Málo katolické Polsko

Po pádu komunismu církev ztrácí půdu pod nohama i přes aktivitu kléru nebo právě kvůli ní

(Le Monde 24. 3. 1993)

"Nezáleží na tom, jestli bude Polsko kapitalistické, ani na tom, zda v něm bude vládnout svoboda projevu nebo blahobyt, důležité je, aby bylo katolické." Jestliže se ještě v roce 1993 najdou vysoce postavení politici, jako je místopředseda vlády Henryk Goryszewski, člen Křesťanské národní unie (ZChN, člen vládnoucí koalice), kteří budou nahlas a se vší vehemencí podporovat toto tvrzení, nemůžeme se divit, že stále méně Poláků má chuť je následovat.

Po téměř čtyřech letech od pádu komunismu, při kterém hrála církev vedle Solidarity velmi důležitou roli, začíná prapor polského katolicismu dostávat opovážlivé trhliny. Stupeň návštěvnosti varšavských kostelů na Popeleční středu by byl jistě snem mnohého francouzského kněze. Nicméně je možné pozorovat hlubokou krizi, které stojí dnešní polský episkopát tváří v tvář.  Reaguje však na ni bohužel tak, že se radikalizuje, zatímco se propast mezi liberálně katolickou inteligencí a nejkonzervativnějšími biskupy stále více prohlubuje.

Několik příznaků nám dává tušit obraz neklidné doby: snižuje se počet zájemců o vstup do semináře, klesá svědomitá docházka žáků na hodiny náboženství ve školách, výzkum veřejného mínění došel k závěru, že se za posledních deset let značně snížila společenská prestiž kněží. Poprvé od doby, kdy institut veřejného mínění začal sledovat popularitu církve, došel k závěru, že církev jako instituce získala více záporných hlasů než kladných. 59 % dotázaných se domnívá, že má příliš velký vliv na veřejný život. Jakkoli nejistá jsou tato čísla, ujišťují nás o tomtéž. Vůči roli katolické církve v Polsku vzrůstají pochybnosti.

"Je to propaganda sdělovacích prostředků," odpověděl před nedávnem kardinál Jozef Glemp v rozhovoru pro italský deník Avvenire. Nikdo však už nemůže zakrýt existenci dvou proudů, které se objevily v polském katolicismu.  První z těchto proudů - militantní a krajně konzervativní - se staví za církev hrající vůdčí úlohu ve veřejném životě. Druhý je otevřený a liberální, odmítající život v ghetu. Dělící čára prochází problematikou vztahů mezi církví a státem, vztahem k interrupcím a vyučování náboženství ve školách a respektováním "křesťanských hodnot".

"Tyto rozdíly existovaly i dříve, ale svoboda je vynesla na světlo," zdůrazňuje Grzegorz Polak, katolický novinář, který má na starosti náboženské otázky v novinách Gazeta Wyborcza, která je známá svým kritickým postojem vůči konzervativnímu směru v církvi. "Všude v Evropě tyto dva proudy v katolicismu žijí vedle sebe," zdůrazňuje Maciej Letowski, prezident katolické novinářské organizace, "je tedy přirozené, že i v Polsku pozorujeme jejich existenci."

Rozdíl však spočívá v tom, že v Polsku má v rukou moc církevní hierarchie .militantního", .fundamentalistického" křídla, jak potvrzují dokonce i její protivníci. Anna Grabska, prezidentka Klubu katolické inteligence (KIK), si postěžovala, že .intelektuálové otevření k dialogu jsou v menšině."

Iniciativa kardinála Glempa

Vzdorování se vkradlo i do sloupků katolického tisku. Prestižní krakovský týdeník Tygodnik Powszechny, který si církev uchovala i za komunistické moci ač za cenu tvrdé cenzury, je v dnešní době označen episkopátem za levičácký plátek a jeho předplatné mnohé farnosti ruší. Ostatní katolická media jsou buď k smrti znuděná nebo svou agresivitou odrazují partnery dialogu. Názor čtenářů je jednoznačný - všechny časopisy jsou ve finanční krizi.

