Věřící mají právo. . .

V oddílu o věřících lze v „novém" Církevním právu z roku 1983 častěji číst obrat: „Věřící mají právo. . ." (c. 211-221).

Avšak jak na tom může být právo věřících v církvi, když se kategoricky říká: „Církevní autoritě přísluší upravovat vzhledem k obecnému blahu vykonávání práv, která patří věřícím" (c.233, §2) - a když se při tom opomíjí jak základní cíl II. vatikánského koncilu, tak také samostatnost místních církví a zkušenosti a přesvědčení mnohých žen a mužů v církvi? Mohou při takovém církevním právním stavu katoličky a katolíci skutečně sami být nositeli nejen povinností, nýbrž také práv?

Bolestná a nepřehlédnutelná skutečnost hluboké krize v církvi a rozmrzelosti z církve v našich zemích nemá co činit jen se společenskými příčinami a s psychickou dynamikou jednotlivých lidí, nýbrž také s posuny vědomí u žen a mužů v církvi a s tradičním církevním právem, které se tím stalo příliš těsným. Příčinou rozmrzelosti a kritiky je mezi jiným řada faktů, které jsou již samy o sobě bizardnější než všechny vážné a škodolibé komentáře k nim. Začněme u šokujících jmenování biskupů v poslední době: Kde má diecéze právo bránit se proti biskupům, vnuceným centralisticky, které velká většina věřících odmítá? Kde se může církevní obec (farnost) dožadovat svého práva, když nesouhlasí s farářem, kterého jmenuje biskup? Jaká práva existují při kázeňských postupech proti "nepoddajným" teologům a teoložkám, nebo pro biskupy, přes jejichž hlavy se sestřihávají pastorální projekty, zavírají učiliště nebo se nadekretuje rozdělení diecéze?  Jaká jsou tu práva, když římské církevní vedení stále více mluví do povolání a ustanovování na fakultách? A jaká práva mají rozvedení a znovu ženatí, když se jim odpírají svátosti, a kněží žádající o dispens, když se jejich žádosti nevyhoví? A jaká práva mají autoři Kolínského prohlášení, jestliže se stávají obětmi církevních sankcí? Aby se umožnila taková opatření, nebyla nepatřičným způsobem zkrácena a centralisticky zabavena práva místních církví? Ano, nebyla a nejsou v popsaných (a mnoha jiných) případech činěna rozhodnutí dokonce mimo právo, případně s porušením práva?  - Vskutku, přes všechny změny v církvi je v ní instituční situace Božího lidu často bezprávná.

Církev v napětí k vlastnímu historickému původu

Tato situace, obtížná pro tolik věřících, má sotva co činit se zlou vůlí a ještě méně s mocenským výpočtem hrstky nositelů rozhodnutí v církvi, nýbrž spíše s historickými a společenskými procesy uvnitř církve. Během posledních desítiletí se v oblasti katolické církve udály v krátké době enormní pokroky a procesy ve vědomí, které skoro nutně musely otřást tradičním centralistickým a na klérus fixovaným církevním řádem.  Především nastala změna v sebepochopení Božího lidu, v jejímž průběhu se dostala aktivní spoluodpovědnost všech pokřtěných a biřmovaných žen a mužů mimo tradiční obraz církve. V napětí mezi tradičními a progresivními obrazy církve existuje více protichůdných stavů vědomí. Jedni chtějí uchovat formy církevního života vyrostlé po staletí; druzí chtějí zvěstovat evangelium v dnešní řeči a na pozadí aktuálních otázek a společenských problémů (diakonická církev!). To musí vést ke zkouškám odolnosti, zvláště když centralistické vedení církve v nynější době prosazuje opět předkoncilní struktury ("restaurativní" fáze). Církev je tím roztržena uvnitř na dva tábory, při čemž tradiční křídlo se dovolává minulosti a progresivní síly se stále více dostávají do napětí s dědictvím této minulosti.

