksi nerozumíme; jako by byl zapsán notopisem, který tady neznáme, tyhle noty neumíme číst.

Tak třeba moje vrchnost nejen světská sází na zisk z kamufláže. Máme pak chuť přestat už vzdorovat době svými staromódními pokusy mluvit pravdu a činit pravdu. Zdá se nám, že v tomto světě neumíme žít. Pak mne zarazí před dezercí z takové už dávno neplodné scény právě ten šokující Jeremiáš: budoucnost ještě má smysl, správná chvíle ještě přijde, i pařez se ještě rozpučí, tvrdí prorok. Ten strom se sice už neobnoví ve své původní kráse, úpadek je reálný a neodvratný. Ale obnoví se v nové kráse, naprosto netušené. Jak říkají Angličané: Král je mrtev, ať žije král!

A tak to nejen slibuje advent, tak to doopravdy i chodí, tak to být dokonce má. To je lék proti našim starostem nad nedokončeným a přesto už umírajícím světem. Ano, tento svět už nedokončíme, žádné z našich děl se možná už nepodaří dokončit - přiznejme si to. Ale naštěstí je tu stále ještě ta milosrdná Boží dlaň, která kdysi stvořila i cedry, z nichž už díky nám lidem zbyly jen ty pařezy. Ta dlaň dokáže i odumřelému darovat plodnost a tím i počátek nového. Staré končí. Není to však poslední slovo, podobně jako není posledním slovem Krista Ježíše jeho zoufalý křik na kříži. Konec přijde, ale s ním i Ježíšovo nové šálom, přání pokoje takového, o kterém se nikomu před Velikonoci ani nesnilo. To je smysl zanikání tohoto světa, které si připomínáme na sám počátek adventu.

Advent připomíná, Pán přichází a účtuje. Jsou to zvláštní počty. Účtuje se světem, který před našima očima umírá. Ale ta smrt je sice zasloužená a konec konců i ještě milosrdná, přesto není posledním slovem. Budoucnost už pučí. I budoucnost toho, co se nám samým nepodařilo prosadit do života, co jsme milovali, proč jsme žili. Ta budoucnost je ovšem boží, ale rodí se i z našeho. Nic není zcela marné, nic nemusí být zmarněno s konečnou platností, pokud jsme sázeli v Duchu a v pravdě.

A nejde o malování strak na vrby. Jeremiáš přímo šokuje posluchače, když připomíná, že Hospodinovy sliby se vlastně ještě nikdy nenaplnily. Opravdu divná útěcha! Davidovská dynastie je už smetena přesto, že Hospodin sliboval, že tu bude navěky. Jeremiáš nachází důvod naděje ne v návratu do starých dobrých časů řekněme dětské nevinnosti, také ne ve vyhojení přítomnosti. Řešením má být nově rašící proutek. Ať už je to naše srdce ve skutečnosti všelijak otlučené a možná i ubité, i ono ještě jednou vypučí - samozřejmě pod Božím dotekem, jak jinak. Jistě, to slovo, které Bůh kdysi svému vyvolenému lidu dal, to nebude už nikdy odvoláno, nevrátí se k Hospodinu zpět, to slovo musí přinést své plody. Přinese je, budou však jiné, než čeká naše fantazie.