Liturgie jako iniciátor změny. Břevnovský „Hospodin v hospodě“ a pojetí církve

Hluk demonstrujících před arcibiskupským palácem na Hradčanech již odezněl a mediální prostor zaplnila jiná témata. Ptám se tedy, zda by nebylo vhodné poohlédnout se s určitým odstupem za „břevnovským pohoršením“. Domnívám se, že situaci nelze přejít pouhým konstatováním „vše odpuštěno, je to minulost, případ je uzavřen“.¹ Na několika řádcích se pokusím nabídnout svůj pohled na závaznost liturgických norem, pro jejichž porušení byl P. Marek Orko Vácha potrestán. Religionista David Václavík situaci komentuje slovy, že Vácha byl trestán za něco, čemu veřejnost vůbec nerozumí.² Jedná se tedy o interní normy církve, které není třeba veřejnosti vysvětlovat? Vždyť zúčastnění je znají a vědí, kde je jádro sporu a v čem pochybili. Ale nemá snad tento příběh ještě jiné a vážnější pozadí? Martin Horálek mluví o střetu dvou církevních světů, já bych řekl, že se jedná o střet dvou teologií a ekleziologií, který je v akademickém prostředí oprávněný – ale má se přesouvat do veřejného prostoru?³ Nedávný článek prof. Františka Kunetky se snaží tento „střet“ objasnit teologickou argumentací,⁴ přesto může být jeho pohled „jednostranný“.⁵ Prof. Petr Piťha ve svém článku pro časopis Monitor vyjadřuje obavu z liberalismu v církvi, který povede k její fragmentaci, nejednotě a k nedodržování pravidel a norem.⁶ Můj příspěvek se soustředí nejen na argumentaci ve sporu o „závaznost rubrik, krásu a posvátnost liturgie,“ ale i na širší vnímání liturgie v životě církve.

Liturgické předpisy a jejich závaznost

Pozorujeme-li časový sled událostí v břevnovské kauze, může nás překvapit jeho rychlost, a tudíž i chybějící odstup nutný k vyváženému zhodnocení mešní liturgie v Klášterní sýpce. Bohoslužbu odvysílala TV NOE 29. 1. 2025, vzápětí si diváci „stěžují“ a 3. 2. 2025 vychází oficiální stanovisko Liturgické komise ČBK.⁷ Dne 4. 2. 2025 odchází z arcibiskupství dopis o odvolání P. Marka Váchy z funkce farního vikáře.⁸ V diskuzi ohledně odvolání P. Váchy se arcibiskup Mons. Jan Graubner hájí zmíněným stanoviskem liturgické komise, která je složená z biskupů a odborníků.⁹ V rozhovoru pro Aktuálně.cz říká: „Posouzení jsem nedělal já, ale nechal na Liturgické komisi České biskupské konference, která je složena ze tří biskupů a dalších odborníků.“¹⁰ Cítil jsem povinnost poukázat na skutečnost, že se jedná o stanovisko vypracované předsedou liturgické komise, a nikoli všech členů komise, tedy odborných poradců.¹¹ Sám předseda Liturgické komise ČBK ve svém stanovisku k situaci zdůrazňuje, že zmíněné stanovisko bylo sepsáno liturgickou komisí na žádost předsedy ČBK.¹² Domníval jsem se, že žádost z ČB šla oficiální cestou skrze sekretáře liturgické komise Dr. Radka Tichého, jenž se také podílel na přípravě oficiálního stanoviska komise. Předseda liturgické komise Mons. Martin David ve svém vyjádření říká: „Jako předseda Liturgické komise ČBK jsem se podílel na přípravě stanoviska k pořadu Hospodin v hospodě.“¹³ Text celého prohlášení mne vedl k úsudku, že všechny texty vydávané jako stanovisko liturgické komise ČBK jsou evidovány a vyřizovány (odesílány) sekretářem komise. Ale po vyjití mého příspěvku „Ke stanovisku Liturgické komise ČBK“ jsem jím byl ujištěn, že neměl žádný podíl a vliv na sepsání textu, který vznikl v okruhu řádných členů komise – biskupů. Tímto se chci omluvit sekretáři liturgické komise Dr. Radku Tichému za mylnou informaci o jeho podílu na vytvoření oficiálního stanoviska Liturgické komise ČBK.¹⁴

