1. Situace jako úkol
Stále je s farářovým odchodem do důchodu spojována
otázka: Jak to bude dál? Co si obec počne bez kněze? Nově vznikající situace
vyžaduje jak se strany spolupracovníků ve farnosti, tak i ze strany celé obce
změnu smýšlení - velmi hlubokou. Mnozí členové obce mají dojem, že už o ně
církev nemá zájem. V důsledku toho kontaktů s církví ubývá. Vědomí,
že jsem věřící, se postupně ztrácí.
Podle kánonu 517, § 2 nového Kodexu kanonického práva může
určité úkoly v pastoraci daného místa převzít jedna nebo více osob
nekněží, kteří umožní kontakt s církví. Jako "ombudsmani" či "ombudsmanky"
se starají o záležitosti obce a na ně se obracejí jednotlivci i skupiny.
Rozhodující otázka tím však ještě není vyřešena. Existují možnosti, jak
uschopnit obce k tomu, aby obstály v této nové situaci?
Obec, která byla dosud knězem pouze obsluhována a tedy
konzumovala, se nyní musí stát subjektem pastorace. Přitom už jednotlivý
křesťan nebude jen "konzumentem spásy", ale sám se stane "svátostí spásy".
Viděno takto může se pastorace bez kněze stát v současné situaci pro
církev šancí k oživení pastorace.
Podle ankety, zveřejněné švýcarským pastorálně
sociologickým institutem .Obce bez faráře v místě. Výsledky výzkumu ve
švýcarských farnostech", Curych 1987, uvedl nedostatek kněží ve farnostech
ledacos do pohybu. Výzkum ukazuje, že na jedné straně se mnohé obce bez faráře
v místě stávají aktivnějšími a rozvinou silnější vědomí příslušnosti k obci,
na druhé straně lze však stejně zřetelně poznat - navzdory aktivnímu
spoluvytváření života obce jejími členy - silnou tendenci k odchodu z církve
a k distancování se od ní.
V současnosti je ve většině obcí farář považován
ještě stále za neutrální a výlučnou vztažnou osobu, takže situaci výstižně
popisuje výrok kardinála Lorscheidera: "Členové obce se nechtějí svého faráře
vzdát ve prospěch jiných, kteří by ho snad potřebovali naléhavěji. Nedovolí mu
tedy, aby hledal 99 ztracených ovcí a ani mu při takovém hledání nepomohou.
Chtějí jen jedno: vědět, že mají zaručen svůj vlastní pobyt v ovčinci. Monopol
na službu kněze je jim mnohem důležitější než evangelizace národů. Za každou
cenu se snaží zajistit si přímé nasazení jednotlivého kněze ve prospěch každého
jednotlivce." Na straně kněží vede převzetí odpovědnosti za více obcí často k přetížení. Nezřídka sdílejí zaopatřující smýšlení obcí a
cítí se přetíženi zdvojnásobením nebo ztrojnásobením úkolů vyhrazených faráři
(bohoslužby, administrativa, schůze). Přitom se většina kněží při svém vzdělání
nenaučila (nebo jen nedostatečně) kooperovat s jinými kněžími nebo laiky.
Naopak, převzetí spoluodpovědnosti za obec laiky pociťují jako zásah do oblastí
svých nejvlastnějších úkolů a zodpovědností a jako obtěžující omezování vlastní
řídící kompetence. Zjevně ubývající vzájemný kontakt mezi kněžími a s tím spojená
stále hrozivější osamocenost kněží vede navíc k tomu, že se ztrácí ohled
na druhé, dodržování termínů a řádu. Jak ale má ustavovat a vést společenství
ve víře a obec někdo, kdo sám žije izolovaně a bez společenství? Jak může jiným interpretovat život
evangeliem, když už sám nemá čas promýšlet svůj život nad evangeliem? Mnozí
kněží mají tendenci omezit aktivitu laiků na více nebo méně nedůležité okrajové
otázky, jako je hudební stránka bohoslužeb, organizace poutí nebo farních
slavností.