"Věčná" modernistická krize

Konfliktní situace v církvi má přirozeně mnoho společenských příčin. V našich zemích dostalo dřívější monopolní postavení církve konkurenci. Mnohá zatížení a konflikty vyplývají zčásti z nového poměru ke světu, jsou však právě také součástí hlubokého společenského přelomu (ekonomizace života, individualizace a mobilita. . .). Na společenském pozadí vznikají pro institučně se sjednocující církev zaostřené dobové rozdílnosti: diskuze o lidských právech (spravedlnost), rovnoprávnosti muže a ženy, emancipaci ve směru sebeurčení (svoboda), spolurozhodování a demokratickém rozhodování - všechno "ideály" takzvané moderní doby - se přirozeně rozlévá do všech oblastí širokého církevního života. Pro katolickou církev to znamená hledat nové formy současné existence, tzn. najít kriticko-konstruktivní poměr k pozitivním vymoženostem moderny a otevřít se k nim v oblasti vlastní odpovědnosti, ale také se na základě evangelia odvážit sporu s křehkostmi této takzvané moderny a neúprosně poukazovat na lidské náklady našich ekonomických systémů a životních postojů. Měla by se kriticky a prorocky vmísit do .moderního" světa s jeho impulzy ukazujícími do budoucnosti a silami budoucnost ničícími a být tam přítomná. To však nejde, když se církev stáhne do časově podmíněné instituční ulity a ztratí se ve svém strukturálním labyrintu, anebo když vůči světu zastává jiné etické hodnoty, než jaké sama praktikuje. Ničivé na "věčné modernistické krizi" je, že oficiální církev pak přiměřeně nevnímá konkrétní skutečnost a sociální problémy, a zbavuje se tím kulturního mostu. A ztráta smyslu pro skutečnost u církve (snad hlavní příčina mnohých interních konfliktů) vede nutně ke strachu a nedostatečnému vědomí lidských starostí a problémů ve světě - tak říkajíc ke "zhloupnutí", což se m.j. ukazuje v tom, že se někdo domnívá, že diskuzí o dívkách jako ministrantkách učinil něco smysluplného.  Z hlediska vnitrocírkevních procesů vyvstává otázka, jaké nástroje má Boží lid, který procitl k novému vědomí, chce-li zastávat své povinnosti a práva v církvi; zároveň z hlediska společenského okolí vzniká podezření, že církevní řád se svou jednoznačně patriarchální a monokratickou formou není vůbec právem.

Odpor a výhody tradičních struktur

Konflikty nejnovějších církevních dějin podle mého názoru jasně dokazují, že jsme přecenili sílu posunů ve vědomí vzhledem k institučním výhodám tradičních církevních struktur (v pokoncilní fázi) a že jsme podcenili odpor centralistického církevního systému.

Zdůrazňování fundamentální důstojnosti Božího lidu, kolegiality biskupů, charismat a spoluodpovědnosti pokřtěných žen a mužů vyvolalo nové chápání církve; avšak právě tyto procesy ještě nezabraly. Koncilní texty působí vágně, abstraktně a principálně, především na pozadí svých účinků. Ty ukazují, že "ideály" koncilu potřebují ke své dlouhodobé konsolidaci také právní ochranu a strukturální zakotvení. .Nemělo se idealisticky spoléhat na samozřejmou evidenci a samočinné (. . .) převedení ekleziologie do církevního řádu, církevní struktury a politiky, nýbrž mělo se již začít s těmito kroky, a potom kriticky kontrolovat, hlídat a provádět v církevněpolitické praxi." Že ideální změny potřebují ke své ochraně také církevně strukturální konsekvence, se přehlédlo v jejich neprospěch anebo - zvláště u biskupů a biskupských konferencí - příliš málo zdůrazňovalo.

Že se mnohým záležitostem koncilu nedostalo institučně jejich práva, v tom spočívá mnoho příčin konfliktů, které můžeme v tomto rámci jen jmenovat.

- Existuje bolestný nedostatek pravých nástrojů dialogu - jako byly např. velké synody německy mluvících zemí začátkem 70tých let - ve stále více centralisticky spravované církvi. Proto si probuzený Boží lid hledá jiné kanály a náhradní nástroje, jako např. prohlášení (Kolín, Luzern. . .), podpisové akce ("petice"), nová hnutí, církevní báze, církevní sjezd žen, stávky v sedě před biskupským svěcením atd.

