Víra je určitý
typ přesvědčení o faktu. Víra je vlastnost vztahu k autoritě
(nebo k realitě), která se legitimovala. Víra velmi silně
ovlivňuje jednání člověka. Je mnoho různých konfesí. Pokud se
liší od sebe typem obřadů, nehrálo by to závažnou roli. Jenže
církve ve stejné oblasti se liší obsahem nauky a jsou často ve
stejné sféře v rozporu. Nejde tedy o rozpor podobného typu, jaký
najdeme např. ve fyzice, kde je více soustav, které v jedné sféře
jsou nekompatibilní, ale přitom každá platí ve své sféře.
Je proto nutné si uvědomit psychický proces „víry",
který je u zrodu té, či oné církve. Víra je přesvědčení a
proto je nutné zkoumat vznik tohoto přesvědčení a příčiny,
proč to přesvědčení vzniká a proč je nekvalitní. Tak
dospějeme k odpovědi na to jak vyvářet správné přesvědčení.
Vznik persuase a potvrzení může mít několik forem a úrovní:
- „Vy jste byli poslali k Janovi a on svědectví vydal pravdě.
Ale já nepřijímám svědectví od člověka, ale toto pravím,
abyste vy byli spaseni" (Jn 5, 33-34). Zde se jedná o víru
kvůli autoritě potvrzené Bohem. Jenže tehdy byla jedna „církev"
a dnes jich máme stovky.
- „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?" Člověk může sám
od sebe rozeznat. Je to zejména ve věcech, které platí tak jako
tak.
- „Otec ukazuje Synovi skutky..." (Jn 10, 37-38). Ježíš
ukazuje skutky člověku. Člověk se naučí sám dělat skutky a
objeví nauku (dle schématu hypotéza - pokus - poznatek je
ověřen). Člověk nebere bezmyšlenkovitě Ježíšovu nauku, ale
uznává to, co sám vidí, sám začne hledat a dojde ke stejným
poznatkům, jaké Ježíš řekl. Je to podobné tomu, jako když
žák, který si nauku učitele ověřuje sám. Pravdivost nauky si
může každý sám ověřit "pokusem" (tomu také odpovídá
to „nebude učit bratr bratra" - Jer 31, 34).
- Ježíš odpouští hříchy. To na člověku není vidět, alespoň
ne běžným pohledem. A tak jako důkaz, že to má právo dělat,
uzdravuje nemocného na lůžku (Mt 9,1-6, Mk 2, 1-11,
Lk 5, 18-25). Tím se Ježíš legitimuje.
- Přesvědčení typu, které je vrozené. Jako příklad můžeme
uvést migrační pud u ptáků. Při stěhování letí klidně
správným směrem, bez potíží. Běžná představa o víře je,
že je to přesvědčení, které je podobně jako migrační pud,
dáno. To odpovídá tomu, že „víra je dar".
- Přesvědčení vytvořené. Sem patří naděje, strach z
nepřijetí, např. přesvědčení ze strachu před „odchodem"
ze světa.
V podobenstvích
Ježíš říká, že víra má být životaschopná jako zrno
hořčičné a růst jako keř (ne jako strom). Sem patří trvalý
růst víry. Naše víra má být keř. Máme vytvářet
„heuristickou" víru, tj. hledat co největší podobnost s
Ježíšem. Proto se nestačí zastavit u několika hřiven, ale
chtít růst bez omezení. Nevěřit pak znamená odmítat
skutečnost, že Ježíš má pravdu. „Věř výrokům Ježíše,
který se legitimoval. Když nechceš věřit výrokům, věř
alespoň té legitimaci a nezavírej oči před ní."
Běžně se říká,
že víra je dar. Pak ale proč jiní nevěří? Závisí snad víra
na tom, kde jsem se narodil, v jaké rodině ap.? A co setník z
Kafarnaum (Mt 8, 5-10), krvotoká žena (Mt 9, 20-22),
kananejská žena (Mt 15, 28), kteří jsou chváleni za víru.
