Emauzské domy

Již od listopadu 1989 se řeší statut umlčené církve (ES - Eclesia siletiae) v naší zemi; zatím bez valného výsledku. Tak jako dříve, tak i nyní nemá tento způsob existence katolické církve na růžích ustláno. . . Na to jsou však příslušníci ES zvyklí a neopravňuje je to k tomu, aby opustili povolání, které jim bylo svěřeno. Jednou důležitou oblastí služby ES je péče o lidi na okraji společnosti. Jedna z východočeských skupin ES mimo jiné již otevřela 2 azylové domy pro bezdomovce a chystá se otevřít další. Domy jsou napojeny na mezinárodní sdružení Emauzských domů. Systém péče je jiný než např. u Armády spásy. Nejde jen o to dát bezdomovcům najíst, možnost přespat, ne jen se pokoušet evangelizovat, ale zejména vytvořit komunitu, která alespoň částečně nahradí chybějící rodinné vztahy. Spiritualitu Emauzských domů vám představujeme podle interních materiálů sdružení.  Jestliže si pečlivě pročtete biblický text o cestě dvou učedníků do Emauz (L 24, 13-35), zjistíte, že Bůh se velmi často projevuje jinak, než my lidé chceme a očekáváme. Dá se vlastně říci, že člověk často není spokojen s tím, jak Bůh jedná. To platí i v případě dvou Ježíšových přátel, kteří smutní a zmatení putují do Emauz. Podobně jako ženy, které přišly předtím k Ježíšovu hrobu, tak i tito dva muži prožili něco, co bylo nad jejich lidské možnosti. Vždyť ten, ve kterého doufali, byl všemi zavržen a opuštěn, byl dokonce týrán a ponižován. Nakonec všechno skončilo krachem a prohrou, protože Ježíš byl ukřižován a pohřben. Zbyl jen strach a zklamání, které je nyní provázely na každém kroku. Vždyť sotva se trochu vyrovnali se skutečností Ježíšovy smrti, už zde byl nový otřes: přišly zprávy, že jeho hrob je prázdný, Ježíšovo tělo zmizelo a někteří dokonce tvrdí, že on je živ!  Jak si to všechno měli srovnat ve své hlavě? Jistě - zpráva o tom, že Ježíš žije, mohla být velmi lákavá a radostná. Ale je vůbec možno tomu věřit?  Vždyť jejich víra v Ježíše byla zklamána, že už neměli žádnou odvahu uvěřit něčemu novému.

A ti dva muži, o kterých je v evangeliu řeč, odcházejí raději z Jeruzaléma pryč, nejspíše proto, aby už konečně byli z toho všeho venku a aby si trochu odpočinuli. Mířili k městečku Emauzy, které bylo vzdáleno asi 11 km od Jeruzaléma. Jméno Emauz ukazuje na nějaký teplý pramen, což znamená, že to snad mohlo být nějaké lázeňské místo. A tu se k nim na cestě přidává poutník, který se podivuje jejich smutku. A učedník Kleofáš vzrušeně odpovídá:

Věřili Ježíšovi, svému mistru a Pánu, ale v posledních dnech byli velice zklamáni. Všechny jejich naděje jsou pohřbeny, všecky krásné vidiny se rozplynuly. Co jim toho Ježíš nasliboval! A teď je všechno pryč. Stali se z nich tuláci a bezdomovci. Teď ani nemají, kam by hlavu složili.  Avšak poutník, který se k nim po cestě přidal, začíná mluvit. Jeho slova však nejsou zpočátku příliš příjemná, ani milá. Jsou káráni a napomínáni: - Jak jste nechápaví a těžkopádní, když můžete uvěřit, že Bůh na vás zapomněl!  - Ano, člověk někdy potřebuje slyšet tvrdé slovo, aby se vzpamatoval, aby mohl znovu věřit, aby se mohl vrátit na původní, spolehlivou cestu.  I dnes by bylo možno řadě nešťastných lidí položit otázku, kterou položil Ježíš dvěma mužům: - Proč jste smutní a nespokojení? - A oni by vám museli po pravdě říci: - Mám trápení, jsem sám, nikdo mě nechce, stojím na okraji společnosti, jsem bez domova, nemám kde bydlet.  A tady musí přijít někdo, kdo těmto lidem řekne: Vzchop se! Nejsi sám, nemusíš být smutný, Bůh s tebou počítá, protože jemu není lhostejný osud žádného člověka. I my s tebou počítáme! Už nemusíš být smutný, tvé srdce se může znovu rozhořet pro všechny hodnoty! Když to všechno člověk ví, tak stojí za to, aby žil!

Všimněte si ještě jedné skutečnosti: Ježíš došel s těmito muži až do nějakého domu - došel s nimi k cíli jejich cesty. Ano, Bůh je vytrvalý. On provází člověka po celý jeho život. Je jenom třeba, aby to bylo každému jasné, aby to každý věděl. Dnes mnoho lidí bude stát na pokraji společnosti a jejich problémy a těžkosti se jim budou zdát tak velké a nesnesitelné, že je nebudou s to unést. A tak je třeba napadne, že by bylo od toho všeho nejlépe utéci. Podaří se jim to třeba pomocí alkoholu, drog nebo sebevraždy.  Prostě nalézt prostředek, který by pomohl zapomenout, rozptýlit se, utéci od lidí, od společnosti. Jejich nadějí však je, že potkají ještě lidi víry a lásky, kteří půjdou kus životní cesty s nimi tak, jako Ježíš šel s bezradnými muži po cestě do Emauz.