2. Perspektivy obcí
I za změněných pastorálních podmínek mohou být obce bez
kněze rozhodujícím místem pro křesťanskou existenci. Protože kontaktní osoby
pocházejí z nejrůznějším oblastí životních i profesních, přinášejí ze
svého života zkušenosti, které zabraňují, aby se pastorace vyhýbala naléhavým
problémům. Partnerství a spolupráce,
které se osvědčily v zaměstnání, mohou blahodárně působit na společenství
v obci. Nejrůznější kompetence a talenty kontaktních osob přispívají mj. k tomu,
aby se svědectví křesťanů rozšířilo i do společenské oblasti. Intenzivní osobní
kontakt jednotlivců a určitých skupin s lidmi různého původu může pomoci,
aby obec zůstala integrujícím faktorem.
Jako důležitá hlediska z toho plynou pro konkrétní
práci:
- Je nutno vidět spoluodpovědnost členů obce pozitivně.
Každý pastorující může zodpovědně doprovázet jen omezený počet lidí. Proto je
pastorace odkázána na mnohé jednotlivce, kteří jsou schopni a ochotni
spolupracovat.
- Partnerská spolupráce
začíná výměnou vlastních zkušeností víry; patří k ní i stálé přezkoumávání
efektivity různých způsobů práce.
-
Zvláště naléhavým úkolem je prohlubování víry. Úsilí o vyzařování obce a
angažovanost co nejvíce členů předpokládá zralou víru.
- Rozšíření životního prostoru, ve světě samozřejmé, musí
v pastoraci najít vyjádření v rozšíření perspektivy. Mnohé, co už ve
farnosti není možné, lze bez těžkostí realizovat na větší úrovni svazku
farností, děkanátu či pastoračního okrsku (např. dny meditace, kurzy, školení).
- Společný život v obci nelze v žádném případě
ztotožňovat se spektakulárními aktivitami a podniky. Mnohé roste v tichosti,
když jsou lidé otevřeni jeden pro druhého, slouží si navzájem a zvou se ke
sdílení a ke společenství věřících.
3. Spolupráce spolupracovnic a
spolupracovníků
Různé pastorální služby - zvláště ve spojení s profesionální
- nesmí v žádném případě v obcích podporovat mentalitu obstarávání a
zaopatřování, ani zatlačovat tzv. čestné služby.
- Různé pastorální služby překonávají svou spoluprací
základní pastorální schizma mezi experty a laiky. V neposlední řadě proto
je třeba bránit nové "klerikalizaci" různých pastorálních služeb.
- Jednotlivé služby prospívající celku, když každý
převezme to, co mu Duch dává jako nejvlastnější charisma.
- Pro efektní kooperaci spolupracovníků je nutná stálá
výměna informací a živá komunikace na všech rovinách.
- Jde o to povzbuzovat a uschopňovat jednotlivce a skupiny
v obci k jejich službě.
Pastorální spolupracovníci vyslovují pravidelně přání
lepší spolupráce, společného plánování, reflexe praxe a doprovodného dalšího
vzdělávání jako nutné kroky na cestě ke spolupráci.
- Vzhledem k množství spolupracovníků je úkolem
především "sloužit sloužícím". Obec bude
pouze tehdy možno prožívat jako církev v tomto místě a čase, když bude
skutečně životním prostorem víry pro jednotlivce a mnohé, v živém sdílení
zkušeností víry.
Přitom se ovšem také ukazuje, jak nutné je naslouchat
tomu, co by chtěl Boží Duch sdělit naší době. Bude-li církev jako celek dost
otevřená pro šance, které spočívají v momentální přechodné situaci, mohou
být jednoho dne nalezena i řešení rozšiřující možnosti přístupu ke kněžské
službě, která přispějí k tomu, že bude obcím uchována slavnost eucharistie
jako duchovní střed jejich života; přání, které se vzhledem k permanentním
nouzovým řešením stává stále naléhavějším.
Pastoraltheologie, Styria 1993, s.134-137; přel. -jv-
Poslední komentáře