Apoštoly nebyli chváleni za víru. Na začátku je jistě dar
(první hřivna, talent, psychické vybavení, nebo např. Petrovo:
„Ty jsi Mesiáš Syn Boha živého," Mt 16, 16-17), ale kvalita
víry závisí na tom, jak s tím darem hospodařím. Setník z
Kafarnaum kvalitně vyhodnotil to, co viděl a slyšel. Podobně
krvotoká žena a kananejská žena. V Mt 17, 17 (a podobně
v Lk 9, 41), kdy učedníci nemohou uzdravit chlapce, je Ježíšova
reakce: "Ó národe nevěřící a zvrácený, dokdy vás
mám ještě snášet?" Kdyby víra byla jednoduše darem, pak
jakým právem jim to Ježíš vyčítá? Projdeme-li evangelium a
najdeme místa, kde se mluví o víře, nenajdeme od Ježíše
zmínku, že víra je dar.
Analýzou textů
týkajících se setníka z Kafarnaum, krvotoké ženy,
Syrofeničanky, nevěrného správce a věrného správce můžeme
pak najít význam termínu „víra", jaký mu Ježíš přikládal
a také uvidíme závislost víry na realitě, kterou vidíme, známe.
Často dělá potíže text Jn 6,44 - „Nikdo nemůže přijít ke
mně, nepřitáhne-li ho Otec". Toto je pomáhající milost, ale
ne tak jako je běžná představa spojená s předurčením. Člověk
dostane schopnost jako dar. Zde jde o „přitažení Otcovo", ale
člověk může odmítat to, co pomocí daru vidí. Pak ovšem dar
nemá cenu, mizí. Pokud předtím člověk odmítal uznání
reality, která je nutná k použití možného daru, tak ten dar by
byl pro něho nejen zbytečný, ale i škodlivý. Proto někdy dané
dary nebývají. V důsledku toho posluchači také nerozumí
Ježíšovi. Jenže, kdyby řekli „nerozumíme", Ježíš by ten
první dar dal a pak by vysvětlení začalo být srozumitelné.
Ježíš řekl jasně, proč mu židé (zástupy) nerozumí.
Podle katecheze
Ježíše Krista je úroveň víry závislá na člověku. O tom
svědčí např. texty:
- Podobenství o hřivnách a výrok „Kdo má, bude mu přidáno,
kdo nemá, bude mu vzato i to co má". Kdo využil první hřivnu,
dostane další.
- Podobenství o pozvaných na svatbu a na večeři
- Podobenství o rozsévači
- Podobenství o víře jako zrnu hořčičném.
Ježíš v Mk 16
slibuje: „Kdo uvěří, bude dělat skutky..." Ježíš vytýkal
apoštolům malověrnost, která brzdila poznání a brzdila
spolupráci s ním. Kdyby víra byla pouze darem a nezáleželo na
tom, jak s ním člověk spolupracuje, mohlo by se říci: „Ano,
víra je dar." Každý dar mohu využít, nebo ho nevyužít. Je to
také poznatek z podobenství o hřivnách a také z toho, že
to Ježíš vytýká učedníkům. Malověrnost z dob „učednictví"
přešla také do existující církve a způsobuje to její brždění.
Nedořešení „malověrnosti" a tím i splnění Ježíšových
slibů, které ze začátku byly a pak ustupovaly, bylo příčinou
toho, že nebylo tady doposud Království Boží, kdy lidský život
by vypadal jinak. Ježíš také o tom mluví při předpovědi zkázy
Jeruzaléma: „...dokud neřekněte požehnaný jenž přichází ve
jménu Páně atd. ..." Je nutné s tím počítat, že malověrnost
přešla z dob učednictví, do doby působení apoštolů a její
vliv pokračuje i dnes. Lze tedy konstatovat, že je několik
možných typů a úrovní víry a závisí na člověku (je to v
jeho kompetenci), kam se sám zařadil.
Dnes máme mnoho
odštěpených církví, zejména protestantských. Mezi katolíky
a protestanty byly války. Dnes nejsou a snažíme se o
ekumenismus. Je ale ekumenismus v dnešní formě řešení?
Ekumenismus by měl být kritický, kde by každý měl kritizovat
jiného ne podle své nauky, ale podle odchylky od evangelia. Každý
by měl kritizovat jiného a také být jiným kritizován. Každý
musí kritiku sebe snést, vyhodnotit ji a je-li správná, uznat to
a začít se změnou u sebe. Správný ekumenismus by měl být
konfrontační, který by upozorňoval na nesouhlas kritizované
nauky s evangeliem a hledal vyřešení rekonstrukce Ježíšovy
katecheze. Toto se týká všech věcí, které platí tak jako tak.
