Jednota katolického a evangelického

F. Heiler (1892 - 1967) byl německý teolog, propagátor .katolického evangelictví" a zakladatel evangelického řádu františkánských terciářů. Vystudoval katolickou teologii, ale v roce 1919 přestoupil ke švédské luterské církvi. Jeho hlavní dílo Modlitba (Das Gebet, 1918) je obsáhlou historickou analýzou fenoménu modlitby.

Text, který uvádíme, byl napsán na okraj třístého výročí Augsburského vyznání (Confessio Augustana), nejvýznamnějšího klasického reformačního vyznání víry, dohodnutého za účasti Lutherova spolupracovníka Melanchthona na říšském sněmu v Augsburgu roku 1530.

Augsburské vyznání není kruh s jedním středem, ale elipsa s dvěma ohnisky:

evangelickou vírou v ospravedlnění a snahou o zachování katolického dědictví. Augustana chce dokázat, že tato evangelická víra je slučitelná s katolickou tradicí. Je zcela jasné, že augsburské vyznání je demonstrací jednoty evangelicity a katolicity, ledaže bychom jeho autority podezírali z nepoctivosti, jak to stále znovu dělají někteří teologové, nejen římskokatoličtí, ale i evangeličtí. Při málokterém výročí byl historický podnět oslav tak zahalen a přeinterpretován, jako dnes při oslavách čtyřstého výročí augsburského vyznání (1930). Jak by také tomu mohlo být jinak, když dnešní německý protestantismus vidí v katolicitě a evangelicitě nesmiřitelné protiklady a z těchto protikladů přímo žije. Generální superintendant Schian nás ve svém slavnostním varování před naším hnutím obviňuje, že prý jsme neschopni rozlišit, co je katolické a co evangelické, a že prý překračujeme .evangelické hraniční čáry". Jasněji nemohl odpadnutí dnešního protestantismu od augsburského vyznání vyslovit. Obrovská propast odděluje dnešní protestantské myšlení od víry a vyznání evangelických otců r. 1530. Z jednoty evangelicity a katolicity se stal nesmiřitelný protiklad.  Z čestného přívlastku .katolický", který si augsburští vyznavači s radostí a hrdostí nárokovali, se stala nadávka, oblíbené slovo při podezírání, výraz k označení všeho, čemu někdo nerozumí. Slovo .katolický" je v ústech mnoha protestantů naplněno nejostřejším resentimentem. S ním se spojuje řetěz strašlivých asociací, vrcholící představou Antikrista. To, co bylo sedmnáct staletí svaté, je dnes .ohavností". Tempota mutandur. O zneužití augsburského vyznání v jubilejním roce napsal právem silná slova badatel nad tímto vyznáním, Karl Thieme, sám vášnivý protestant: .Nezastírejme si roku 1930, že jsme odpadli od roku 1530." Ano, protestantismus oslavující Augustanu a současně pošlapávající predikát katolicity odpadl od víry augsburských vyznavačů, od víry staré a středověké církve, od víry apoštolských otců, formulované slovy Ignáce z Antiochie:

.Kde je Kristus Ježíš, tam je katolická církev."

Nový zákon je současně katolický a evangelický; křesťanství, jak správně rozeznal Harnack, bylo odpočátku právě tak katolické jako evangelické. A tato jednota evangelicity a katolicity se stále znovu jasně ukazovala v jeho dějinách.  Augustin je současně hlasatelem katolické víry v církev i průkopník evangelického učení o milosti. František z Assisi je současně nejkatoličtější a nejevangeličtější světec římské církve. Tato víra v jednotu katolicity a evangelicity naplňovala i reformátory a reformační teology, jako Luthera, Kalvína, Melanchthona, J. Gerharda, kteří se samozřejmostí považovali sebe za katolíky a svou církev za katolickou církev. A spojení evangelicko-katolický v dějinách protestantismu nikdy nezaniklo. Oberlin, hlasatel protestantské charity, se označoval za .evangelického katolíka". Arcibiskup Söderblom tedy neučinil v podstatě nic nového, když r. 1919 vnesl do ekumenického rozhovoru termín .evangelická katolicita".

.My všichni zde jsme katolící," řekl s rozhodností svému příteli, který mu r. 1925 ve Stockholmu představoval jednoho římského kněze jako jediného přítomného katolíka.

