Zákony a normy mohou "vést za mimořádných okolností při
doslovném plnění k nesmyslným, ba nemravným důsledkům"; nemusí se (nebo
dokonce nesmí se ) v takovém případě plnit. V následujícím příspěvku
jde o takovéto "plnění zákona", o jeho předpoklady, jeho etické okolí a jeho
konsekvence pro celkový postoj k pozitivním zákonům a mravním normám.
Moderní člověk je denně zapřažen do různých zčásti
protichůdných regulačních systémů. Mnohé spočívá prostě v obvyklých
rolích, mnohé je výslovně formulováno v zákonech různého druhu a
autoritativně vyžadováno. Normy jsou formulovány za určitých předpokladů, avšak
nikdy nemohou přijmout do své formulace všechny podmínky své platnosti. Normy
jsou formulovány v určité řeči; avšak každý jazykový výraz má hranice,
takže vzhledem k výzvám nových situací musí být formulován ještě přesněji.
Problémy normy se stávají tehdy virulentní, když opakující se konflikty
vyžadují humánní a všeobecně závazná řešení. Normy hájí zájmy celku a tím
solidarity mezi lidmi; jsou výsledky etického nebo právního odvažování. U
kořene etických norem stojí rozhodnutí svědomí; takové normy tudíž představují
pomoc a odlehčení pro svědomí toho, koho se tyto normy týkají. Normy -
jakéhokoli druhu - nemohou nikdy zachytit všechny relevantní okolnosti. Platí
všeobecně, avšak za mimořádných okolností mohou vést při doslovném zachovávání
k nesmyslným, ano nemravným důsledkům.
Epieikeia - stará ctnost
S touto skutečností počítá jedna z nejstarších
ctností západních duchovních dějin - je doložena již u Homéra: epieikeia. Ve
výkladu této ctnosti se během její pohnuté historie vyskytují značné rozdíly.
1) V prekérní
společenské problematice svých domovských Athén - první demokracie na světě -
snažil se Platón zachránit Všeobecné a zároveň vzít v úvahu hranice
všeobecně formulovaných zákonů tím, že vyhrazuje spravedlnost jednotlivého
případu moudrému králi-filozofovi, a jen jemu.
Jeho žák Aristotelés naproti tomu přiznával každému člověku,
schopnému mravního poznání, oprávnění vytvářet lepší spravedlnost
v mimořádných situacích nezávisle na všeobecně formulované normě. "Epieikeia je náprava zákona tam, kde má mezery v důsledku všeobecného
vyjádření."
2) Epieikeia není tedy
pro Aristotela žádnou instancí mimo spravedlnost, nýbrž přímo formou
spravedlnosti, a to lepší spravedlnosti, protože počítá také s mimořádnými
okolnostmi. Aristotelovi jde o to, aby se každý člověk snažil morálně
optimalizovat své jednání nezávisle na všeobecně formulované normě. Aspekt
mravního rozumu, která k tomu člověka uschopňuje, nazývá Aristotelés "syngnómé", t.j. spoluchápání druhého člověka a vlastní konkrétní situace.
Pro Tomáše Akvinského je subjektem epieikeie, který může
zcela odpovídat člověku, účast na tomto svém postoji a zjevuje svou
epieikeii Ježíše Krista (2 Ko 10,1). Pro Tomáše spočívá epieikeia ve schopnosti
v konkrétních mimořádných situacích, ve kterých je také třeba přihlédnout
ke stavu osoby (condicie personae), posuzovat jednání ve světle nadřazených
etických principů. "Epieikeia je jakoby vyšší pravidlo lidského
jednání."
3) V moderní době
byla oblast norem stále více diferencována. Pozitivní státní zákony byly
zřetelněji odlišovány od pozitivních církevních zákonů a obojí od etických
norem odůvodněných většinou z přirozeného práva. Pro výstavbu moderních států získal pro
zákonodárství přednost aspekt právní jistoty. Pro další dějiny epieikeie se
namnoze stalo rozhodující pojetí Francisca Suareze.
