Proměňování

Troufám si říci, s jistou nadsázkou, že my katolíci žádné „proměňování“ při eucharistické liturgii nemáme. Část, která se tak před II. vatikánským koncilem nazývala, se dnes oficiálně (podle Všeobecného úvodu k Římskému misálu) jmenuje „Slova ustanovení a proměnění“. Problém je v tom, že části křesťanstva situovaly okamžik „proměny“ různě: Západ do slov ustanovení (která jsou s jistými odchylkami popsána v synoptických evangeliích a v 1 K), zatímco Východ, odkud křesťanství pochází, do epikleze (prosby k Duchu sv., aby proměnu učinil). Dnes již tak neuvažujeme. Místem „proměny“ je celá eucharistická modlitba díkůvzdání, jejíž podstatné části jsou instituce (slova ustanovení), anamnéze (připomínka toho, co slavíme, tedy základní spásné události, zejména Ježíšovy smrti na kříži a jeho zmrtvýchvstání) a epikleze (prosba, aby Otec svým Duchem proměnil nás v lidi věrněji Ježíše následující a proměnil přinesené dary chleba a vína v Ježíšovo tělo a krev). Během celé modlitby bychom měli společně zaujímat jednu pozici (pokud v tom nebrání nemoc či pokročilý věk): buď celou dobu stát, nebo celou dobu sedět, nebo celou dobu klečet (jak považoval za optimální J. Ratzinger). Ježíš např. v rámci hostiny na rozloučenou („poslední večeři“) ležel. Abychom vyjádřili jednotu eucharistické modlitby, neměli bychom tuto pozici měnit.

Pro nás západní křesťany je neobvyklé, že ve východosyrském ritu se vyskytují eucharistické modlitby, které vůbec instituci nemají. Nejznámější z nich je anafora apoštolů Addaie a Mariho. Dokonce již zmíněný J. Ratzinger coby prefekt Kongregace pro nauku víry uznal tuto anaforu za „platnou“.

V čem „proměna“ spočívá? Skutečnost, že s hmotou chleba a vína se nic neděje, se Tomáš Akvinský pokusil vyjádřit prostředky řecké filosofie – používá termín transsubstanciace. Pojem to není špatný, ale je tak historicky zatížený nepochopením, že je dnes nepoužitelný. Moderní doba přinesla jiné modely „proměny“: transfinalizaci (chléb a víno nejsou určeny k nasycení, ale jsou posilou k životu věčnému) či transsignifikaci (přeznamenání, např. na českou vlajku se nedíváme jen jako na tři v určitém schématu sešité tkaniny, znamená pro nás víc).

Mně se zatím osvědčil model „jídla s příběhem“ – příběhem pro nás zcela zásadním, který aktualizuje Kristovy spásné činy, zejména jeho smrt a slavné zmrtvýchvstání. Chléb a víno s takovým příběhem jsou pro nás vzácné a těžko bychom je zaměňovali za obyčejný chléb a víno.

Křesťané nejrůznějších církví včetně luteránů a kalvinistů věří v Ježíšovu skutečnou přítomnost při večeři Páně. Jak si tuto skutečnou přítomnost představit? Asi podobně jako když věříme, že je přítomen skrze své slovo zaznamenané v bibli. Nenapadne nás, že je někde vylisovaný mezi stránkami. Věříme, že je přítomen skrze obec shromážděnou v jeho jménu. Ježíš z Nazareta s námi fyzicky není, a přesto mnohdy jeho přítomnost hmatatelně zakoušíme. Přítomnost eucharistická je považována, možná právem, možná ne, za přítomnost „silnější“, „reálnější“. Katolík více řeší, jak je Ježíš v hostii „schovaný“, místo aby si všímal toho podstatného, co společné stolování znamená: účast na Ježíšově vydanosti za nás a ochotu se také vydávat za druhé.

Někde přetrvávají infantilní představy, že do hostie se nesmí kousat („aby to Pána Ježíše nebolelo“). Tím, že hostie (bílé kolečko) ani trochu nepřipomíná chléb, „je snazší věřit, že se jedná o tělo Kristovo, než že jde o chléb…“ (D. Holeton)

Leckterý katolický kněz si dodnes myslí, že on „proměňuje“. Při slovech ustanovení dělá všelijaké grimasy, pitvoří hlas, jako by eucharistická modlitba obsahovala sadu kouzelnických triků. Proměna, která se děje jak s námi, tak s chlebem a vínem, je pro katolíky i protestanty dílem Ducha sv. V tom se nelišíme. Lišíme se v názoru na délku trvání této přítomnosti. Protestant věří v přítomnost Krista během slavení („vysluhování“), zatímco katolík v přítomnost trvalou. V prvotní církvi byl uložený eucharistický chléb určen pro potřeby nemocných, kteří se nemohli vlastní slavnosti účastnit, a nebyla mu vzdávána zvláštní úcta. Svatostánky vznikly až ve středověku, stejně jako monstrance, v nichž se ukazuje eucharistický chléb (zařízení, ve kterém se ukazuje eucharistický chléb, vyvinuté podle ostensoria – ozdobné schránky k uchovávání ostatků svatých).

Co by pomohlo sblížení eucharistické praxe?

Katolíkovi dnes nic, kromě ostychu, nebrání, aby přijímal pod obojí. Katolík by měl přijímat eucharistický chléb užitý při dané slavnosti, tedy nikoli ze zásoby (ta je určena pro nemocné). Předpokládá to samotná liturgická konstituce posledního koncilu. Měl by omezovat „výstavy NSO“ (expozice Nejsvětější svátosti oltářní), dříve hojně konané během prvního pátku v měsíci, což současný direktář ani pokaždé neumožňuje. Měl by se vyhnout útvaru zvanému „duchovní sv. přijímání“, který někteří kněží v době covidu oprášili.

Protestant by měl používat eucharistickou modlitbu, která je spolu s přijímáním konstitutivní součástí večeře Páně. Názor, že užíváním eucharistické modlitby večeři Páně „pokatoličťujeme“ (ve smyslu „pořímskokatoličťujeme), je projevem primitivní neznalosti základních faktů. Pokud katolictvím rozumíme to obecné, co se týká nás všech, pak skutečně pokatoličťujeme, napravujeme (jeden z mála) úletů, které se při reformaci staly.

Protestant by měl živly užité při večeři Páně označovat např. jako eucharistický chléb, eucharistické víno a ne jen jako chléb a víno. Důstojné zacházení s těmito živly je samozřejmostí (zbylé nevyhazujeme, ale sníme).