Evangelicita a katolicita nejsou protiklady. Evangelický (.přinášející radostnou zprávu") je pozitivní pojem, nikoli negativní, exkluzivní, limitující.  Evangelická je zvěst o odpuštění hříchů, kterou Ježíš nesl celníkům a hříšníkům, evangelické je kázání na hoře, evangelická je řeč při vyslání učedníků.  Evangelické je kázání apoštola národů o svobodě od zákona, evangelické je přikázání lásky u Jana, evangelické je zvěstování dokonalé lásky v 1 Jan, evangelické je Augustinovo učení o milosti, evangelická je řehole sv. Benedikta, evangelická je .perfecta laetitia" (dokonalá radost) Chudého z Assisi.  Evangelická je Lutherova svoboda křesťanská a Lutherova vánoční kázání o vtělené lásce Boží, evangelické je zvěstování věčného Krista Sebastiánem Franckem i vnitřního světla Georgem Foxem, evangelická je caritas sv. Vincence z Pauly a dona Bosca.

Nic z toho není v rozporu s katolicitou, protože pojem .katolický" (zahrnující celek, odpovídající celku) je právě tak pozitivní, jako pojem .evangelický".  Tentýž Ježíš, který poslal své učedníky k židům, nenalezl nikde takovou víru jako u Samařana, Syroféničanky a pohanského setníka, s ohledem na pohany mluvil o mnohých, kteří přijdou od východu a od západu a budou s Abrahamem, Izákem a Jákobem sedět u stolu v Božím království. A tentýž Pavel, který kázal evangelium o svobodě od zákona a ospravedlnění, se chtěl stát .všem vším", židovi židem a Řekovi Řekem. A tentýž Augustin, který zápasil s Pelagiem o pouhou Boží milost, usiloval o communicare orbi terrarum, o univerzalitu Kristovy církve. A tentýž František z Assisi, který učinil řeholí život podle evangelia, uložil svým žákům, aby byli katoličtí, .mluvili a žili katolicky". A tentýž Luther, který zápasil za ospravedlnění pouhou milostí, zazpíval oslavnou píseň na Matku církev, která nás rodí a živí slovem. Evangelicita a katolicita jsou nerozlučně spojeny.  Katolicita neznamená nic jiného než .smysl pro celost", být katolík znamená říkat ano k celému Kristu, celému Písmu, celé církvi, celému vesmíru.  Být katolík znamená věřit v trojjediného Boha, Otce, Syna i Ducha sv., vyznávat Krista jako Boha a člověka, uznávat přípravné a dokonalé zjevení, Starý a Nový zákon, přijímat synoptiky, Pavla, Jakuba i Jana, stát ve společenství s církví všech staletí, pozemskou i nebeskou, realizovat ve svátostech a bohoslužbě harmonii těla a duše, přírody a ducha, tohoto i budoucího věku. Katolický je křesťan v plnosti, celý křesťan. Heretik je ten, kdo nepřijímá celého Boha, celého Krista, celou církev, ale svévolně si nárokuje zlomek, který se mu zamlouvá, ten, kdo staví svou omezenou individuální zkušenost nad celek, či dokonce z ní činí měřítko pro posouzení celku. Katolicita není nic jiného než celostnost; není však celostnost charakteristickou vlastností evangelia, radostné zvěsti? Nerozbije se radostná zvěst, když se svévolně rozkouskuje, a nepromění evangelium - radostnou zvěst - v dysangelium - neradostnou zvěst - ten, kdo vidí jeho podstatu v antitezi?

Katolicita není pouze celostnost, ale i universalita: všechno Bohem stvořené a chtěné se má uplatnit, každá individualita má rozvinout svou největší a nejhlubší podstatu, jak individualita jednotlivců, tak celých národů. Individualita se však rozvíjí jistěji a mohutněji v celku než v odtržení od něho.  Jak se však mohlo stát, že přes to všechno se slovo .katolický" mohlo stát slovem hanlivým, že .evangelický" a .katolický" jsou považovány za nesmiřitelné protiklady?

Hlavní důvod je třeba hledat v tom, že na západě se katolicita stala na celá staletí monopolem jedné dílčí církve, třebaže té nejstarší a nejúctyhodnější, církve s apoštolským stolcem v Římě. .Katolické" a .římské" bylo natolik propojeno, že katolicita je nevyhnutelně zatížena všemi chybami a deformacemi římského systému. Jakkoli je římské působení významné, nelze popřít, že katolicita a univerzalita jsou zde připoutány k omezené zvláštní formě, právní a imperiální, kterou vytvořil už předkřesťanský Řím. Věrouka i mravouka, ústava, kult i zbožnost nesou pečeť římského práva a korelátem práva je moc a panování.

Neštěstí německého a anglosaského křesťanství bylo v tom, že nemělo jako misionáře žádného Cyrila a Metoděje, ale Bonifáce a Augustina, kteří je cele latinizovali. Kdyby byli Německo evangelizovali mužové jako apoštolové Slovanů, měli bychom jistě katolickou, ale značně neřímskou církev.

přel. -jv-