Jiné věci, které potřebují doklad, tam je třeba společně
„začít tlouci" a chtít od Ježíše doklad. Křesťanské
církve, které vycházejí z evangelia, by měly mít provedenou
rekonstrukci Ježíšovy katecheze a mít doklady. Mít doklady je
Ježíšův příkaz pro hlasatele (viz. např. „uzdravujte
nemocné, křiste mrtvé"), ale také pro posluchače (viz.
„nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi," Jn 10,37-38).
Jde-li o věc,
kterou může člověk rozeznat sám od sebe, nemá právo chtít
doklad. Když sám nemůže rozeznat, může to být způsobeno jeho
psychickou slepotou. Kdo chce najít skutečnost, musí prosit +
hledat + tlouci. Církve nedělají zázraky, které jsou slíbené.
Jsou tedy na nižší úrovni, než by křesťanství mohlo být. I
toto je dokladem neúplnosti. Katecheze Ježíše hovoří o mnoha
lžiprorocích a pseudomesiáších. Proč to tedy Bůh připouští?
Proč není jediná církev? Přitom v Mk 9,12 Ježíš říká, že
„Eliáš přijde a napraví vše" (tudíž asi je co napravovat).
Z toho je také zřejmé, že je to v kompetenci člověka (lidí) a
Bůh to za nás neudělá. Chceme-li mít dary, nestačí jen o dary
prosit. Je nutné mít víru dle Ježíšova vkusu, umět prosit ve
jménu Ježíše Krista. To ale není množení Otčenášů. Ve hře
jsou také osobní vlastnosti prosícího, případně jiné faktory,
které vůbec nesouvisí s dary samými. Míru víry si určuje
člověk sám. To, že něco není vidět ještě neznamená, že
neexistuje. Na druhé straně slepá víra je nebezpečná věc.
Dar může být od
Boha, ale také může být výplodem lidské fantasie, o kterém si
myslím, že to je dar. Když budu vycházet z nekvalitní představy,
mohu naletět kdejaké hlouposti. Máme členy různých církví,
oni si myslí, že se těmi členy stali díky daru Ducha Svatého.
Ve skutečnosti to může být výsledkem jejich nesprávného
myšlení, nebo doplněk toho, co jim bylo řečeno, nebo výplod
jejich fantasie. Proto v určitých oblastech je zapotřebí mít
doklady.
Je třeba si také
uvědomit, že Bůh nedává dary těm, kdo je nechtějí, nebo
neuznávají, nebo nebudou používat. Podobně nedává dary těm, u
kterých by dary vyvolaly vadnou odezvu (viz „miláček ztloustnul,
začal mne kopat"). Zázraky jsou dokladem vyššího typu víry.
Ochota vyššího typu víry je spjatá s vyšším typem vztahu k
Bohu. Ale pozor, dary lze také zneužít a mohly by být také
příčinou hříchu. Dary mohou mít tedy efekt někdy dobrý, jindy
špatný. Dary nesou s sebou velkou zodpovědnost (viz. Ezechiel:
„Jsi strážcem... a tudíž máš zodpovědnost".)
Závěrem můžeme
říct, že stupně víry můžeme pak charakterizovat dle
následujícího schématu:
- Člověk se chytí informace rabína (faráře) tam, kde chodí do
synagogy (kostela). Informaci převezme kvůli autoritě.
- Člověk převezme informaci od Jana Křtitele (Janovi učedníci),
autority potvrzené Bohem.
- Člověk si informaci ověří, zdůvodní, odvodí.
- Na informaci, kterou si člověk nemůže (nebo také nelze)
ověřit, žádá a dostane od Ježíše doklad ( viz. Lk 5,24: „Tak,
abyste věděli, že Syn člověka má moc odpouštět hříchy,
říkám ti vstaň a choď.")
- Člověk si sám věci odzkouší tím, že dotáhne vztah k Bohu
tak, až dosáhne konání skutků.
V běžném
životě nám k tomu může posloužit model:
- Žák se chytí informace od kamaráda. Neověřuje si ji, protože
se mu hodí, vyhovuje mu.
- Žák přebírá poučky od učitele, ale neověřuje je. Převzal
je kvůli autoritě učitele, nebo také knížky, učebnice, osnov.
- Žák si informace ověřuje. Chce věcem rozumět.
- Žák informace sám objevuje (znovuobjevuje).
Sestaveno dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22. 9.
1921-28. 2. 2002)
Poslední komentáře