- V důsledku strukturálně podmíněné distance nositelů rozhodování v církvi vzhledem ke společenskému životu (ztráta reality) vzniká přetlak nahromaděním čekajících rozhodnutí, když se neuskutečňují pastorálně nutná a teologicky možná rozhodnutí (např. v oblasti pastorálky svátostí: nová manželství rozvedených, svátost smíření; rovnoprávnost muže a ženy, viri probati, účast na spoluodpovědnosti, smírčí soudy, komunikace také zdola nahoru atd.) To však bohužel otravuje církevní klima.

Uskutečnit práva věřících (synodální církevní řád)

Z právního hlediska nepřekročili "laikové" v církvi - až na malé výjimky - ve skutečnosti status nedospělosti, a tím také nevyrostli z pozice dítěte v péči dospělých. Avšak to odporuje statutu těchto .dětí", které jsou přece ve světě odpovědnými dospělými, a odporuje to také duchovním a církevním procesům doby II. vatikánského koncilu. Očekávání většiny žen a mužů angažovaných v církvi směřuje k synodálnímu církevnímu řádu, který by bylo třeba zakotvit v církevní ústavě a rozdílně formulovat podle místních poměrů.

Pravé spolurozhodování všech pokřtěných a biřmovaných v synodální církvi by strukturovalo společnou odpovědnost za povolání (communio) a poslání (missie) církve. Implikuje kolegiální spoluodpovědnost na všech rovinách církve, příp. vlastní odpovědnost dílčích církví, vždy koordinovaně s celou církví. Byl by to tedy heretický rozpor hlasitě volat laiky v oblasti misie a v oblasti communio je vypoklonkovat do nedospělosti či je odbýt nebo zkrotit farními a spolkovými zahrádkami.

Abychom předešli nesprávnému výkladu: Synodálním církevním řádem se nemyslí nějaká církev bez papeže, bez biskupů a bez farářů: avšak také nic menšího než překonání institučně-empirické církve bez Božího lidu, bez takzvaných laiků. Jde přitom o model jednoty ve víře a modlitbě v mnohosti církevní příp. křesťanské praxe. - Je-li nutno definovat laiky hluboce jako křesťany, tvoří pokřtěné ženy a muži s církevními nositeli úřadu společně církev (communio) a projevují praktickou křesťanskou smělost (missio), a pak zneklidňujícím, avšak tradičním oddělením mezi klérem a laiky vzniká otázka po stejných "občanských právech" v církvi na základě společného křesťanství. Při tom jde o pravou a spoluodpovědnou (!) participaci, která přesahuje první pokusy o "nekompetentní" rady a komise a překonává institucionální status laiků jako nedospělých dětí. Anebo cynicky riskujeme rezignaci, další distanci od církve, vnitřní emigraci a rozmrzelost nebo schizmatizující svépomoc, při které jdou angažovaní lidé svými pastorálními a církevními cestami, aniž se starají o církevní právo. Vnitrocírkevní schizma mezi 0,01 % pastýřů s výlučnou mocí a 99,99 % Božího lidu bez spolurozhodování se může napravit jen tehdy, když konečně právo Božího lidu dojde svého práva - s vědomím, že u nových měchů záleží rozhodujícím způsobem na kvalitě vína.

1)  Srov. N. Greinnacher, Zur Freiheit sind wir befreit, ve: L. Swidler - P. Connor (vyd.)

.Alle Katholiken haben das Recht. . .", Freiheitsrechte in der Kirche, München 1990, 9nn.

2)  D. Wiederkehr, Ekklesiologie und Kirchen-Innenpolitik, in: Pastoral-theologische Informationen 2/1992, 375.

3)  K bližšímu pochopení věci viz výklady autora ve: Katholische Kirche Schweiz. Der schwierige Weg in die Zukunft, Fribourg 1991, 300nn; 349-377, 456-473; týž., Dialogische Strukturen in einer synodalen Kirche, Düsseldorf 1992, 50-66; srov. N. Greinacher, Das Heil der Menschen ist das oberste Gesetz in der Kirche, tamtéž 28-49 (Lit.); E. Leuninger, Wir sind das Volk Gottes. Demokratisierung der Kirche, Frankfurt 1992. 

z Diakonia, březen 1993, č. 2., přeložil Jan Marek