Postižení celibátem

Dostalo se mi možnosti účastnit se jako pozorovatel Getseman mezistátního setkání oženivších se kněží, které se konalo 1. května v Praze. Účastnila se ho skupina kněží s rodinami z Rakouska (asi 30 účastníků) a několik českých zájemců, většinou podobného osudu.

Problematika kněží, kteří po vysvěcení vstoupili do manželství, je odlišná od "davídkovské" problematiky kněží, kteří byli tajně vysvěceni již ženatí v řeckokatolickém ritu. Není jim zpochybňována platnost ordinace, zato jsou pod církevními tresty natolik těžkými a - pokud se náhodou se ženou nerozejdou - i těžko odvolatelnými, že je jim znemožněn nejen výkon kněžské služby, ale často i sama běžná účast na životě církve. Nechci obhajovat porušení slibu, jakkoli bývá kladena otázka, zda je vůbec mravné (a tedy platné) se přísežně navždy odříkat přijetí Bohem ustanovené svátostné milosti, jakou je svátost manželství. Rozhodně však bych se přimlouval za smírné křesťanské řešení jejich situace; takovému řešení však zdá se brání tam i zde mimo jiné patrná neochota vedení církve přijmout kněžství, celibát i manželství jako dary Ducha svatého, který nemá být spoutáván zbytečnými přísahami a předpisy, který dává tomu, koho chce navštívit, který nemusí nutně spojovat či vzájemně vylučovat své dary zrovna podle místních a dobových církevních obyčejů, ale může je rozdávat svobodně. Ačkoliv je tedy historie i právní a mravní povaha případu naší umlčené církve jiná, je nutno nahlédnout, že existují styčné body a že řešení či neřešení jednoho problému Římem úzce koresponduje s řešením či neřešením problému druhého - ne proto, že by spolu věcně nějak zvlášť souvisely, ale proto, že se zřejmě jedná o jeden a týž komplex osobnostní, zejména pohlavní nevyváženosti či nedozrálosti a z něho plynoucí přesvědčení o spásonosnosti závazného, uzákoněného celibátu kněží. Jsou zde tedy důvody k vzájemné solidaritě a podpoře při práci pro svobodnější, tolerantnější, mnohotvárnější a přirozené evangelní prostotě bližší život budoucí církve. Rakouští oženivší se kněží společně pracují již asi dvacet let, před šesti lety přibyla skupina žen "postižených celibátem", která pastoračně pomáhá např. partnerkám kněží, udržujících pohlavní poměr tajně, aby se nemuseli vzdát své práce. Pokud jsem za krátký čas na vzorku skupiny mohl pozorovat, jsou mezi nimi křesťané osobně velmi zralí a dobří, ze kterých jejich životní kříž svlékl všechny stopy po tak časté klerikální distanci či dokonce nadřazenosti, a samozřejmě i lidé, kteří se dosud nemohou zcela vyrovnat s pocity osobní křivdy, viny a vzdoru vůči církvi a jejímu vedení. Pokud se týče jejich situace, říkají, že veškeré věcné argumenty proti kněžské povinnosti celibátu byly již vyřčeny a téma se zdá být vyčerpáno: její zastánci nemohou proti těmto důvodům postavit o mnoho více než zbožné řeči o obzvláštním zasvěcení života a ctihodné tradici, ale přesto zůstávají příslušná ustanovení kodexu církevního práva v platnosti. Nemění-li se však postoj vedení, mění se postoje lidí a situace církve. Tváří v tvář stále hrozivější vlně zjevných či soukromých odpadů od víry, kritickému nedostatku kněží a ztrátě smyslu pro hodnoty "obzvláště zasvěceného života" i mezi upřímně věřícími katolíky se mění i postavení a cíle uvedeného kněžského hnutí. Stále častěji bývají oženivší se kněží svými spolubratry v pastoraci s tichým souhlasem biskupa žádáni o výpomoc, nejenom při katechezi a pastoraci, ale i při vysluhování svátostí. Jeden z účastníků s pohnutím vyprávěl, že takto před nedávnem, během posledních velikonoc, po dlouhých letech znovu stál u oltáře, a zrovna při nejslavnostnější příležitosti: poprvé v životě předsedal liturgii velikonoční vigilie. V církvi to totiž oficiálně dotáhl pouze na kaplana, kterému při slavnostech předsedal farář, a pak se oženil.

Celkově tedy lze říci, že tito lidé znovu nabývají kněžské sebevědomí, přestávají se ohlížet na zákazy nejvyšší církevní vrchnosti a snaží se co nejvíce znovu působit jako kněží. Měli bychom to hodnotit jako vzpouru a neposlušnost? Snad tento vývoj není nejlepší, narušuje jednotu církve. Současně však cítím, že na vině nejsou pouze tito .vzpurní" kněží, jejichž vzpoura je nadto bez obzvláštních výhrad přijímána velkými skupinami věřících, a dokonce i duchovních. Jestliže totiž církevní vedení nezná možnost odpuštění, velkorysosti, tolerance vůči lidským slabostem a zvláštnostem, a jestliže trvá na řešeních, která poškozují důležité zájmy věřících (právo na eucharistii, a vůbec na všechna duchovní dobra, která poskytuje funkční církevní obec), není možné se divit, že dochází k obtížím.

Protože Bůh může i zlé obrátit k dobrému, věřme, že tato "vzpoura pastýřů" nepovede k roztržce, ale k obohacení života církve. Budou-li tito kněží duchovně a apoštolsky působit mezi lidmi, bez neviditelného brnění úřední moci, zato s ochotou sloužit a s těžce nabytým pochopením pro lidskou křehkost, nevyjde jejich snaha nadarmo. Abychom pochopili rozměry problému, stačí si uvědomit, že podle údajů Davida Riceho (Kirche ohne Priester, Mnichov 1991), jednoho z předních znalců této problematiky, již z duchovenské služby odešlo okolo 100 000 kněží, kteří se z velké části později oženili. Ještě rozšířenější však je sexuální aktivita mnoha těch, kteří neodešli: zdá se, že celibát nedodržuje více než jedna třetina světového kléru (Rice cituje psychiatra Richarda Sipeho, který tuto problematiku zkoumal a zjistil, že v rámci celosvětové římskokatolické církve má asi 20 % kněží trvalejší heterosexuální vztah, 8-10 % prožívá občasná sexuální dobrodružství se ženami, 5 % udržuje stálý homosexuální vztah, a asi 7 % střídá mužské pohlavní partnery. Situace se samozřejmě různí podle země, a zatímco v některých místních církvích žije většina duchovních celibátně, jinde je veřejným tajemstvím, že k běžné výbavě fary patří konkubína.) Přitom se ukazatelé ve všech směrech neustále zhoršují - včetně rychlého poklesu zájmu o výkon kněžského povolání z důvodů neochoty k celibátnímu životu a nárůstu podílu homosexuálů mezi kněžími a bohoslovci: byly prý již dokonce případy, kdy pohlavně normálně orientovaný seminarista ztratil zájem, protože nesnesl pobyt v kolektivu homosexuálů, kandidátů kněžství.

JaS