Poslední šance

Událostí roku byly v České republice parlamentní volby. Zemětřesení na politické scéně vneslo do sněmovny mnoho nových prvků - a my voliči teprve uvidíme, zda se s nimi podaří dělat novou a lepší politiku. Z hlediska křesťanského však bylo důležité to, že poprvé od vzniku moderní československé demokracie se do parlamentu nedostala lidová strana, sdružující především věřící a zastupující často ve státě zájmy římskokatolické církve.

Náš časopis trvale poukazuje na to, že tradiční „lidové" katolictví a životní i myšlenkový styl s ním spojený nemá u nás velkou budoucnost. Lidová strana je tímto stylem života a myšlení hluboce ovlivněna a nedokázala se otevřít jinému pojetí, nedokázala do svých řad přivést dost lidí z odlišných prostředí a odlišné kultury. Nenašla pro sebe skutečně palčivá politická témata, naopak se často vyžívala v pseudokřesťanských obzvláštninách jako jsou boj proti marihuaně a registrovanému part­ner­ství. Ztratila sebekritičnost a svým vůdcům tolerovala nejen darebáctví (stejně jako některé strany mnohem větší), ale dokonce i prostou neschopnost.

Dá se snad říci, že takové partaje velká škoda není. Je ale škoda lidí, kteří se v ní a pro ni upřímně angažují a poctivě pracují pro obecné dobro. Je škoda toho, že nebudeme mít v parlamentu víc politiků, kteří občas naslouchají slovu bible a dokáží se podívat na naše pinožení s odstupem věčnosti. Je škoda umírněné strany politického středu. Kéž by tedy lidovci dokázali ještě pět minut po dvanácté uslyšet hlas doby a změnit nejen vedení, ale i celý styl a záběr. Je pravděpodobné, že za čtyři roky budou zklamány mnohé naděje, které šířily letos úspěšné strany, a někteří jejich dnešní voliči budou hledat osvědčenou alternativu. Je proto také možné, že strana lidová - snad pod novým jménem a s inovovaným programem - dostane ještě šanci. Pravděpodobně šanci poslední.

Změny potřebuje i sama katolická církev. Jedna z možných změn právě proběhla našimi médii: Čtyřicet Italek, milenek katolických kněží nebo řeholníků, žádá dopisem papeže, aby zrušil povinný celibát kněží. Ale nejen nešťastné ženy, ale i slovutní teologové a biskupové již dávno poukazují na to, že středověké celibátní nařízení v současnosti na mnoha místech dělá víc škody než užitku. Pavel Hradilek ve svém článku Pomůže římské církvi zdobrovolnění celibátu? optimisticky očekává, že přání oněch italských žen může být brzy vyhověno a celibát bude zdobrovolněn, a hledá důsledky tohoto kroku.

Reformou katolické církve se zabývá také úvodní text tohoto čísla, otevřený dopis papeži od jezuity Henriho Boulada: „Krvácí mi srdce při pohledu na to, jak církev upadá do bezvýznamnosti," píše, a hledá cesty, jak z této bezvýznamnosti ven. Podobně jako u zmíněných lidovců však i zde platí, že se by se muselo říznout hodně hluboko...

V nejdelším článku tohoto čísla nás Ivana Macháčková zavede do třetího století. A téma zní dost abstraktně: Boží a lidská nekonečnost - srovnání Origena a Řehoře z Nyssy. Neaktuální? Právě tihle dávní řečtí myslitelé pokládali v dobrém i ve zlém základy budoucí křesťanské teologie, stojí proto za to se s nimi chvíli zamyslet.