217 - červen 2010

Arnošt z Pardubic

Poslední pražský biskup a první arcibiskup v jedné osobě - Arnošt z Pardubic (kolem 1305 - 30. července 1364, Roudnice) - patří k nejvýznamnějším postavám českých duchovních dějin 14. století.

Arnošt z Pardubic se narodil někdy kolem r. 1305 v rodině Arnošta z Hostinné, člena rozvětveného rodu pánů z Pardubic a královského purkrabího v Kladsku. V tomto městě strávil Arnošt mládí, navštěvoval zde johanitskou školu a také se mu zde dostalo vidění, při němž od něj pro jeho hříšnost odvrátil zrak mariánský obraz či socha ve farním kostele sv. Jana. Tento zážitek se stal jeho osobní mravní konverzí a nasměroval ho k zasvěcenému životu a k církevní kariéře.

Té napomohla i Arnoštova universitní studia v Boloni a Padově, kde strávil téměř čtrnáct let. Kromě znalosti kanonického práva a teologie se zde seznámil rovněž s moderní spiritualitou, pěstovanou zejména v augustiniánském prostředí - s devotio moderna. Již v Itálii se Arnošt pravděpodobně setkal s mladým moravským markrabětem Karlem, pozdějším císařem Karlem IV. Toto setkání, které zažehlo celoživotní vzájemné sympatie, bylo pro další Arnoštovu dráhu určující.

Po návratu do Prahy v r. 1338 se stal i přes své mládí svatovítským kanovníkem a v r. 1340 dokonce děkanem kapituly. Nepochybně s Kar­lo­vým přispěním nakonec převzal po smrti Jana IV. z Dražic v r. 1343 pražský biskupský stolec. Po roce slavilo úspěch Karlovo úsilí o osamostatnění české církevní provincie a povýšení Prahy na arcibiskupství.

Arnošt byl jmenován arcibiskupem 30. dubna 1344. Pod jeho správu pak spadalo biskupství olomoucké a nově zřízené biskupství litomyšlské. (Zaniklo fakticky během husitských válek a de iure pak v 16. stol. Od r. 1973 je obnoveno jako titulární biskupství.)

Arnošt přistoupil ke správě arcidiecéze v intencích svého italského vzdělání. Ve formě provinciálních statut z r. 1349 kodifikoval její právní normy a po vzoru kuriálních kanceláří zřizoval i jednotlivé úřady. Jeho cílem bylo zejména zajištění patřičně vzdělané duchovní farní správy.

Jako pražský arcibiskup byl Arnošt z Pardubic také jedním z nejbližších spolupracovníků Karla IV. V jeho službách plnil diplomatické úkoly, spojené např. s volbou Karla římským králem, spolu s ním se stal hlavním stavebníkem a fundátorem nově založené katedrály a významnou úlohu hrál také v jednom z panovníkových nejdůležitějších projektů - v založení pražské univerzity. Stal se jejím prvním kancléřem a z této pozice se významnou měrou podílel na jejím vybudování. Staral se o výběr profesorů a jejich hmotné zabezpečení z výnosu zvláštních daní a statků, které pro univerzitu pořizoval. Arnošt se pravděpodobně podílel i na dalších Karlových počinech, jako bylo založení Nového Města či koncipování zákoníku Maiestas Carolina.

Na svého předchůdce na svatovojtěšském stolci navázal Arnošt v úsilí o vymanění církve z laického vlivu. S jeho nástupem téměř zcela ustalo vměšování světských majitelů do obsazování kněžských míst a byla také důsledně uplatňována exempce duchovních z pravomocí světské jurisdikce.

Arnoštovi však ležel na srdci stav mravů obecně a starost o jejich nápravu svěřil prvnímu z velkých předhusitských pražských kazatelů, Konrádu Waldhauserovi. Waldhauser byl původem rakouský augustiniánský kanovník, tedy příslušník řádu, s nímž pojily Arnošta značné sympatie. I v tomto směru navázal na dílo Dražicovo a za svého života založil tři nové augustiniánské kláštery - v Kladsku, Jaroměři a Rokycanech.

S arcibiskupovou osobností se pojí rovněž významná činnost na poli kulturního mecenátu - vedle péče o katedrálu to byla zejména jeho objednavatelská činnost na poli knižní malby. Nejvýznamnější památky však pocházejí z Kladska a jsou jimi dřevořezba Madony z okruhu Petra Parléře a rozměrný deskový obraz, zpodobňující Arnošta jako ma­rián­ského ctitele.

V mariánském kostele v Kladsku byl Arnošt z Pardubic také pohřben a jeho mramorový figurální náhrobek patří i přes torzovité dochování k nejvýznamnějším středověkým sochařským památkám na kladském území.

Jan Klípa