Z toho, co jsme dosud napsali, jasně vyplývá:

Lidem bez naděje je třeba dát domov!

První, kdo tuto myšlenku začal prakticky uskutečňovat, byl katolický kněz abbé Pierre, Francouz, občanským jménem Henri Antoine Gronés. Byl to člověk politický, ale zároveň hluboce náboženský. Tento syn bohatého výrobce hedvábí z Lionu rozdělil svůj dědický podíl nejchudším lidem. Když v tuhé zimě 1953/54 zmrzlo více než 90 lidí bez přístřeší, zahájil obrovskou kampaň: s pomocí přátel zajišťoval pro lidi bez přístřeší pokrývky, potraviny a prostá obydlí. Již čtyři roky před tím zakládá abbé Pierre v Paříži domov mládeže, který pojmenoval .Emauzy". Dnes existuje 280 emauzských společenství, která jsou rozložena po celém světě. V těchto společenstvích žijí .okrajové existence" společnosti: vyděděnci, tuláci, duševně choří, propuštění vězni.

Lidé bez naděje našli domov!

Základní věta, která vládne v emauzských společenstvích je tato: Být chudý, ale pomáhat těm, kdo jsou ještě chudší.

Několik myšlenek abbé Pierra:

Kdybychom se narodili do stejných podmínek: zanedbané dětství, těžkosti s prací a s bydlením, nezlomilo by nás to také, nebyli by z nás zloději a vrazi?  Snad ještě horší než oni?

Člověk má duši. Dříve však, než s ním můžeme mluvit o duši, musíme mu dát košili a střechu nad hlavou. Pak mu teprve můžeme vysvětlovat, co je skryto za tím.

Žádný idealismus, Bůh není někde v nebi, je v každém ubožákovi, který právě s tebou mluví. V každém darebákovi, v každém zloději, v každém lháři je Kristus.

Boha neurážejí hříšníci, prostitutky a ateisté, nýbrž .slušní lidé", kteří se lhostejně dívají na nouzi trpících.

Život v domě se odvíjí podle těchto zásad:

1) Společenský trénink

- Bydlení pod společnou střechou. Ženatí spolupracovníci bydlí zpravidla mimo dům, patří však plně ke společenství, stejně jako dobrovolní spolupracovníci.  Stálí obyvatelé domova (hosté) bydlí přímo v domě. Osvědčená dimenze počtu obyvatel domů je 25, protože musíme mít stále na mysli základní skutečnost, že emauzské společenství má člověku nahradit rodinu.  - Práce v domě (vaření, mytí nádobí, úklid) jsou samozřejmostí. Dále se praktikují skupinové a individuální pohovory.

- Jídlo je společné. Společně stolují obyvatelé i spolupracovníci. Jednou týdně se scházejí všichni obyvatelé domu a zde se hovoří především o otázkách společenství.

Zásadně se zde nepoužívají žádné vyhrůžky nebo násilí. Násilí se překonává nenásilným řešením konfliktu.

- Pití alkoholu nebo užívání drog má za následek okamžité propuštění z domu. V každém případě zde bude snaha motivovat člověka závislého na alkoholu nebo drogách, aby absolvoval odborné léčení. Po ukončeném léčení je možný opětovný návrat.

- Praktikuje se také společná modlitba: každý obyvatel domu je pozván k modlitbě, nevykonává se však na něj žádný nátlak. Modlitba je víc než terapeutická záležitost. Vychází z víry, že Bůh přebývá v každém člověku bez výjimky.

2) Pracovní trénink

Emauzské společenství přikládá největší význam pracovnímu tréninku obyvatel domu (hostů). Platí zásada odpracovat 42.5 hod týdně, a to buď ve vlastní dílně, (která bude zřízena při Emauzském domu) nebo mimo dům (u jiných firem). Vůbec - pro přijetí do domu - platí dvě zásadní nezaměnitelná kritéria: schopnost pracovat a ochota pracovat Je-li ten, kdo hledá pomoc, práce neschopen, bude převeden do rehabilitačního nebo pečovatelského ústavu.

Cílem emauzského společenství je člověk schopný milovat a pracovat.

V emauzských domech jde tedy o to, aby vznikla nová kvalita vztahů mezi všemi, kdo zde tvoří společenství: hosté, spolupracovníci na plný i částečný úvazek, návštěvníci, dárci, ti, kteří hledají pomoc, atd. . .  Emauzské společenství chce tak dokázat, že i ve společnosti, která bude zaměřena na výkon a zisk - i s lidmi duševně zraněnými a sociálně nepřizpůsobenými - mohou existovat pracovní i životní společenství, kde nedojde ke zraňování lidské důstojnosti a kde je zaručen rozvoj člověka. Emauzské společenství chce v oblasti pracovní překonat jak individualistický, tak kolektivistický obraz člověka a nahradit jej v namáhavém procesu obrazem člověka solidárního.

Opravdová pomoc pro ty, kteří jsou závislí na alkoholu nebo na drogách, kteří jsou tuláci a vyděděnci, spočívá v tom, že nedáme peníze, ale investujeme čas a lásku. Proč? Protože jsme přesvědčeni, že neexistují beznadějné případy.