Koncil jako brána nového věku

Výzva k rozhovoru

Nová epocha, na jejíž výzvu má dnes církev odpovědět, vychází ze změny myšlení, změny základního pohledu na svět, která se nejprve (v prvních desetiletích našeho století) těžce prosazovala ve fyzice a od počátku šedesátých let se stává obecným impulsem. Je neuvěřitelné, že na počátku této epochy stojí bezprostředně a bez zpoždění i II. vat. koncil, který otevřel katolické církvi cestu do této nové epochy lidstva. (Obdobně ovšem začal už novověk - Tridentinum, které dalo katolické církvi novověku tvářnost, a zveřejnění Koperníkova učení o vesmíru, které bylo základem novověkého pohledu na svět, dělí od sebe pouhé dva roky.) To, že Druhý vat. koncil je Boží zásah, je patrné z toho, že ho v katolické církvi celkem nikdo nechtěl a že si s ním tato církev dodnes neví pořádně rady. To ukazuje i pokoncilní vývoj: Na jedné straně zoufalé brzdění, na druhé straně špatné, to jest novověké pochopení koncilu: Úkol, koncilen daný, přetlumočit zvěst evangelia do nové doby, je řešen přebíráním řešení novověkého protestantismu - řešení, která s evangeliem a reformací nemají někdy ani nic společného a jejichž neúčinnost a nepřiměřenost je manifestována krizí reformačních církví všude tam, kde vazba na novověk zakrývá vazbu na evangelium. To samozřejmě neznamená, že by pravdu měli fundamentalisté ve svých pokusech o návrat - není žádné cesty zpět. Znamená to však, že úkol daný koncilem - úkol nového zvěstování - zůstává dodnes nezvládnut a možná vůbec neřešen.

Do Československa přichází koncil v roce 1968 - a z tohoto hlediska je tento rok nepochybně prozřetelností, Bůh si otevírá skulinu i k nám. O tom, že se v tomto bodě nemýlím, mě přesvědčují i dopisy fundamentalistů - je z nich patrné, že z komunistického čtyřicetiletí paradoxně vidí jako nejhorší právě rok 1968, protože tehdy se k nám dostaly vlivy II. vat. koncilu.  Pokud vidíme koncil z hlediska vývoje církve, pak musíme nastolit i otázku identity, jejíž uchování je podstatným aspektem vývoje. Ti, kdo koncil myšlenkově připravovali, zřejmě viděli tuto identitu ve shodě se starou církví, v obnově jejích rysů. Proto byli před koncilem označováni za modernisty a po koncilu za konzervativce. Pokoncilní krize je krizí identity, která se stává jakoby monopolem konzervativců, kdežto změna jakoby monopolem progresistů. Ve skutečnosti otázka zní tak, jak ji položil Teilhard de Chardin:

.Čím se dnes musí stát christologie, aby zůstala sama sebou?" Za slovo christologie lze obdobně dosadit i slovo církev. Dnes jakoby se pozapomnělo, co bylo jasné už ekumenickému hnutí 50. let - totiž, že se můžeme sjednotit pouze na starocírkevním základě, nikoli sice návratem zpět, ale přesto právě na tomto základě. Tak by měly být posuzovány i případné změny: např.  manželství kněží je ještě na tomto společném základu, naproti tomu svěcení žen je opuštěním tohoto základu. Tím nemá být odmítnut další vývoj křesťanství, neměl by to však už být vývoj jedněch bez ohledu na druhé.