Osud novin Slowo Dziennik Katolicki nám poskytuje dobrý pohled na polské čtenáře. Polský primas kardinál Glemp si už dlouho přál mít velký katolický deník a rozhodl se znovu získat Slowo Powszechne, noviny, které zbankrotovaly. Příčinou finančního pádu byla skutečnost, že tento deník byl čtyřicet šest let orgánem sdružení Pax, katolické organizace zdiskreditované dlouhou spoluprací s komunistickým režimem. Bylo rozhodnuto změnit titul novin - Slowo Powszechne se 22. ledna minulého roku přejmenovalo na Slowo Dziennik Katolicki. Vedle redakce zachované v původním stavu byl jmenován .církevní dohlížitel" z teologické fakulty a počet výtisků byl v tiráži zvýšen z deseti tisíc na sto tisíc exemplářů. První číslo uváděl sám kardinál Glemp. Projekt se skončil fiaskem: měsíc po svém uvedení se .nový" deník ani neodvážil uveřejnit svou prodejní bilanci. "Byl to jistý pohřeb, ale nyní to alespoň bude církevní pohřeb," smál se Grzegorz Polak. . .  Když národ známý svou tradicionalitou opovrhuje katolickým tiskem, zatímco jiné tiskoviny se prodávají docela dobře, zdá se, že to začíná vzbuzovat pozornost některých biskupů. Jsou však daleko od toho, aby se domnívali, že je třeba dělat .něco jiného", aby k sobě přitáhli své ovečky. Učitelé církve nemyslí v tomto okamžiku na nic jiného, než aby "se snažili ještě více".

Bitva o interrupci

Polská společnost prožívá "nadměrně rychlou sekularizaci", jak tvrdí někteří církevní představitelé. Veškerá kritika je ze strany kléru považována za útok "temných sil" a je tím citlivější, čím více ztratila svých zaužívaných zvyklostí. V 80. letech komunistická moc ztrácela svou vitalitu a neodvažovala se už kritizovat církev. Z politických důvodů neprotestovali ani laici.  V dnešní době "se zdá, že klerus považuje laiky za hrozbu," tvrdí Jan Turnau, působící dříve v novinách Tygodnik Powszechny. Výsledek: tón se přitvrzuje, a v pastýřských listech episkopátu se dnes používá jazyk, dříve používaný jen ultrakonzervativními vůdci ZChS. To alespoň tvrdí sociolog Ireneusz Krzeminski. Tyto jevy částečně vysvětlují oslabení polského katolicismu.  Ačkoli se zdá, že na vesnici zůstává postavení kněze ještě stále stabilní, ve městech je situace jiná. K největším problémům v této oblasti patří zavedení katechismu do škol v r.1990, boj proti potratům (který se skončil v lednu minulého roku odhlasováním zákona zakazujícího ukončení těhotenství vyjma jistých případů). Ve stejném momentu byla audiovizuální media vyzývána k respektu vůči "křesťanským hodnotám" v postoji vůči AIDS a všeobecně pozorujeme vměšování náboženských autorit do veřejného života.

"Církvi hrozí, že ztratí aktivní skupinu třicátníků a čtyřicátníků," připouští Maciej Letowski. Pro mnohé intelektuály se Polsko stalo zemí slepého náboženského zápalu, polský katolicismus považují za povrchní a rituální.  Sloužil jen jako výraz opozice vůči komunismu, ovšem bez toho, že by se polští katolíci odříkali rozvodů a interrupcí - pokud jim to zákon ještě povoluje.

Nenapravitelným optimistou v církevní problematice je však bývalý ministerský předseda Tadeusz Mazowiecki, velká osobnost polské katolické inteligence.  Svůj optimismus "čerpá z naděje, že jsme na cestě vedoucí z tohoto velmi choulostivého postavení." Mezi dvěma misemi v bývalé Jugoslávii nám sdělil, že kardinál Glemp nestojí v opozici vůči kompromisu dosaženému jeho stranou - Demokratickou unií - v otázce potratů (předkládaný návrh zákona předpokládal naprostý zákaz bez výjimek), a v prohlášeních tohoto biskupa pozoruje "dost těžko srozumitelné dokonce i pro polského biskupa" znamení .prohloubení diskuze v episkopátu ve vztazích církev-stát." Jako ve zlaté době komunismu tito katoličtí intelektuálové začínají číhat na matné signály liberalizace, když zjistili jména biskupů otevřenějších více než jiní (Žycinski, Dembowski, Pironek, . . .), kteří by ve vhodném okamžiku mohli zajistit novou orientaci biskupské konference.

V současnosti si Polky mohou nechat provést interrupci za 200 dolarů v Kaliningradu nebo na Slovensku. Tyto cesty zprostředkovávají "cestovní kanceláře" pro tento účel zvláště zařízené. Papež však stále pokračuje v pranýřování ideologie peněz a konzumismu, zatímco se Poláci se skloněnou hlavou vrhají do tržní ekonomiky, v níž chtějí zbohatnout. Společnost se od církve odvrací a, jak přemýšlivě poznamenává M. Mazowiecki - "církev si to neuvědomuje."