Argumentace zmíněného stanoviska vychází z rigidní instrukce Redemptionis sacramentum, která mnohdy stanoví nesplnitelné požadavky, jimiž se nelze řídit a jež jsou dnes překonány.¹⁵ Názorným příkladem je požadavek v čl. 59: „Nechť je učiněn konec zavrženíhodnému způsobu, s jakým kněží nebo jáhni i věřící podle své vůle tu a tam mění či pozměňují texty posvátné liturgie, které pronášejí.“¹⁶ Liturgickými texty nejsou jen anafory, orace, ale i přímluvy, aklamace, admonice, pozdravy – je v těchto případech třeba se držet schválených textů a v nich uvedených variant? Cílem liturgie je prožívání slaveného mysteria, vždyť i kněz je ordinován pro tuto službu – munus sanctitatis. Kněz spolu s věřícími mají být správci božích tajemství při liturgickém slavení.¹⁷ Z ordinační modlitby je zřejmé, že posláním kněze je, aby spolu s věřícími slavil Kristovo paschální mysterium, které v účastnících působí a oni jej zakoušejí. Jak proti tomu působí věta, že kněz má ve věřících „probouzet smysl velkého obdivu před hloubkou tajemství víry, kterým je eucharistie“.¹⁸ V komentáři k instrukci Redemptionis sacramentum se praví, že tento dokument nemá být souhrnem rubrik a příkazů, jak slavit eucharistii, nýbrž má vést k poznání významu liturgického práva.¹⁹ Již tento oficiální komentář naznačuje, že s danou instrukcí se má nakládat obezřetně a nelze ji vnímat jen jako thesaurus pokynů, jak slavit mešní liturgii.

Základní otázkou zůstává, které liturgické předpisy P. Marek Orko Vácha při slavení liturgie na Břevnově přestoupil, jak vážné bylo toto porušení a zda byl trest přiměřený. V rozhovoru pro Rozhlas plus říká Dr. Radek Tichý správně, že si kněz při slavení mše nemůže dělat, co chce, nýbrž má konat to, co „koná církev“, ale této zásady se P. Marek Vácha držel.²⁰ I Dr. Radek Tichý přiznává, že se jednalo o drobnosti, kterých však bylo více, a proto bylo správné zakročit. Z reakcí je zřejmé, že někomu tyto „drobné prohřešky“ nevadily nebo si jich dokonce nevšiml, pro jiného byly důležité. Vážnost těchto prohřešků má posoudit ordinář, který je primárně vykladatelem liturgického práva, a má tak prokázat svoji profesní erudici, lidskost a pastorační obezřetnost. Protože se jednalo o interdiecézní záležitost, jsem toho názoru, že rozbor liturgických prohřešků měl být svěřen Liturgické komisi Pražské arcidiecéze.²¹

Pojďme k jednotlivým výtkám – tedy přestupkům:

1) Na pozvánce se mluvilo o ekumenické službě Bohu, o párty v hospodě pro věřící i nevěřící a o římsko-katolické mši pro široký okruh lidí. Domnívám se, že na základě tohoto textu nelze mluvit o ekumenické bohoslužbě spojené s římskou mší, ale o společné ekumenické duchovní službě. V žádném případě se nejednalo o spojení ekumenické bohoslužby a římské mše, jak je tato bohoslužba interpretována ve Stanovisku liturgické komise ČBK. Také termín párty (společná oslava) mne nepobuřuje, i když bych asi volil jiný. Otevřenost římské mše pro různé sociální, ale i konfesní skupiny je dnes běžnou praxí,²² ale je třeba připomenout, že slavení eucharistie nemá evangelizační cíl. Proto je nezbytné zvážit její vhodnost s ohledem na pozvané, místo a záměr celé akce. Bohužel se nám mše „zprofanovala“, takže ji máme na každé „katolické akci“, jako by nebylo možné nabídnout jiné liturgické a rituální formy.

2) Volba místa pro slavení eucharistie je dána nejen možnostmi a konkrétní situací, ale i účastníky. Při rozhodování, zda slavit mši mimo kostel, je důležité chápat dané místo nejen skrze církevní normy, ale především respektovat, že topos liturgického slavení je určen ekleziologicky a teologicky. Kristus zdůrazňuje, že praví ctitelé jej budou uctívat v Duchu a v pravdě (Jan 4,23). Poslední večeři (první mši) slaví Ježíš v kruhu svých učedníků a umírá na popravišti za branami města. Ve Zjevení je popis nebeské liturgie chápán v kontextu přítomnosti Beránka: „V tom městě jsem ale neviděl žádný chrám. Jeho chrámem je totiž Pán Bůh všemohoucí a Beránek“ (Zj 21,22). I když citovaná instrukce mluví o povolení ordináře slavit mši mimo liturgický prostor,²³ je mnoho situací, kdy jsou mše mimo kostel pro život dané komunity významné, a přitom se nežádá o povolení ordináře: poutě, primiční mše, letní tábory, setkání malých skupin (neokatechumenát), dětské a mládežnické mše. Při některých slavnostech ve farnostech probíhají mše mimo kostel a podobně postupují i kněží sloužící jako vojenští, vězeňští, nemocniční či policejní kaplani. Instrukce mluví o zákazu konzumace pokrmů v průběhu eucharistie, což neprobíhalo. Sklenice s nápoji na stolech, za kterými seděli účastníci bohoslužby na Břevnově, osobně nevnímám jako porušení církevní normy, ale jako něco esteticky nevhodného a rušivého. Použití jednoho ze stolů jako místa ke slavení večeře Páně je logické, ale věnoval bych více pozornosti jeho „výzdobě“ a uspořádání celého prostoru Klášterní sýpky. Nejde jen o estetickou otázku, ale o zdůraznění významu mysteria, které se zde slaví.

