Událostí
roku byly v České republice parlamentní volby. Zemětřesení na
politické scéně vneslo do sněmovny mnoho nových prvků - a my
voliči teprve uvidíme, zda se s nimi podaří dělat novou a lepší
politiku. Z hlediska křesťanského však bylo důležité to, že
poprvé od vzniku moderní československé demokracie se do
parlamentu nedostala lidová strana, sdružující především
věřící a zastupující často ve státě zájmy římskokatolické
církve.
Náš
časopis trvale poukazuje na to, že tradiční „lidové"
katolictví a životní i myšlenkový styl s ním spojený nemá u
nás velkou budoucnost. Lidová strana je tímto stylem života a
myšlení hluboce ovlivněna a nedokázala se otevřít jinému
pojetí, nedokázala do svých řad přivést dost lidí z odlišných
prostředí a odlišné kultury. Nenašla pro sebe skutečně palčivá
politická témata, naopak se často vyžívala v pseudokřesťanských
obzvláštninách jako jsou boj proti marihuaně a registrovanému
partnerství. Ztratila sebekritičnost a svým vůdcům
tolerovala nejen darebáctví (stejně jako některé strany mnohem
větší), ale dokonce i prostou neschopnost.
Dá
se snad říci, že takové partaje velká škoda není. Je ale škoda
lidí, kteří se v ní a pro ni upřímně angažují a poctivě
pracují pro obecné dobro. Je škoda toho, že nebudeme mít v
parlamentu víc politiků, kteří občas naslouchají slovu bible a
dokáží se podívat na naše pinožení s odstupem věčnosti. Je
škoda umírněné strany politického středu. Kéž by tedy lidovci
dokázali ještě pět minut po dvanácté uslyšet hlas doby
a změnit nejen vedení, ale i celý styl a záběr. Je
pravděpodobné, že za čtyři roky budou zklamány mnohé naděje,
které šířily letos úspěšné strany, a někteří jejich dnešní
voliči budou hledat osvědčenou alternativu. Je proto také možné,
že strana lidová - snad pod novým jménem a s inovovaným
programem - dostane ještě šanci. Pravděpodobně šanci
poslední.
Změny
potřebuje i sama katolická církev. Jedna z možných změn právě
proběhla našimi médii: Čtyřicet Italek, milenek katolických
kněží nebo řeholníků, žádá dopisem papeže, aby zrušil
povinný celibát kněží. Ale nejen nešťastné ženy, ale i
slovutní teologové a biskupové již dávno poukazují na to, že
středověké celibátní nařízení v současnosti na mnoha
místech dělá víc škody než užitku. Pavel Hradilek ve svém
článku Pomůže římské církvi zdobrovolnění celibátu?
optimisticky očekává, že přání oněch italských žen může
být brzy vyhověno a celibát bude zdobrovolněn, a hledá důsledky
tohoto kroku.
Reformou
katolické církve se zabývá také úvodní text tohoto čísla,
otevřený dopis papeži od jezuity Henriho Boulada: „Krvácí mi
srdce při pohledu na to, jak církev upadá do bezvýznamnosti,"
píše, a hledá cesty, jak z této bezvýznamnosti ven. Podobně
jako u zmíněných lidovců však i zde platí, že se by se muselo
říznout hodně hluboko...
V
nejdelším článku tohoto čísla nás Ivana Macháčková zavede
do třetího století. A téma zní dost abstraktně: Boží a
lidská nekonečnost - srovnání Origena a Řehoře z Nyssy.
Neaktuální? Právě tihle dávní řečtí myslitelé pokládali v
dobrém i ve zlém základy budoucí křesťanské teologie, stojí
proto za to se s nimi chvíli zamyslet.
Poslední komentáře