Martin Gruber

Madoc, muž, který se v „klasické“ (tj. galfridiánské) artušovské literatuře už nevyskytuje, ačkoli patřil – jak se zdá – k nejstarším vrstvám Artušova příběhu. Základem románového Artuše je mýtický „dobyvatel podsvětí“ (Artos – Medvěd), k jehož osobě se připojily vzpomínky na historické britonské a možná irské válečníky temného věku kteří se po tomto polobohu jmenovali, nebo si aspoň vysloužili medvědí přezdívku. Měl ale některý z těchto mužů bratra, zvaného Madoc?

„Tři kmenové trůny ostrova Prydein. Artuš, pán pánů v Menevii, a David, představený biskupů, a Maelgwyn z Gwyneddu, náčelník starších.“ (Velšské Triády, 1)

David (Dewi Sant) z velšské Menevie (Mynyw) byl v šestém století natolik významnou duchovní osobností, že ho pozdně středověká tradice učinila jedním ze tří biskupů britonského hrdiny Artuše.

Kult dětských mučedníků byl neodmyslitelnou – a velmi populární – součástí středověkého křesťanství. Vedle skutečných Kristových svědků, kteří položili život pro svou víru (Anežka Římská, Vít) šlo ovšem často o oběti zločinů, pocházející nezřídka z vysokých vrstev společnosti. Dětství, spjaté s nevinností, a nezaslouženě krutý konec, dojímal a fascinoval široké vrstvy, přičemž snad v pozadí můžeme spatřovat vzpomínky na obětování lidských bytostí v předkřesťanských kultech.

Hlas větru v jilmoví

tam jako hudba zní,

křik kosa veselého

a křídel mávání.

Naslouchat v Durrow za svítání

jelenům, kukačkám,

jak z lesní země volají,

Představeným mnišské komunity v Bangor-ys-Coed na přelomu 6. a 7. století byl (jak nás informuje Beda Ctihodný) muž jménem Dinoot. Ten bývá občas ztotožňován s Deiniolovým otcem Dynawdem Bwrem, který se – po zkáze svého království – měl uchýlit do monastýru, založeného jeho synem. V Británii raného středověku by nešlo o nijak výjimečný úkaz (např.

Cadoc patří k největším velšským světcům vůbec. Podle legendy z jedenáctého století, jejímž autorem je Lifris z Llancarvanu, byl jeho otec Gundleus (Gwynllyw) vládcem malého jihovelšského království Glywysingu.

„Madrun byla dcerou Weheuyra, krále ostrova Brydein, a Anhun byla její komorná“, stojí psáno v Bonedd y Saint. Weheuyr je známější jako Vortimer „Blahoslavený“, princ, a krátce i král (nikoli ovšem celého Walesu, natož Británie), prvorozený syn neprozíravého tyrana Vortigerna.

Střet pohanství a křesťanství ve středověké velšské literatuře.

Tři motivy z velšských legend a pověstí, mohou ukazovat na konfrontaci mezi nastupujícím křesťanstvím a ustupujícím starším náboženstvím Keltů ve Walesu a Bretani. Světec (nebo hrdina) se střetává s rozličným duchovním nepřítelem – v mém výběru je to drak, skupina čarodějnic a – možná trochu překvapivě – tlupa pastýřů.

Úvod

V Cornwallu, na poloostrově Roseland, leží obec Gerrans, jejíž kostel ze třináctého století je zasvěcen svatému Gereintovi. Co je to ovšem za světce? Otázka je zajímavá, protože toto jméno několik významných mužů keltského království Dumnonie – rozkládajícího se zhruba na území dnešního Devonu a Cornwallu, zahrnujícího však i podstatnou část Somersetu. Hledání odpovědi rozhodně nebude snadné. Problém s Gereintem totiž nespočívá – jako u mnoha jiných keltských osobností – v nedostatku pramenů o něm, ale v jejich zmatečnosti a nejasnosti.

Bojovník Illyd Farfog („Rytíř“) sloužil podle legendy v 5. století na dvoře krále Poulenta (Paulinus) v Penychenu (jižní Wales). Během služby se stal svědkem krutého trestu, který postihl jeho vojáky, kteří během lovu hrubě vyžadovali – a dostali – pokrm na pou-stevníku Cadocovi: zaživa je pohltila zem.