Ten zrušil samostatnost ctnosti epieikeie a rozdělil
její aspekty na jiné postoje, převážně však na poslušnost. Z ctnosti
epieikeie se stalo interpretační umění pro právní experty. Epieikeia byla
omezena na oblast pozitivních zákonů. Z kompetence ctnosti, která činila člověka schopným jednat nezávisle
na zákonu, se u Suareze stává mimoděk jednání proti zákonu. Epieikeia je jen
tehdy na místě, když plnění zákona vede k nemorálním konsekvencím. Epieikeia je dovolena tehdy, když by plnění
zákona vyžadovalo od člověka nadměrné břemeno, a konečně, když by zákonodárce
na základě jednoznačných náznaků nechtěl pro tento výjimečný případ zavazovat.
4) Většinou se ovšem
zapomnělo, že patron morálních teologů, sv. Alfons Maria z Liguori,
nezastával toto zúžení a výslovně počítá s epieikeií také u etických norem,
pokud jenom nějaké jednání za určitých okolností neobsahuje mravní zlobu.
5) Ve vědomí zůstaly
mimořádné heroické vojenské činy proti zákonu a rozkazu, které vynesly
vojevůdcům řád Marie Terezie. Méně v podvědomí jsou ty případy, které si
vymysleli novoscholastičtí autoři v posledním století pro extrémně úzkou
aplikaci epieikeie, převážně s tisícem liturgických rubrik, a které nám
dnes připadají spíše směšné.
6) Avšak často se
přehlíží, že naše společnost v četných denních záležitostech většího nebo
menšího dosahu může řešit své problémy jen živou epieikií. Uznání norem, které
jsou nezbytné pro solidární soužití, je nutný předpoklad pro skutečný etický
život. Stejně nezbytné je ovšem také brát vážně pohled, který má dotyčný sám na
životní okolnosti, a brát vážně jeho svobodu. Epieikeia ponechává nedotčenou
normu, pokud všeobecně platí předpoklady. Vyzývá
nebo přímo zavazuje tuto normu samostatně a nezávisle na formulaci zákona
zlepšit pro jednotlivý výjimečný případ a podle toho jednat.
Uvedené konfliktní linie se týkají nejen lidské
společnosti všeobecně, nýbrž také Božího lidu zvlášť, ale se specifickými
rozdíly. Význam pozitivního práva je určen cílem právního společenství.
Světonázorově neutrální stát má zajišťovat ochranou před sociálně škodlivým
jednáním vnější mír a lidská práva. Pokud jde o mravně releventní základ
veškerého práva, bude tento stát vycházet spíše z minimálního étosu.
Profánní právo může upravovat jen vnější chování, a to také jen zlomkovitě
v podobě kompromisu. Vzhledem k tomu, že moderní zákonodárství se
vzdaluje od eticky releventních oblastí, je třeba spíše počítat s tím, že
epieikeia v mnohých situacích vede člověka k tomu, aby dělal víc, než
po něm žádá zákon, aby byl spravedlivý vůči bližnímu.
Epieikeia v právním řádu
Božího lidu
Na rozdíl od profánního práva je právo novozákonního
Božího lidu na cestě orientováno ne primárně na právní jistotu a minimální řád,
nýbrž na evangelium, a nesmí tudíž prostě omezovat v důsledku kompromisů
způsob života umožněný Bohem ve vztahu k Ježíši Kristu. Vnější funkce
pořádku a kontroly ustupuje vůči transparenci k evangeliu. Avšak nikde by neměl
být jednotlivý člověk jako Boží obraz brán vážněji ve své svobodě a ve zcela
konkrétních okolnostech života než v právním řádu Božího lidu. Obtížné
situace, které vznikají z lidské nouze a lidského selhání, často
nepřipouštějí jednoznačné posouzení, a tudíž nemohou mít v církevním právu
žádnou jednoznačnou úpravu. Epieikeia může v takových situacích doplnit
omezenost i církevního práva a ukázat cestu při hledání věcně odůvodněného, a
také před svědomím obhájitelného řešení v často spletitých životních
situacích. Právě tam, kde církevní právo
konkretizuje normy všeobecně závazného řádu stvoření jako třeba u manželského
práva, platí táž kritéria jako u jiných etických norem. Skutečnost, že
v Božím lidu platí manželství mezi pokřtěnými jako svátost, protože pokřtění
jsou tak srostlí s Kristem, že v tomto těsném společenství navzájem
reprezentují Krista, neruší etický obsah řádu stvoření, nýbrž ho předpokládá.
