Jiří G Kohl

Dva články v UNIVERSUM 2/2006 mě velmi zaujaly: „Aby byl Boží lid světlem národů“ od Františka Štěcha a „Církev a moc“ od Marka Pelecha. Oba autoři referují o podnětech dvou velice odlišných „amerických“ katolických teologů pro poměrně mladou teologickou disciplínu, totiž ekleziologii. Články jsou umístěny v čísle časopisu, které se věnuje pohledu na církev.

Deset let hnutí My jsmec írkev – zůstat v pohybu, to bylo motto spolkového shromáždění hnutí církevního lidu My jsme církev, konaného od 28. do 30. října 2005 v Kolíně nad Rýnem, kde začala roku 1995 německá petice církevního lidu. Více než sto delegátů téměř ze všech německých diecézí jakož i hostů z Německa i ze zahraničí přišlo do katedrálního města ne aby se ohlíželi nazpět, nýbrž především aby zaměřili svůj pohled do budoucnosti.

Ohlédnutí

V Getsemanech 1/2005 byla zveřejněna zpráva Protest G. Hasenhüttla proti odvolání z úřadu zamítnut, převzatá od katolické tiskové agentury KAP. Referujese tam o případu katolického teologa a kněze Gottholda Hasenhüttla, původem Rakušana, emeritovaného profesora teologie na universitě v německém Saarbrückenu.

Ranánáboženská výchova může být podle mínění vědeckých odborníků pro děti posilouv jejich pozdějším životě. Vyučování náboženství je prý stejně důležitéjako raná hudební výchova nebo raná sportovní činnost. K tomuto závěrudospěli pedagogové, lékaři a teologové v rámci vědeckého symposia veFrankfurtu nad Mohanem.

Náboženskyvychovávané děti vykazují i později jako dospívající a dospělí dobrou ochranupřed ztrátou orientace a vyrovnávají se lépe s krizovými situacemi,zjistili schodně vědečtí odborníci během dvoudenníhosymposia s názvem Potřebují děti náboženství? (BrauchenKinder Religion?).

Víc odvahy k reformám a více prostoru pro mládežv církvi žádal vídeňský pomocný biskup Helmut Krätzl v interview pro jihotyrolský list Sonntagsblatt. V rozhovoru zazněly následující myšlenky:

Církev by měla usilovat oobsazení „nových míst“ a neměla by se pouze pokoušet se starat o své starépozice a uchovávat je. Krätzl řekl: „To také znamená,že musíme poskytnout širší prostor různým způsobům myšlení, různýmspiritualitám a také kritickým názorům, protože z každé kritiky se můžemeněčemu přiučit.“ Kritika je podle něho v církvi „vždy velmi potřebná“ apro obnovu církve nezbytná. „Měli bychom mít méně strachu z kritiky,“prohlásil Krätzl doslova. Ovšemže existují také„základní pravdy, o kterých se diskutovat nedá“.

Německá tisková agentura Kathpress přinesla 6. ledna následující zprávu:

Do diskuse o budoucí orientaci Katolické teologické fakulty UK předkládám příspěvek, který jsem našel v jedné z knih Hanse Künga. Jeho výchozí dvojitá otázkazní: Jakou teologii bychom si měli v dnešní době v našem okolí přát a jakou bychom měli my sami provozovat?

Odpověď na tuto dvojitou otázku nedává Hans Küng v celé možné šíři, ale omezuje se na tři zorná pole: mravní charakter (ethos), styl a programatiku (zaměření) soudobé teologie, jak se to pro něho samotného stalo důležitým.

Jan XXIII

Chtěl bych se vrátit k dopisu čtenáře Bohuslava Šolce v rubrice „Liturgické otazníky“ (Getsemany 7-8/2000, strana 215-216). V úvodu svého příspěvku sice zdůrazňuje, že je laik, „řadový katolík“ a „člověk upadající do hříchu“. Domnívám se však, že to není ani kvalifikace pro uvedené připomínky, ale ani důvod k tématu liturgie mlčet. Zdá se mi, že bratr Bohuslav Šolc zapomíná, že my všichni jsme církev, a co se jejích záležitostí týká, týká se vlastně nás všech. Církev nejsou ani jenom klerici, ani jenom učení teologové. Církev jsme my, pokřtěný lid boží. Klerici i teologové jsou ti, kteří byli z tohoto božího lidu vybráni, aby mu zvláštním způsobem sloužili. Nic víc a nic méně.