2. neděle adventní C

Náš vykupitel žije

Lk 3, 1-6; Bar 5, 1-9

Když jsme minulou neděli četli evangelium, radilo nám vztyčit hlavu a rozhlédnout se. Kdo snad poslechl a udělal to, ten asi viděl věci nepříliš povzbuzující. Když se kolem sebe rozhlédneme, koho že to vidíme na trůnech v palácích? Lukáš by dnes mohl konstatovat zhruba totéž, co před dvěma tisíciletími: všude v klíčových pozicích seděli buď nějaký Herodovec, anebo kolaboranti s okupantem Pontiem Pilátem, v křeslech velekněží se uhnízdil rodinný klan Annáše a Kaifáše. Prostě nebylo tehdy kam utéct a není ani dnes. Je potom ještě pravda, že si Bůh přeje srovnat ty cesty, po kterých se budou natřásat mocní - právě tito mocní?

Jako bychom už nebyli dost zdeptáni, jako by nebyla naše bezmocnost už dostatečně zřejmá, prorok znovu naléhá, že je tady před námi ještě veliký úkol. A tak se ti, kteří poslechli radostnou zvěst, poprávu mohou teď vyděšeně ptát: Tak proč a nač jsme se vlastně měli podívat díky vztyčené hlavě? Abychom se báli ještě víc?

Tak ovšem Boží slovo slyší právě jen naše stále ještě nedůvěřivé a do sebe zahleděné já. Právě tak si stěžoval Izrael táhnoucí kdysi pouští z Egypta: proč jsi nás nenechal otročit v Egyptě?! A nejen oni tehdy, i my dnes můžeme vidět - pokud se chceme dívat s důvěrou v Otce - něco důležitějšího než hrozící přesilu. Víra zahlédne také to, co Lukáš slibuje: každý člověk uzří spásu.

Bůh nechce a neočekává, že postavíme mosty a srovnáme pahrbky proto, aby herodovci či annášovci měli naše srdce dostupnější a přístupnější ke svým hrám. A také vůbec nehrozí, že náš Bůh vyhlásí robotu, která by spravovala cesty pro nějaké momentálně u moci vyvýšené. Jde o cesty jiné, cesty Hospodinovy; takovou cestu zřizuje jeho stvořitelský příkaz, ne naše robota. Baruch totiž potvrzuje, že je doba milosti, nikoli doba trestů sebevíc zasloužených. Říká: svlečte své kající roucho. Tenkrát nosil kající roucho právě ten, kdo veřejně uznával svou provinilost, propadlost trestu, prohru své pýchy. V takové zdánlivě bezvýhledné situaci byl také lid, ke kterému Baruch mluví: odvlečen a zasazen do jiných zvyků, do jiného náboženství, bez opory v chrámě, v kněžstvu, v synagogách, dokonce i bez opory v národní hrdosti; Izrael přestal fakticky i právně existovat, byl jako veřejný kajícník.

Nás nikdo nepřestěhoval, máme svá knížata a kněžstvo. Přesto víra spíš doutná, než hoří.

A tak i do této naší dnešní situace říká Baruch pravé prorocké slovo. Slibuje, že se Hospodin ujímá naší zpupností prohraných bitev jako své vlastní pře. Když se to tenkrát v Babylonii stalo skutkem, cítil se boží lid jako ve snách, nemohli tomu uvěřit, tak nepravděpodobné to bylo.

Takhle vypadá spása. Takhle vypadá i naše spása. Začíná se dít od okamžiku, kdy si člověk doopravdy připustí svoji bezmocnost, svoji propadlost, svoji už osudnou zaprodanost. Když si uvědomí, že sám nemá sebemenší šanci, cesta zpět neexistuje, cesta kupředu je neschůdná. Tehdy se ho ujímá ten, který je mocný a ten, který je milosrdný. Jeho moc i jeho milosrdnost je jeden jediný dech; on je mocný pro nás, je mocný proto, abychom my, kteří na moc nemáme, jsme svou bezmocnost skryli v milosrdné moci boží.

A tak nevadí, pokud je nakrásně pravda, co zahlédl náš pesimismus: není oku na čem spočinout, protože my se svým svědomím a s konkrétními vlastnostmi se mezi ty šťastné ovce církví i občanských společností jaksi nevtěsnáme. Nevadí, že všechna místa ve společnosti i v církvi už jsou zadána podobně jako z pohledu Josefa hledajícího přístřeší pro jeho Marii; ať nějaká místa objektivně existují či ne, pro nás už prý nejsou, tak to cítí občas každý a každá z vás. Už není místa pro sůl, shání se a cení jen zlato, kdepak sůl, té je přece všude habaděj. Ta naše obyčejnost se tam prostě nehodí. A člověk by řekl, že v tomto světě, boholidském světě pochopitelně, nemá už žádnou šanci. A právě do toho zní jak ten Baruch, tak to Lukášovo neméně prorocké, neméně útěšné slovo. Díky Baruchovi můžeme vidět i v Lukášovi, že žádné příkazy k robotě se nám neudílejí, právě naopak: díla se ujímá Bůh.

I v Lukášovi se připomíná, že Pán našich dějin spásy udělá sám to potřebné. Stalo se to skutkem. Nejen za Barucha, nejen na Golgotě. Stalo se to skutkem mnohokrát od té doby. Apoštolové to prožili při Letnicích. I s námi Pán učiní, co je potřeba udělat.

Tak to dělají milující rodiče svým ještě malým dětem: ač jsou tu stále a stále stejně milující, přesto se občas slaví Mikuláš nebo Vánoce. Funguje to v plné síle, pokud se dítě nezkazí, nezačne ohrnovat nos nad dárky prý příliš obyčejnými. Pak už znamení přestane být znamením účinným a nakonec přestane být vůbec znamením.

Podobně jako ty děti z chudých poměrů, i my jsme se kdysi naučili radovat se i z "maličkostí", které přesto dobře demonstrovaly, že jsme a zůstáváme v boží dlani. Přesto i na nás pracuje zub času; čas od času je tedy třeba výroční slavností povzbudit to usínající srdce. Kéž se našim svátkům daří připomínat, co vlastně slavíme: že náš vykupitel žije. Jestli se nám někdy zdá, že na nás náš milý Bůh zapomněl, že dlouho mlčí, že příliš dlouho nereaguje, pak musíme proti tomu postavit zkušenost neméně ověřenou, neméně čerstvou, respektive občerstvovanou: Náš Pán přijde. Spása se blíží, je tu. Kupujte bez peněz, kupujte zdarma, je tu chléb i mléko, vybízí nás Izajáš.

Ten, který přichází, přichází v moci, třebaže všichni vidí jeho bezmocnost kojence ve všem odkázaného na matku bez prostředků.