3) Asi nejvíce diskutovaným tématem je četba evangelia laikem a následná homilie. Jak Všeobecné pokyny k Římskému misálu, tak Kodex kanonického práva tuto praxi zakazují, přesto jsou výjimky.²⁴ Ve Svatém týdnu je text pašijí čten nebo zpíván laiky, v dějinách byly touto dialogickou formou prezentovány i další evangelní texty pro dramatičnost a významnost dané liturgické slavnosti (evangelium o Narození Páně, o Zvěstování Páně …). Domnívám se, že důvodem pro rozhodnutí, aby evangelium četl laik, byla ojedinělost dané liturgie, a ne pohrdání liturgickými pravidly. Následná zamyšlení nad přečteným evangelním textem od tří účastníků nelze chápat jako jeden společný útvar (homilii), spíše jako „osobní svědectví a reflexi biblického textu“. Tuto praxi známe ze mší slavených v malých společenstvích (neokatechumenát).²⁵ Četba evangelia a pronesení homilie laicizovaným knězem je zakázáno jakožto simulace kněžství, ale zde bych tento záměr nehledal.²⁶

Každý liturgický předpis a právní norma má svůj výklad s ohledem na situaci a úmysly konajícího, v případě P. Marka Orko Váchy se přistoupilo k jednostranné argumentaci. Položíme-li si kruciální otázku, zda byly liturgické předpisy porušeny, odpověď zní ano. Ptáme-li se, zda šlo o porušení závažné, pak zní odpověď nikoli.²⁷ Lze nedodržení předpisů „ospravedlnit“ vzhledem k adaptaci liturgie pro dané místo i společenství? Ano. Je potěšující, že většina věřících se k liturgii na Břevnově vyjadřuje s pochopením, i když ne nekriticky.²⁸ Právě za toto pochopení a citlivost bych se přimlouval.

Liturgie jako iniciátor změny

I když liturgické právo stanoví rituální normy pro liturgii, nemůže v nich uvěznit liturgický život církve. Ten si bude nacházet své vlastní cesty, bez ohledu na snahu o dodržování předpisů. Přitom nejde o mnohost variant a individuálních forem slavení liturgie, o nerespektování žádané normy a mantinelů vymezených liturgickým právem, ale o vývoj liturgie, která se adaptuje a inkulturuje do postmoderní společnosti.²⁹ Je zřejmé, že liturgický život církve, podobně jako v minulosti, se nebude omezovat jen na sakrální prostor. Břevnovská liturgie ukazuje na změnu vnímání rituálního jednání církve, citlivost vůči člověku, ekumenickou otevřenost, koinoniální a kerygmatický prvek slavení. Profánnost místa se svojí všedností dává liturgií hierofanický rozměr a stává se pro účastníky zážitkem víry. V liturgii se dialog, aktivní účast, koinonie a synodalita stávají rituálními koncepty, které budou stále významnější při slavení v malých společenstvích, do nichž se proměňují v minulosti početné farní obce. Papež Jan Pavel II. ve své první encyklice Redemptor hominis zdůrazňuje existenční význam člověka v poslání církve: „Cesta, kterou musí církev jít při plnění svého poslání, je člověk v plné pravdě své existence a svého osobního i společenského bytí. Člověk je první a základní cestou církve, cestou, kterou stanovil sám Kristus a která bez jakékoliv jiné možnosti vede skrze tajemství vykoupení a vtělení.“³⁰ Anamnese mysteria spásy v liturgii se soustředí na člověka, nikoli na místo slavení či liturgické právo. Je to kult teocentrický a kristocentrický, ale tím i antropocentrický. Pokoncilní liturgická reforma a slavení čelem k lidu neměla jen význam rituální, nýbrž i teologický, protože shromážděná obec je symbolickým vyjádřením Krista, je ikonou Otce, k němuž se v eulogii obracíme.

Významnou roli v životě církve bude mít dialog s občanskou společností a práce s lidmi hledajícími spirituální hodnoty. V tomto setkávání bude významná rituální rovina a otázka, co církev může postmodernímu člověku nabídnout. Nejde jen o křesťanské hodnoty, víru a spásu, ale také o prožitek, emoce a osobní zkušenost, se kterými liturgie pracuje. Liturgie bude více reflektovat lidskou ritualitu a obecné rituální jednání. Chápání liturgie jako slavení posvátného mysteria Kristova díla spásy je správné, ale liturgie je také účastí společenství na tomto díle spásy skrze něho a jemu vlastní rituální jednání. Jak ukázaly diskuze ohledně břevnovské liturgie, střetly se zde dva koncepty liturgie a církve: rituálně právní a dialogicky antropologický. Tyto koncepty jsou spjaty s liturgií, přičemž v liturgickém prostoru bude liturgie více reflektovat rituální rovinu v její pestrosti a dokonalosti. Mimo liturgický prostor při „neformálních liturgických slaveních“ bude pozornost soustředěna na slavící společenství a vzájemný dialog s adaptací na konkrétní podmínky. Zde je prostor pro oficiální představitele církve, aby tento vývoj vnímali a s porozuměním k němu přistupovali. Nelze požadovat, aby liturgie slavená v přírodě měla všechny náležitosti jako nedělní farní mše v kostele.