Dostalo se mi možnosti účastnit se jako pozorovatel
Getseman mezistátního setkání oženivších se kněží, které se konalo 1. května
v Praze. Účastnila se ho skupina kněží s rodinami z Rakouska
(asi 30 účastníků) a několik českých zájemců, většinou podobného osudu.
Problematika kněží, kteří po vysvěcení vstoupili do
manželství, je odlišná od "davídkovské" problematiky kněží, kteří byli tajně
vysvěceni již ženatí v řeckokatolickém ritu. Není jim zpochybňována
platnost ordinace, zato jsou pod církevními tresty natolik těžkými a - pokud se
náhodou se ženou nerozejdou - i těžko odvolatelnými, že je jim znemožněn nejen
výkon kněžské služby, ale často i sama běžná účast na životě církve. Nechci
obhajovat porušení slibu, jakkoli bývá kladena otázka, zda je vůbec mravné (a
tedy platné) se přísežně navždy odříkat přijetí Bohem ustanovené svátostné
milosti, jakou je svátost manželství. Rozhodně však bych se přimlouval za
smírné křesťanské řešení jejich situace; takovému řešení však zdá se brání tam
i zde mimo jiné patrná neochota vedení církve přijmout kněžství, celibát i
manželství jako dary Ducha svatého, který nemá být spoutáván zbytečnými
přísahami a předpisy, který dává tomu, koho chce navštívit, který nemusí nutně
spojovat či vzájemně vylučovat své dary zrovna podle místních a dobových
církevních obyčejů, ale může je rozdávat svobodně. Ačkoliv je tedy historie i právní a mravní
povaha případu naší umlčené církve jiná, je nutno nahlédnout, že existují
styčné body a že řešení či neřešení jednoho problému Římem úzce koresponduje
s řešením či neřešením problému druhého - ne proto, že by spolu věcně
nějak zvlášť souvisely, ale proto, že se zřejmě jedná o jeden a týž komplex
osobnostní, zejména pohlavní nevyváženosti či nedozrálosti a z něho
plynoucí přesvědčení o spásonosnosti závazného, uzákoněného celibátu kněží.
Jsou zde tedy důvody k vzájemné solidaritě a podpoře při práci pro
svobodnější, tolerantnější, mnohotvárnější a přirozené evangelní prostotě
bližší život budoucí církve. Rakouští
oženivší se kněží společně pracují již asi dvacet let, před šesti lety přibyla
skupina žen "postižených celibátem", která pastoračně pomáhá např. partnerkám
kněží, udržujících pohlavní poměr tajně, aby se nemuseli vzdát své práce. Pokud
jsem za krátký čas na vzorku skupiny mohl pozorovat, jsou mezi nimi křesťané
osobně velmi zralí a dobří, ze kterých jejich životní kříž svlékl všechny stopy
po tak časté klerikální distanci či dokonce nadřazenosti, a samozřejmě i lidé,
kteří se dosud nemohou zcela vyrovnat s pocity osobní křivdy, viny a
vzdoru vůči církvi a jejímu vedení.
Pokud se týče jejich situace, říkají, že veškeré věcné argumenty proti
kněžské povinnosti celibátu byly již vyřčeny a téma se zdá být vyčerpáno: její
zastánci nemohou proti těmto důvodům postavit o mnoho více než zbožné řeči o
obzvláštním zasvěcení života a ctihodné tradici, ale přesto zůstávají příslušná
ustanovení kodexu církevního práva v platnosti. Nemění-li se však postoj
vedení, mění se postoje lidí a situace církve. Tváří v tvář stále
hrozivější vlně zjevných či soukromých odpadů od víry, kritickému nedostatku
kněží a ztrátě smyslu pro hodnoty "obzvláště zasvěceného života" i mezi upřímně
věřícími katolíky se mění i postavení a cíle uvedeného kněžského hnutí. Stále
častěji bývají oženivší se kněží svými spolubratry v pastoraci
s tichým souhlasem biskupa žádáni o výpomoc, nejenom při katechezi a
pastoraci, ale i při vysluhování svátostí. Jeden z účastníků
s pohnutím vyprávěl, že takto před nedávnem, během posledních velikonoc,
po dlouhých letech znovu stál u oltáře, a zrovna při nejslavnostnější příležitosti:
poprvé v životě předsedal liturgii velikonoční vigilie. V církvi to
totiž oficiálně dotáhl pouze na kaplana, kterému při slavnostech předsedal
farář, a pak se oženil.
Celkově tedy lze říci, že tito lidé znovu nabývají kněžské
sebevědomí, přestávají se ohlížet na zákazy nejvyšší církevní vrchnosti a snaží
se co nejvíce znovu působit jako kněží. Měli bychom to hodnotit jako vzpouru a
neposlušnost? Snad tento vývoj není
nejlepší, narušuje jednotu církve. Současně však cítím, že na vině nejsou pouze
tito .vzpurní" kněží, jejichž vzpoura je nadto bez obzvláštních výhrad
přijímána velkými skupinami věřících, a dokonce i duchovních. Jestliže totiž
církevní vedení nezná možnost odpuštění, velkorysosti, tolerance vůči lidským
slabostem a zvláštnostem, a jestliže trvá na řešeních, která poškozují důležité
zájmy věřících (právo na eucharistii, a vůbec na všechna duchovní dobra, která
poskytuje funkční církevní obec), není možné se divit, že dochází
k obtížím.
Protože Bůh může i zlé obrátit k dobrému, věřme, že
tato "vzpoura pastýřů" nepovede k roztržce, ale k obohacení života
církve. Budou-li tito kněží duchovně a apoštolsky působit mezi lidmi, bez
neviditelného brnění úřední moci, zato s ochotou sloužit a s těžce
nabytým pochopením pro lidskou křehkost, nevyjde jejich snaha nadarmo. Abychom
pochopili rozměry problému, stačí si uvědomit, že podle údajů Davida Riceho
(Kirche ohne Priester, Mnichov 1991), jednoho z předních znalců této
problematiky, již z duchovenské služby odešlo
okolo 100 000 kněží, kteří se z velké části později oženili. Ještě
rozšířenější však je sexuální aktivita mnoha těch, kteří neodešli: zdá se, že
celibát nedodržuje více než jedna třetina světového kléru (Rice cituje
psychiatra Richarda Sipeho, který tuto problematiku zkoumal a zjistil, že
v rámci celosvětové římskokatolické církve má asi 20 % kněží trvalejší
heterosexuální vztah, 8-10 % prožívá občasná sexuální dobrodružství se ženami,
5 % udržuje stálý homosexuální vztah, a asi 7 % střídá mužské pohlavní partnery.
Situace se samozřejmě různí podle země, a zatímco v některých místních
církvích žije většina duchovních celibátně, jinde je veřejným tajemstvím, že
k běžné výbavě fary patří konkubína.) Přitom se ukazatelé ve všech směrech
neustále zhoršují - včetně rychlého poklesu zájmu o výkon kněžského povolání
z důvodů neochoty k celibátnímu životu a nárůstu podílu homosexuálů
mezi kněžími a bohoslovci: byly prý již dokonce případy, kdy pohlavně normálně
orientovaný seminarista ztratil zájem, protože nesnesl pobyt v kolektivu
homosexuálů, kandidátů kněžství.
JaS
Poslední komentáře