Edmund Schlink se narodil 6. března 1903 v Darmstadtu jako syn univerzitního profesora mechaniky Wilhelma Schlinka. V letech 1922–1925 studoval matematiku, filozofii, psychologii a přírodní vědy na univerzitách v Tübingen, Mnichově, Kielu a ve Vídni. Po osobní krizi na přelomu let 1925/1926 se pod vlivem pietistického luterství obrátil ke Kristu a rozhodl se pro studium teologie. Na přání rodičů dokončil studia přírodních věd na univerzitě v Marburgu, doktorát získal na základě práce z klinické psychologie, v níž analyzoval náboženskou zkušenost (1927). Teologii studoval nejprve na teologické škole Bethel u Bielefeldu, poté na univerzitě v Münsteru, kterou si vybral s ohledem na působení Karla Bartha a Wilhelma Stählina. U Bartha Schlink v roce 1930 promoval prací o náboženské zkušenosti a přirozeném poznání Boha.
Působil v semináři ve Friedbergu (1930), v Hesensku absolvoval vikariát (1931) a stal se studentským farářem v Darmstadtu (1932). V roce 1932 se oženil s Elisabeth Winkelmannovou. Po její smrti v roce 1936 se v roce 1938 oženil s teoložkou Irmgard Oswaldovou. V prvním manželství se narodily dvě dcery (Johanna a Dorothea), v druhém dva synové (Wilhelm, Bernhard). Roku 1933 se stal asistentem na univerzitě v Gießenu, kde se o rok později habilitoval prací ze systematické teologie (Člověk v hlásání církve). Jako docent působil pouze jeden semestr, na jaře 1935 mu ministerstvo pod vlivem nacionálního socialismu nepotvrdilo oprávnění k výuce kvůli jeho zapojení do aktivit tzv. vyznávající církve (Bekennende Kirche). Poté působil jako duchovní a vyučující na teologické škole v Bethelu až do jejího zavření režimem v roce 1939. Již během působení v Gießenu a poté v Bethelu se věnoval studiu luterských vyznavačských spisů, v roce 1940 poprvé vyšla jeho kniha Theologie der lutherischen Bekenntnisschriften. Do konce války působil jako duchovní v pastoraci v Dortmundu a Bielefeldu a zároveň jako studijní ředitel luterského semináře Thomasstift ve Štrasburku, který si založili luteráni po zavření teologické fakulty.
Po válce byl jmenován do vedení vestfálské církve a ředitelem jejího kazatelského semináře v Brackwede. V roce 1946 byl povolán do Heidelbergu, aby pomohl s obnovou teologické fakulty. Spolu s významnými postavami jako byl církevní historik Hans van Campenhausen a biblisté Günther Bornkamm (NZ) a Gerhard von Rad (SZ) přispěl k pozdějšímu věhlasu teologické fakulty. V roce 1946 se stal profesorem dogmatiky a založil v Heidelbergu první ekumenický institut na německé univerzitě s cílem propojit akademickou teologii s ekumenickým hnutím. V akademickém roce 1953/1954 byl zvolen rektorem univerzity. Působil zde až do odchodu do důchodu v roce 1971.
Zapojil se do ekumenické skupiny teologů, která byla založena v roce 1946 a přijala na základě jeho návrhu název Ökumenischer Arbeitskreis evangelischer und katholischer Theologen. Jako zakladatel a spolueditor formoval časopisy Ökumenische Rundschau a Kerygma und Dogma. 25 let byl delegátem německé evangelické církve na ekumenických konferencích, v ekumenických grémiích (např. v komisi pro víru a řád Světové rady církví) a byl pozorovatelem na II. vatikánském koncilu. Podílel se na práci Ekumenického institutu Světové rady církví v Bossey (1954–1975) a Ekumenického institutu Tantur v Jeruzalémě (1971–1980). Výsledkem jeho celoživotního výzkumu je obsáhlá Ekumenická dogmatika (Ökumenische Dogmatik), která vyšla krátce před jeho smrtí v roce 1983. Zemřel 20. května 1984 v Heidelbergu. U příležitosti 100. výročí narození vyšlo v letech 2004–2010 souborné vydání jeho spisů v pěti svazcích. V roce 1975 vydal pod pseudonymem text Papežova vize, kterým chtěl deset let po koncilu oživit zpomalený ekumenický proces. Vypráví v něm příběh papeže, který chce přiblížit jednotu církve na základě svých zkušeností s nemocí a pod vlivem náboženských vizí. Jeho autorství bylo zveřejněno až ve vydání z roku 1997.
Za své služby teologii a církvi obdržel čestné doktoráty na univerzitách v Mohuči (1947) a Edinburghu (1953), za zapojení v evangelicko-pravoslavném dialogu také na pravoslavném institutu Saint-Serge v Paříži (1962).
Poslední komentáře