Před volbou nového papeže

Krátce po únorové hospitalizaci papeže Františka v nemocnici formuloval americký katolický kněz, jezuita a novinář Thomas Reese tři věci, které by podle něj měl papež ještě před svojí smrtí udělat. Dvě z nich se v podstatě týkaly zveřejnění pokynů, jak by se mělo postupovat v případě, že se stane nezpůsobilým. Reese uvažoval jak o postupech při rozhodování o jeho zdravotní péči, tak také o řízení církve v této situaci. Jejich neexistence nebo spekulace o nějaké podobě tajných dokumentů podle něj jen vytváří prostor pro spekulace a fámy. V minulém úvodníku jsem si rovněž kladl otázku nad dlouhodobějším fungování církve s nemocným papežem v čele, neboť je pro ni formálně nepostradatelný, např. pro schvalování důležitých rozhodnutí většiny kuriálních úřad, pro přijímání rezignací a nových jmenování, to vše se formálně děje papežovým jménem. Smrt papeže Františka prozatím podobné úvahy odsunula a pozornost se soustředí na volbu nového papeže.

Opakuji svoje přesvědčení, že k překvapivé rezignaci papeže Benedikta XVI. pravděpodobně přispěla zkušenost s řízením církve a římské kurie v době dlouhodobé nemoci jeho předchůdce. Zajímavé je, jak zpočátku pontifikátu papež František několikrát uvedl, že krok Benedikta XVI. otevřel dveře postupu, který považuje za institucionální. V rozhovoru na palubě letadla cestou z Jižní Koreje v roce 2014 řekl, že až se nebude cítit na to, aby šel dál, udělá totéž. O rok později v rozhovoru pro mexickou televizi řekl, že má pocit, že jeho pontifikát bude krátký, možná čtyři až pět let. Realita byla nakonec jiná, pontifikát trval 12 let a také vyjadřování papeže Františka ohledně případné rezignace se změnilo. Můžeme jen spekulovat, zda k tomu přispěla skutečnost, že emeritní papež Benedikt XVI. žil ještě tak dlouho a existence dvou emeritních papežů vedle jednoho úřadujícího se zdála být přece jen neobvyklá. Navíc do vztahu emeritního papeže s papežem Františkem negativně zasahovali ti, kteří jej využívali k polemikám. Možná ještě větší roli hrála snaha o uskutečnění reforem, přičemž ta nejdůležitější, reforma římské kurie, byla dokončena až v roce 2022. V roce 2021 byl zahájen tříletý synodální proces.

Oba poslední papežové patřili k těm nejstarším v novodobé historii papežství. Benedikt XVI. byl zvolen v 78 letech, 76letému Františkovi bylo v době volby zhruba o půl roku méně než Janu XXIII. Benedikt XVI. se v září 2020 stal nejstarším žijícím papežem, když překonal Lva XIII., který zemřel v roce 1903 ve věku 93 let. Jelikož byl Benedikt XVI. už mimo úřad, tak prvenství nejstaršího úřadujícího papeže nadále drží Lev XIII. Historicky druhé místo nejstaršího úřadujícího papeže patří právě papeži Františkovi, který zemřel v 88 letech.

Thomas Reese má pravdu, že katolická církev potřebuje srozumitelná pravidla pro případ nemohoucího papeže. Otázkou je, zda nepotřebuje přece jen nějaká další ustanovení, především ohledně fungování ústředí církve. Po volbě nového papeže mě tak bude zajímat, zda převezme praxi papeže Františka, který na rozdíl od svých předchůdců postupně omezil porady všech kardinálů, ale nahradil je pravděpodobně mnohem efektivnější prací vybraných nekuriálních kardinálů z celého světa, kteří spolu se státním sekretářem vytvořili skupinu přezdívanou C9. Existence takového orgánu vzešla z porad kardinálů ještě před jeho zvolením. Její hlavní prací bylo připravit reformu kurie, ale její mandát pokračoval dál. Na posledních zasedáních se kardinálové intenzívně zabývali např. postavením žen v církvi, přičemž si vyslechli odborné výklady pozvaných žen. Existence tohoto grémia pro diskuse o směřování katolické církve se zdá natolik zásadní, že bych její zrušení považoval za škodu.