V této souvislosti - jako i v jiných souvislostech, kde často dochází
k velkým životním problémům, jako třeba v oblasti autentického (ne
neomylného) učení církve u metod odpovědného rodičovství - hledají se často
pastorální řešení. Kdyby tato takzvaná pastorální řešení však měla být bez
etického základu, pak by výsledkem byla dvojí morálka: jedna církevně úřední a
druhá pastorálně kompromisní. Avšak
právě zde může pomoci epieikeia. Stále komplexnější okolnosti života a rostoucí
vědění o četných vnějších a vnitřních podmínkách lidského jednání dávají podnět
ke stále diferencovanějším a lepším úvahám, v nichž se k lidem
dostává větší a lepší spravedlnosti. To se týká nejen diferencovanějších
formulací, nýbrž také realističtějšího aplikování mravní normy samé. I vnitřní
okolnosti člověka, jeho věk, jeho procesy dospívání, jeho krize atd. musejí být vzaty v úvahu v právním
systému, v němž se člověk bere zcela vážně. Tak by se s logikou
epieikeie s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem života, které však
nejsou před církevním právem prokazatelné, mohla pro vnitřní oblast práva
konstatovat častěji než se domníváme neplatnost ztroskotaného manželství, i
tam, kde není žádná šance prohlášení neplatnosti manželství před církevním
soudem. Mají i takoví lidé zůstat vyloučeni ze svátostí? Pro církevního
zákonodárce by mohla epieikeia otevřít možnost poskytnout cestu ke smíření,
aniž by se činila újma vlastní morálce podle evangelia a s ohledem na
zcela zvláštní okolnosti života, doby a společnosti, i když pro to neexistují
hladká řešení. S tím, co jsme dosud krátce naznačili, pokud jde o zlepšení
normy a diferencovanější aplikaci normy, naprosto není ještě vyčerpána podstata
epieikeie. Jako mravní ctnost sahá do středu jednajícího subjektu samého.
K mravní kompetenci člověka jako svobodného tvůrce svého jedinečného
života patří také tvůrčí moment fantazie.
Ta nutí člověka k tomu, aby dále rozvíjel, co je lidsky správné,
mimo všecky regulační systémy ve formě modelů. Podstata epieikeie se
nejzřetelněji uplatňuje v onom prostoru lidské svobody, který principálně
nemůže být řízen všeobecnými normami jako při zcela osobních životních
rozhodnutích. V epieikeii se
vyjadřuje záležitost existenciální etiky, která je konkretizována ve velké
tradici rozlišování duchů v novozákonním Božím lidu. Epieikeia umožňuje vnímání
zcela osobních imperativů, ale zároveň chrání před tím, aby se tyto stavěly
proti všeobecné etice norem.
Pro mnohé lidi je pohodlnější a jednodušší uchýlit se do
poslušnosti norem nebo do právního pozitivismu i církevního druhu. To dává
zdánlivě větší jistotu před nebezpečím viny a hříchu a zjednodušuje vykonávání
autority. Avšak křesťanská víra chce
vyvést z těchto zúžení, a také z obav, které má člověk před svou
vlastní svobodou. Milost, kterou dal Bůh svému lidu, chrání veškeré lidské
regulování před tím, aby se definitivně totalizovalo. Tato víra udržuje Boží lid na cestě, aby byl
otevřený pro vedení Božím Duchem a příchod Pána během a na konci dějin. Víra
v Božím lidu by tudíž neměla zrušit velkou tradici epieikie anebo ji
minimalizovat, nýbrž spíše ji přivést k jejímu plnému rozvoji.
1) Srov. G. Virt, Epikie
- verantwortlicher Umgang mit den Normen, Mainz 1983; tam jsou také historické
doklady; týž, Epikie - ein dynamisches Prinzip der Gerechtigkeit, der Epikie,
in:
W. Ernst, Grundlagen und Probleme der heutigen
Moraltheologie, Würzburg 1989, 138-151.
2) Aristoteles, NE V,14;
1137b,26n
3) Summa theologiae
II-II, 120,2c.
4) F. Suarez, Tractatus
de legibus ac deo legislatore, K. 6, kap. 2-8.
5) S. Alfonsi Mariae de
Liguorio, Theologia moralis, lib.1, tr.2, c.4, Nr. 201.
6) Srov. G.Virt, Epikie -
verantwortlicher Umgang mit den Normen, 234-244.
z Diakonia,
březen 1993, č. 2., přeložil Jan Marek
Poslední komentáře