Liturgia – martyria – diakonia

Chtěl bych se vrátit k dopisu čtenáře Bohuslava Šolce v rubrice „Liturgické otazníky“ (Getsemany 7-8/2000, strana 215-216). V úvodu svého příspěvku sice zdůrazňuje, že je laik, „řadový katolík“ a „člověk upadající do hříchu“. Domnívám se však, že to není ani kvalifikace pro uvedené připomínky, ale ani důvod k tématu liturgie mlčet. Zdá se mi, že bratr Bohuslav Šolc zapomíná, že my všichni jsme církev, a co se jejích záležitostí týká, týká se vlastně nás všech. Církev nejsou ani jenom klerici, ani jenom učení teologové. Církev jsme my, pokřtěný lid boží. Klerici i teologové jsou ti, kteří byli z tohoto božího lidu vybráni, aby mu zvláštním způsobem sloužili. Nic víc a nic méně.

Připomínky Bohuslava Šolce, které byly na uvedeném místě zveřejněny, snad smíme shrnout takto: Časté svaté přijímání má pro něho samotného a i pro jiné veliký a blahodárný vliv a význam v osobním náboženském životě. Kdyby nebyl veden v sedmi letech k prvnímu sv. přijímání, neměl by teď z eucharistie potřebný zdroj životní síly. Že by mohlo existovat „snižování večeře Páně na úroveň magického úkonu“, mu připadá nepochopitelné. Chybí mu „tichá mše“, která by mu byla životní vzpruhou. Myslí, že by mělo být „úkolem Církve vycházet pružně vstříc potřebám věřících“ a uspokojovat jejich náboženské pořeby (moje slova, J.K.), a při tom se třeba i odchýlit od „liturgické tradice“. Zdůrazňování liturgie, jak to činí Zdeněk Bonaventura Bouše, považuje za akademismus a krasomilství. Přít se o otázkách liturgie považuje za „handrkování o formalitách“.

Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že námitky Bohuslava Šolce jsou příliš úzce zaměřeny pouze na individuální potřeby náboženského (křesťanského) života. To způsobuje, že celá oblast liturgie je u něho zařazena do oblasti formalismů, kterými se zabývají jenom odborníci. Také společenská dimense liturgie jako činnosti božího lidu, církve, nenachází v jeho námitkách žádného místa.

Co je vlastně posláním církve, církevního společenství, lidu božího? Tuto výchozí otázku si musíme položit, jestliže chceme určit místo, posici a význam liturgie v životě církevního společenství a tím i v životě jednotlivých křesťanů. Posláním církve, lidu božího je šířit radostnou zvěst (= evangelium) o dobrotivém a milosrdném Bohu, který usiluje o blaho člověka. Bůh ukázal konkrétně v Ježíši z Nazaretu, v Kristu, že to s blahem člověka myslí vážně a všichni, kteří ve svém životě učiní obrat a budou věřit v tuto radostnou zvěst, se mohou na jeho láskyplnou pomoc vždy spolehnout. Toto své poslání uskutečňuje církevní společenství v dynamickém, stále znovu se opakujícím procesu. Tento proces startuje fází shromažďování božího lidu. Pokračuje fází posvěcování shromážděných božím slovem a znameními jeho neustále plynoucí milosti a náklonnosti (= svátostmi). Třetí fází je rozeslání božího lidu „do světa“, aby podávali o své víře svědectví a aby sloužili či pomáhali těm, kteří pomoci potřebují.

Tak se tradičně dají popsat tři sloupy v životě církevního společenství: shromáždění a posvěcení = liturgia, rozeslání = martyria (svědectví vydat, když je to třeba) a diakonia (služba těm, kteří této služby a pomoci mají zapotřebí). Z tohoto popisu poslání církevního společenství vyplývá, že liturgie nejsou v první řadě žádné formalismy, ani rituelní praktiky, jejichž ráz, obsah a forma by byly určovány mírou zasvěcenosti do teologické materie. Liturgie je hlavně shromáždění, utvoření konkrétního společenství, sbor, „ecclesia“. A v tomto společenství je pak liturgie výrazem díku za vše, co Bůh pro nás nejdříve v národě izraelském a potom v Ježíši Kristu již učinil, a symbolický úkon přijetí božího slova pro povzbuzení a posílení, jakož zážitek společenství s Ježíšem Kristem a spolu navzájem ve svaté večeři Páně (přijímání těla – a krve – Páně). Liturgie utužuje a uschopňuje shromážděné církevní společenství k tomu, aby mohlo vykonávat to další, totiž nést radostnou zvěst dál a posíleno Slovem a Svátostí sloužit světu.

Náboženské potřeby jednotlivců – byť se považovali za křesťany-katolíky – nemusí být vždy v souladu s liturgii, jejíž místo se nachází jednoznačně – jak jsme se pokusili ukázat – v souvislosti s posláním církevního společenství jako společenství. Liturgie je výrazem života tohoto společenství, které má ve světě plnit určité své poslání. Péči individuelního náboženského nebo duchovního života není možno stanovit jako úkol liturgie. Také není možno požadovat od církevní instituce, aby organizovala takové „obřady“ – jako na př. „tichá mše“, které některým lidem v jejich modlitební praxi vyhovují. Křesťanská liturgie a její „obřady“ je zaměřena na společenství a jeho poslání a ne na péči individuální náboženské praxe ani ne na uspokojování individuálních náboženských potřeb.

Námitky, jaké ve svém článku vyjádřil Bohuslav Šolc, mi proto silně připomínají klasický biblický konflikt mezi náboženskými potřebami lidí a životem ve víře v biblického Boha izraelského národa a současně v otce našeho Pána Ježíše Krista. Mám k připomínkám bratra Šolce respekt, ale nemohu se ubránit dojmu, že jeho pohled je příliš zaměřen na individuelní náboženský život a jeho potřeby. S takovým pohledem ale není možno náležitě ocenit význam liturgie pro utváření a posilování církevního společenství, které má své poslání ve světě a společnosti.

Jiří G. Kohl